Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 84. Zbabělci

Lidé říkají, že mají nebo nemají štěstí, nejčastěji proto, že pro  určitý moment nemají jasné vysvětlení. Například není mi jasné, které mé záměry a činy způsobily, že já i moje skupina jsme v anatomii padli do rukou docentky Larisy Andrejevny Nikolajevové, proto v tomto případě budu tvrdit, že jsem měl štěstí. Anebo: Není mi jasné, které mé záměry a činy způsobily, že jsem při anatomii dostal otázku na téma „stavba varlete“, proto budu v tuto chvíli přesvědčený, že jsem prostě jen neměl štěstí. Jinak řečeno, Galina Jurovskaja, v těch dobáchj ještě Velďaskinovová, prošla takto kódovanou životní zkouškou, ale vůbec se nezamýšlela, proč to či ono je tak či onak. „To je můj osud“, říkala si.








Když se naše skupina ještě před začátkem studia anatomie dozvěděla, že vyučování povede docentka Larisa Andrejevna Nikolajevová, studenti se zaradovali i vylekali zároveň. Všichni o ní sbírali po institutu informace a posléze ty úlomky předávali na společných sedáncích. Obavy v našich duších to nějak neuklidňovalo. Informace byly asi takové:
- Chytrá, nu zaplať pánbůh.
- Umanutá, tak to je nebezpečné.
- Skvělá, to je tedy radost.
- Jízlivá, to přežijeme.


Trochu nám dělalo starosti a obavy, že se jí říkalo „stará garda“ nebo „liška podšitá“. Když jsme to probrali ze všech stran, usoudili jsme, že je to, jak se lidově říká, „baba s koulema“.

Zejména tak se říká ženě, která má dosti tvrdý charakter. Budoucí život potvrdil, že všechno, co jsme se o ní dozvěděli a všechny vývody, jaké jsme z toho udělali, byly stoprocentně pravdivé. Oblíbené rčení Larisy Andrejevny znělo dost samolibě: „Pán Bůh umí anatomii na jedna, já umím anatomii na dvě mínus, no a vy, studenti – na čtyřku. A já vám to dokážu!“ A dokazovala to samozřejmě pořád. Pojmy z anatomie jsme sypali jako z rohu hojnosti. Hrozné bylo, že se skupina úplně přestala scházet. Kdo to kdy viděl, aby se odkládaly mejdany? Všichni se šrotili „anču“. A ještě souběžně procvičovali latinu, protože docentka Nikolajevová se na hodinách bavila se skupinou výhradně latinsky. Ano, situace byla nezáviděníhodná. Vyvolaný student šel k přepravce s preparáty jako odsouzenec na popravu, až z toho zapomínal dokonce i to, co uměl jako násobilku.

A čas zatím plynul a „otrabotki“ se objevovaly častěji i méně často. Až jednou... Zrovna začala výuka a Galja Velďanskinová byla úplně klidná. Byla zkoušená minule a byla přesvědčená, že tedy žádné nebezpečí nehrozí. Z předchozích zkušeností vyplývalo, že když vás zkoušeli na minulé hodině, tak ne té příští už vám dali pokoj. A najednou jako blesk z čistého nebe zaznělo: „Velďanskinová, pojďte...“ Bylo to rusky, tedy srozumitelně, a byla to výzva ke zkoušení. Ke zkoušení na aktuální téma: stavba varlete. Hlavou jí bleskově proběhlo: „Ženská s koulema, lidi vědí, proč se jí tak říká.“

Problém byl v tom, že to nebyl čas sdělování podobných myšlenek. Nastal čas sdělovat své znalosti. Galja přistoupila k přepravce s preparovanými mužskými genitáliemi. Byla to celá girlanda preparátů vnitřní i vnější části orgánu. Včerejší večer tedy neproseděla zbytečně nad učebnicí. Učila se a znala všech sedm obalů varlete, věděla, proč jich je tolik, a směle je začala vyjmenovávat od kůže směrem dovnitř. Galja už měla před sebou vidinu pěkné známky. Že by snad mohla dostat jedničku, o tom nemohlo být řeči, ale dvojka, a navíc druhá v pořadí! Už měla pocit, že to má v kapse, když v tom se stalo něco neuvěřitelného. Docentka Larisa Andrejevna Nikolajevová se zeptala na název osmého obalu varlete! Galja si byla absolutně jistá, že v učebnici uváděli obalů sedm, a ty už vyjmenovala i s jejich latinskými názvy a bez chyb. Bože můj, nebylo to o ní, o Nikolajevové, když Arkadij Rajkin mluvil o umanuté docentce? A když Larisa Nikolajevna nakonec udělila Larise čtyřku, Galje letělo hlavou, když se vracela na své místo: „O ní, určitě to říkal o ní!“

A pak začal nereálný kolotoč událostí. Docentka Nikolajevna začal klást otázky postupně všem, rozčiluje se a hrozí. Skupina se shlukla kolem přepravky, přehrabuje ubohá nevinná varlata a hledá osmý obal. Ke konci druhé hodiny semináře už všichni studenti umějí vyjmenovat latinské názvy všech sedmi obalů varlete.

A předseda skupiny se hystericky pochichtává a vyptává se všech: „Víte, jaký zpěvný pták má černá vejce?“ A sám se směje svému vtipu a také si sám odpovídá: „Přece Paul Robson!“
Do konce vyučování zbývalo asi pět minut, a v tom Larisa Andrejevna pronáší: „Vy jste ale zbabělci! Neuvěřitelní zbabělci!“ Vložila do těch slov kus hereckého mistrovství. Kdyby byla v posluchárně sama Doroninová, nechala by divadla a odešla by do kláštera. V minutách, které zbývaly do konce vyučování, skupina zpočátku seděla se zkřivenými obličeji od mučivého nechápání, poté se výraz tváří změnil na údiv. Dál to vypadalo jako v kaleidoskopu – ohromení po chvíli následoval smích, až bujný řehot. Všem došlo, jak si s nimi pohrála. Vždyť varle žádný osmý obal nemá!!!


Nebudete mi věřit, docentka Nikolajevová se smála společně se všemi. A zakroužkovala v sešitě všechny čtyřky, které udělila za tuto hodinu, s tím, že jsou opravené. V tu chvíli ji milovali všichni! Dokonce i ti, kteří ji předtím neměli v oblibě. Byla to prostě „paní učitelka“!


Námět tohoto příběhu laskavě poskytla Galina Jurovská – Velďaskinová.

13 listopad 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202080440

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2025
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions