Žertovné eseje DAREBÁCI
"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius
Obsah
- Slovo autora
- Copyright Registrace
DAREBÁCI
Eseje 1. Jak jsem se stal studentem
Eseje 2. Minikolej
Eseje 3. Arkaša
Eseje 4. Dito
Eseje 5. Vagram
Eseje 6. Jevgenij
Eseje 7. Sláva Sizikov
Eseje 8. Báťa
Eseje 9. Tolik a Vagram
Eseje 10. Ilgam a Otari
Eseje 11. Péťa Kozlov a píšťalka
Eseje 12. Golubjov a Sáša Plochich
Eseje 13. Serjoža Ščerbinin
Eseje 14. Zkouška z praktické chirurg...
Eseje 15. Striptýz Lídy Syrkaševové
Eseje 16. Svět je malý
Eseje 17. Pseudosvatba
Eseje 18. Jak jsem dělal vedoucího odb...
Eseje 19. Anatomie
Eseje 20. Skupina č. 118
Eseje 21. RW
Eseje 22. Bratři Romašovovi
Eseje 23. Farmakologie
Eseje 24. Sambo
Eseje 25. Dimka vinařem
Eseje 26. Pivovar
Eseje 27. Delikátnost
Eseje 28. Vojenská příprava
Eseje 29. Festival
Eseje 30. Příliš hr do manželství
Eseje 31. Pivo na přednáškách
Eseje 32. Zkoušky
Eseje 33. Šídlo v pytli neutajíš
Eseje 34. Nešťastná událost
Eseje 35. Vendeta
Eseje 36. Lekce na celý život
Eseje 38. Snubní prsten
Eseje 40. Jak různí byli ti všichni
Eseje 41. Výrobek č. 2
Eseje 42. Kytara
Eseje 43. Lékař, který se minul povol...
Eseje 44. Ať žije sport!
Eseje 45. Canalis nasolacrimalis
Eseje 46. Komsomol
Eseje 47. Unus – jednička
Eseje 48. Foto – Graf
Eseje 49. Tři tablety aminazinu
Eseje 50. "Polární záře"
Eseje 51. Podařená kvítka
Eseje 52. Bratr – 2
Eseje 54. Aspekty osobnosti
Eseje 56. Ďábelský úšklebek
Eseje 57. Jednadvacet žbluňků
Eseje 58. Trojčata
Eseje 59. Plov na Issyk – Kulu
Eseje 60. Spekulace! Je to byznys, nebo...
Eseje 61. Hořký cukr
Eseje 63. Krupicová kaše
Eseje 64. Pocit hrdosti
Eseje 65. Byla to vůbec láska?
Eseje 67. Lístek č. 13
Eseje 68. Když chybí smysl pro dobrodr...
Eseje 69. Portréty
Eseje 70. Exkurze
Eseje 71. Zimní zkouškové období
Eseje 72. Stierlitz může odpočívat
Eseje 73. Dýchejte ústy, prosím
Eseje 74. Hitler kaputt!
Eseje 75. Druhák
Eseje 76. Za chyby se platí
Eseje 77. Tři písmena
Eseje 78. Kníže z Imeretie
Eseje 79. Jeden seje, druzí sklízejí
Eseje 80. Pud soli
Eseje 81. Šprýmař
Eseje 82. Vzhůru na barikády!
Eseje 83. „Gorko! Gorko!“
Eseje 84. Zbabělci
Eseje 85. Zázrak!
Eseje 86. Myš! ...ve vlasech? Jak origi...
Eseje 87. Rozený porodník
Eseje 88. Mezinárodní den dětí
Eseje 91. Tumáš granát, fašisto!
Eseje 96. POPA
Eseje 97. Ty jsi ale hazardér, Paramoš...
Eseje 99. Věčně hladoví
Eseje 100. Darebáci
Po ukončení institutu
Eseje 37. Bílé chryzantémy
Eseje 53. Trojí dík
Eseje 55. Jsme jedenáctí! No a co?
Eseje 62. Fajnzilbergův omyl
Eseje 90. Ještě to není to pravé
Eseje 92. Záchrana tonoucích je v ruk...
Eseje 93. Lidé, buďte šťastní
Eseje 94. Balzám na srdce
Eseje 98. Óda na plov
Besedy v kuchyni
Eseje 39. Cihlou do hlavy
Eseje 89. Gurjevská kaše neboli besedy...
Za horizontem
Eseje 66. Paříž, Paříž...
Eseje 95. Milán – město blahobytné
Eseje 44. Ať žije sport!

Když se to vezme kolem a kolem, tak ke sportu kromě patřičných výsledků patří ještě spousta přidružených akcí a dění kolem. Tak například v reprezentačním družstvu těžké atletiky, kde trénoval i můj kamarád a bohatýr od Donu Tolik Lopatin, se stala jedna příhoda. Nejprve však všechno popořádku. Trenér družstva našeho institutu Valentin Michajlovič Kalinin, vyučující na katedře tělesné výchovy, byl „závodícím“ trenérem, protože byl zároveň členem družstva. Rád s oblibou říkal: „Vzpírání je všemocné!“

V družstvu bylo několik lidí, které jsem znal jen trochu: Jaša Kucenko, Kim, An, Serjoža Markov nebo Voloďa Těrechov. Jednou jelo celé družstvo naší školy na přebor lékařských fakult Sibiře a Uralu v těžké atletice. Žora Černobaj soutěžil ve 2. váhové kategorii. Ve střední váze dva vzpěrači: Voloďa Těrechov a Tolik Lopatin. V nejvyšší váhové kategorii jsme ale nikoho neměli, a v téhle situaci se začalo odvíjet to „dění kolem“.
Pro družstvo je výhodné, aby soutěžilo ve všech váhových kategoriích, a tak V. M. Kalinin ukázal na Tolika Lopatina: „Musíš jíst tak, abys za tři dny přibral pět kilo. Pak budeš v nejtěžší váze.“ Chudák Tolik! Měl smůlu, protože vážil jen o kilo víc, než jeho kolega Těrechov! A tak to začalo. Cesta vlakem do Čeljabinsku trvala dva dny a Tolika celou dobu jízdy vykrmovali jako prase na porážku. I potom, na místě ho celé tři dny před závodem cpali jídlem.
Když jsem přijel na Ukrajinu, naučil jsem se tam vykrmovat krůty na zabití. Pták se nejprve zavře do těsné klece, aby nemohl mávat křídly a shazovat nabraný tuk. Potom se krůtě násilím nacpe do krku voňavý hrášek, bobkový list, a pár dní se ještě pokračuje v přikrmování chlebem namočeným v mléce. Když pak takhle krmenou krůtu zabijete, její maso má voňavé aroma a je báječně šťavnaté. Ale to se jedná o krůtu! Tolik však nebyl žádná krmná drůbež! Navíc byl velmi sympatický a bezvadný kamarád. A oni toho chudáka cpali jako tu krůtu! Ještě tři hodiny před soutěží ho přinutili sníst dvě polévky, tři hlavní jídla, a na to všechno ještě dvě sklenice kompotu. Když se pak borci odebrali k vážení, Tolik (ne nadarmo byl donský kozák), vzal s sebou ještě třílitrovou plechovku svého oblíbeného meruňkového kompotu. Neudělal to proto, že by snad s ní chtěl předvádět cvičení místo činky, ani aby jí vzal s sebou na váhu a vážil víc. Sebral ji proto, aby se mohl ještě dokrmit, kdyby váha ukázala málo. Tahle situace nastala – váha ukázal jen 87 kg! Chyběly přesně tři kilogramy a do oficiálního vážení zbývalo čtyřicet minut. Tady došlo k prvnímu Tolikovu vítězství nad sebou samým, když pomalu doušek po doušku dopíjel meruňkový kompot. Jestliže si jindy při pití kompotu lebedil, tak teď do sebe doslova násilím ládoval poslední doušky. Pak se pomalými kroky plavně přesunul k vážení. Bál se, že kdyby udělal prudký pohyb, vyklopil by ten kompot před sebe.

