Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 42. Kytara

Toť se ví, že už od školních let jsem se chtěl naučit hrát na kytaru. A taky zpívat. Líbilo se mi, když se sejde společnost a někdo to umí vzít pořádně do ruky. Kolem něj se shluknou posluchači a kytarista zpívá romance z hloubi celého svého srdce. Měly by to být hlavně romance. Takové jsem tedy měl představy.

V pozapomenutém svazku starých dopisů jsem náhodou natrefil na jeden, ve kterém se řádka písmen podobných perličkám rozpila a vytvořila fialovou skvrnu. Rodiče mi tehdy odmítli koupit kytaru. Problém byl v tom, že před kytarou jsem se úplně zbláznil do nástroje zvaného „bajan“. Byl jsem jako umanutý: „Chci bajan a basta. A budu chodit do hudební školy, jen mi dejte bajan.“ Jako v té písni „Dajte mně bajan, zolotyje planki“.

Co se dá dělat, když syn chce tak moc ten bajan a slibuje, že se bude pilně učit? Naši mi tedy koupili bajan značky „Rostov-Don“. Říkali, že je dobrý. Tak jsem šel do hudební školy v Kemerovském Karjeru, abych se učil v hudební třídě s výukou hry na bajan. Současně se mnou se do té školy přihlásil i můj spolužák Vadik Smolenko a z paralelní třídy ještě Voloďa Dus. Vzniklo mezi námi soupeření. Vzpomínám si, že když jsem zvládl stupnice, nastudoval jsem píseň „Osamělá harmonie“ a hrál jsem ji na zkouškách na konci prvního ročníku. Zkoušky jsem udělal. Ale Vadik i Voloďa už ze všech sil hráli valčík z Lermontovovy Maškarády. A hráli ho dost dobře. A tak jsem ztratil zájem o výuku a bajan vůbec.

Snažil jsem se z té situace nějak vybruslit. Táta se mě ptal, proč nechodím na hodiny a necvičím doma. Hbitě jsem mu vysvětlil, že bajan je rozbitý. Táta na něj také uměl zahrát pár veselých písní z té doby. Tak to vyzkoušel a dal mi za pravdu! O nejbližším víkendu zajel do opravny v Rudniku v našem okresu. Za týden byl bajan opravený. Co mi zbývalo? Tak jsem ho zase trochu rozebral a strhnul jsem polovinu podložek u hracích klapek. Táta se s ním znovu vypravil do Rudniku. Když už ho v dílně opravovali podruhé, zeptaly se táty: „A syna máte?“ Táta: „Ano.“ „A chodí do hudební školy?“ „Chodil, dokud byl bajan v pořádku.“ „Jestli chcete, aby se bajan už dál nerozbíjel, nenuťte syna chodit do hudebky...“

A po tom všem jsem si dovolil chtít kytaru, navíc sedmistrunnou, která byla tehdy velmi nedostatková! Šestistrunné se válely po krámech všude, ale sedmistrunné nebyly k sehnání. Můžu říct, že můj táta byl hodný, měl mě rád. Velmi často opakoval, že aby člověk zjistil, jestli se mu něco líbí, nebo nelíbí, je potřeba to vyzkoušet. Myslím, že když by byly kytary k dostání, určitě by mi ji koupil. Ale kytary nebyly. Až později, v institutu ve druhém ročníku, se mi splnil sen. Moje skupina mi tehdy darovala sedmistrunnou kytaru k narozeninám. Byl jsem šťastný! Tuhle narozeninovou akci pro mne zorganizoval Péťa Kozlov.