Mohli jsme mít ale dvě první ceny a celkové druhé místo! Tady zase do hry zasáhl náš Žora Černobaj. O své prvenství bohužel přišel kvůli počtu pokusů s činkou. Právě o jeho prvním pokusu v trhu bych vám rád vyprávěl. Po všech těch peripetiích s Tolikem byl Žora lehce povzbuzený svým důvtipem, Tolikovou vděčností a ještě pochvalou trenéra Kalinina. A tahle euforie se Žorovi nepěkně vymstila. Došlo na disciplínu v trhu. To byla Žorova silná stránka. Techniku znal a ovládal na jedničku oba způsoby: nůžky i dřep. Tenkrát mu to ale bohužel nevyšlo. Teď vám popíšu postupně všechny úkony. Startovní váha byla jako pro děti – pouhých 115 kilo. Žora velmi hezky, až trochu teatrálně, zvládl technicky začátek celého pohybu a přešel do dřepu. Kalinin se až rozzářil, jak byl spokojený. V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Žora zavadí špičkami bot o nějakou škvíru mezi prkny pódia a padá dopředu přímo na břicho! Sálem zaznělo: „Ááách!“ Činka se vlivem silného trhu dostala příliš dozadu, padá Žorovi na záda a přitiskne ho v kříži. Žorovo břicho je rozplácnuté skoro přes celé pódium. Nejdůležitější je, že Žoru nic nebolí. Nemůže ale bohužel sám vstát. Žerď činky se octla mezi jeho mohutnými zády a ještě mohutnějšími půlkami zadnice. Když lidé v sále viděli, jak se Žora oklepal a nic ho nebolí, začali se chechtat. Ze zajetí ho museli vysvobodit až asistenti a celý sál ho pak vyprovázel bouřlivým aplausem.
Tolik Lopatin od mládí, přesněji řečeno od té chvíle, kdy jsem ho poznal, budil dojem klidného chlapce, který není žádný dobrodruh a umí se ovládat. Avšak jak se lidově říká, i mistr tesař se někdy utne. Došlo k tomu, že Tolik ukázal i svou skrytou tvář. Stalo se to v prvním ročníku před letním zkouškovým obdobím. Naše školní reprezentace odjela na oblastní přebor vysokých škol. Tenkrát Tolik závodil ve skoku do výšky, tedy ve své nejoblíbenější disciplíně. Vyprávěl, že už jeho učitelka v mateřské školce říkala: „Všechny děti mají v zadku šídlo, ale Lopatin tam má pružinu!“ Naše škola tenkrát neměla nikoho, kdo by skákal o tyči, a tak došlo k tomu, že trenér navrhnul Tolikovi, aby to zkusil. Ten nejspíš vůbec netušil, o co jde, a tak s tím souhlasil a vydal se na start. Schválně si představte člověka, který vezme poprvé v životě tyč a jde skákat. Tolik směle vykročil ke startovnímu místu, vzal do ruky tyč a rozběhl se. Odpich... a tyč strne v přísné vertikále! Navrchu, ve výšce čtyř a půl metru, visí náš „drobeček“ se svými téměř 190 centimetry výšky a bezmála metrákem živé váhy. Tribuny burácejí smíchem. Tolik sebou zahanbením škubne a... tyč se trochu nakloní... Rozpřažené ruce a přistání za laťkou! Rozhodčí započítali první pokus na třech metrech. Kamarádi přiběhli k Tolikovi s gratulacemi a tiskli mu ruku. Trenér ho chválil. Další výška byla tři a půl metru. V tu chvíli se ale Tolik zasekl a řekl své kategorické „ne!“ Žádné trenérovo přemlouvání nepomohlo. Kdo Tolika zná, tak ví, že je jak z křemene. Co řekl, za tím si vždycky stál. Někdo moudrý se dal slyšet, že jestli chcete vytvořit družstvo, které by vyhrálo ve skocích do výšky, musíte hledat hocha, který dokáže skočit do výšky sedm stop, a ne sedm hochů, z nichž každý skočí do výšky jen stopu. Na tuhle sentenci jsem si vzpomněl a líbila se mi natolik, že jsem jí použil jako epitaf poslední historky.
Budete se smát, ale právě takový hoch bylo Tolik Lopatin. On to uměl a hlavně chtěl! Chtěl skákat a chtěl vítězit. Známou tezi – „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“ – pokládal za menševickou propagandu bezmocnosti a neschopnosti dokončit započaté dílo. Tolik uměl dovést svůj boj do vítězného konce. Jak jenom toužil po vítězství! Prahnul po prvenství bez ohledu na cokoliv. Posuďte sami. Student druhého ročníku lékařské fakulty Lopatin má před sebou poslední tři večery před zkouškou z anatomie u znamenitého a obávaného „Faradaye“. A tehdy dopoledne padl naTolika los, že půjde do obchodu pro chléb. Bydlel totiž tehdy s Vagramem a vždy losovali, co kdo bude dělat. Osud tomu chtěl, že Tolik po cestě do krámu potkal Voloďu Kardašova. Ten měl také zkouškové období, ale víc ho zajímaly všelijaké soutěže. Byl hotový chodící plakát. Právě Voloďa řekl Tolikovi, že v tělocvičně školy č. 54 probíhá „Skokanský den“, přesněji řečeno přebor ve skocích do výšky, uspořádaný pro širokou veřejnost Kuzbasu. „Skvělé! Nebylo úplně marné, že jsem se vydal pro chlebíček“, pomyslel si Tolik (Tahle věta se pak u nás používala jako okřídlené rčení). Řekl si, že do zkoušky zbývají ještě celé tři dny, takže si může jeden večer dát pauzu.

Tolik ani nevěděl, jak tam došel. Nebylo to poprvé, co se chystal na takový závod. Znal také všechny potencionální soupeře. Dorazil včas. Jura Lobastov i Kolja Těpljakov z Novokuzněcké politechniky se už rozcvičovali. Kardaš seděl s pivem na lavici fanoušků a přátelsky mával rukama, prý piva je dost, dej si! Kardaš je Kardaš, ten už jiný nebude.

Následovalo 190 centimetrů. Tolik mi potom řekl, že si ani neuvědomil, že je to o 7 centimetrů výš, než sám měří a že by to mohl být jeho nový „osobák“. Vždyť se přišel jen povyrazit a ne trhat rekordy. Rozběhl se, skočil a uslyšel Kardašův nadšený výkřik: „Dal to!“ Kolja byl také úspěšný, ale až napodruhé. Zato Jura těch 190cm ne a ne překonat. Před laťkou na 195 centimetrech se asi všem borcům roztřásla kolena, takže nikdo z nich tu výšku nepokořil. Nakonec tedy na počet pokusů zvítězil Tolik. Vždyť jsem vám o něm přece říkal, že je kozák! Donský udatný kozák!
„Tak co, odreagoval ses?“ Ptali se hned kluci. Co ještě dodat? Už asi nic. Uvědomte si, že tenkrát ještě technika skoku vysokého nebyla tak vypracovaná. Místo dnešního flopu se skákalo tak, že se skokan odrazil a nějak se převalil okolo laťky. Voloďa Kardašov vyžadoval, aby se na počest Tolikova vítězství uspořádal mejdan. Tolik se z toho vykroutil jen s obtížemi. Když se pak vrátil domů, oznámil spolubydlícímu, že úkol byl splněn a vítězství bylo dosaženo, tak ať tedy Vagram pěkně vyklopí, proč doporučoval vzít si žluté trenýrky. Vagram se jen dlouze smál a vyprávěl anekdotu o Čapajevovi a Péťovi, kdy měl Čapajev na sobě červenou košili a žluté rajtky. Pak se chechtali oba.
Námět této historky laskavě poskytl A. G. Lopatin.
16 srpen 2011
© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202060361
k obsahu ↑