Všichni si jistě pamatují obchod „Melodia“, který byl v ulici 40 let Října poblíž budovy, kde byla sanitárně – hygienická fakulta. A tak Petr, který byl známý donchuán a dost často chodil do tohohle obchodu, se sblížil místními prodavačkami. Musel je uhranout, protože je poprosil, aby mu sehnali sedmistrunnou kytaru, jako dárek pro mne. Za socialismu všechno fungovalo lehce a prostě. Kytary sice nebyly na pultech, ale byly na skladě. Prodavačky zašly ze vedoucím a požádaly ho, že to jako chtějí pro sebe. A dostaly ji. A tak to 26. září 1967 nás všechny Péťa dotáhl do obchodu „Melodie“ a holčiny vyndaly z pod pultu kytaru (byla už zaplacená). Péťa začal pronášet blahopřání a předal mi vysněný nástroj. Všichni tleskali, i prodavačky. Byl jsem šťastný, a dokonce jsem zamáčkl slzu. Všichni se mi posmívali, ale laskavě a bez urážlivého podtónu. Péťa kytaru naladil už ráno před předáním. Já jsem pak všechny pozval do jídelny v ulici Leonova. Dobře tam vařili, nebylo to moc drahé a v bufetu prodávali víno „Rymnikskoje“, růžové i bílé, která měla naše skupina ve velké oblibě.

Po cestě z „Melodie“ do jídelny jsme šli všichni společně alejí, která vedla prostředkem ulice 40 let Října, a vyřvávali jsme písně Vysockého, kterému zrovna vyšla řada písní o válce, např.: „Na ten boj nikdy nezapomenu...“ Z jídelny, kde jsme svorně zpívali za doprovodu kytary, jsme se odebrali všichni pospolu do březového hájku, který byl od jídelny přes ulici. Tam jsme výrazně přidali na hlasech. Bylo teplo a dá se říct, že se narozeniny velmi vydařily. Péťa Kozlov si vzal nade mnou dohled a dával mi lekce hry na kytaru. Už jsem dokázal zahrát tři akordy a zachraptět „Ve snu mi – rudý oheň, a chrápu ze spaní...“ Na všechny mejdany, na které byla zvána naše skupina, jsem tu kytaru tahal a chraptěl tam o snu, který je jako rudý oheň. Pak mi kytaru většinou sebrali a strkali ji Péťovi.

Asi tak za dva nebo tři měsíce, ale ještě před Novým rokem, jsme se s Petrem vraceli poněkud pozdě z jedné z mnoha narozeninových oslav. Už si vzpomínám, koho jsme tenkrát oslavovali. Byla noc. Šli jsme alejí, kde visívaly portréty „nejlepších občanů v obvodě“ a u DK Kirovské čtvrti se na nás nalepili tři opilci s obvyklým: „Dej mi cígo.“ Byli dost agresivní. Když jsem chodil na sambo, náš trenér „Kráva“ (Vladimír Kravčenko) nás učil, že je nejlepší zaútočit jako první a získat tak iniciativu. Vzpomněl jsem si na jeho slova a bez dlouhého rozmýšlení jsem praštil kytarou po hlavě toho nejdrzejšího. To nás „Kráva“ taky naučil, abychom zrubali toho hlavního, ostatní že pak vezmou kramle. A tak se také stalo: Násilník sebou praštil na sníh a ti dva ostatní zdrhli. Abyste si nemysleli, že jsme nějaké měkoty, nebudu vám tajit, že jsme tomu násilníkovi přidali pár kopanců. Přitom jsme mu vysvětlili, že slušné hochy je třeba nechat na pokoji. Pak jsme se rozešli domů. Bydleli jsme v ulici Leonova. Já v čísle 1 a Péťa se Sášou Salmajerem v čísle 6 nebo 8. Bylo to hned vedle koleje.

Když jsem šel ráno do institutu, procházel jsem kolem místa, kde jsme se v noci servali. Ničeho zvláštního jsem si nevšiml. V institutu projevovali všichni lítost nad zničenou kytarou a blahopřáli mi k vítězství nad třemi chuligány. Ukázalo se, že Péťa šel do školy přede mnou a na místě, kde viseli „nejlepší občané na obvodě“, nalepil na jedno z volných míst oznámení: „Včera na tomto místě Oleg Sedyšev rozbil svou milovanou kytaru o hlavu chuligána.“ Ráno si to pochopitelně přečetl málokdo, ale Péťa poctivě obcházel všechny, které znal. Vyprávěl jim o rvačce a po vyučování se tam mnozí vydali a schválně se zastavovali, aby si ten Petrův plakát přečetli. Já jsem od té doby až do dnešních dní už žádný hudební nástroj neměl, nemám a pochybuju, že nějaký mít budu.

13 srpen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202060355

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2023
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions