Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 100. Darebáci

Můžete mi prosím vysvětlit, co nás studenty šestého ročníku ponouklo k avantýře s kriminálním nádechem? Stalo se to tak. Byl podzim, začátek šestého ročníku. Nebyl to jen tak obyčejný podzim, ale babí léto. A nás, šesťáky, vyslali do kolchozu sbírat brambory, které vyoral kombajn. Nejdřív jsme se chtěli vzbouřit. „Kdo to jaktěživ viděl, aby šestý ročník poslali na brambory?“ Naštěstí byli v naší skupině i tací, kteří uvažovali střízlivě. Byla to Olja Pticinová a Žeňa Romašov. Já samozřejmě chápu, že co se týče Olji Pticinové, nikdo se tomu asi nebude divit, ale Žeňa Romašov může v tomto případě vzbudit určité pochybnosti. Tak mi tedy dovolte, abych vás ujistil, že to býval Žeňa, kdo dokázal lámat hroty v ostrých situacích a uměl se vyvarovat zbytečných hloupostí. Měl také schopnost přesvědčit ostatní a nedělat zbytečné hlouposti. Vzbuzoval respekt a my jsme ho poslouchali. A tak nám tehdy Olja a Žeňa navrhli, abychom neprotestovali a využili ten den jako příležitost k pikniku. Připravili jsme tedy zásoby všeho možného.

Musím konstatovat, že binec v organizačních záležitostech, jaký teď panuje v Rusku, býval solidní i v dobách sovětské vlády. V určený den kolem osmé ráno jsme disciplinovaně dorazili na družstevní dvůr temerovské krajské nemocnice. Jinak to ani nemohlo být, vždyť jsme přece nejeli na brambory, ale na pobramborový piknik. A pozdní příchody se u nás netrpěly ani na mejdany, ani na pikniky! A tak během první hodiny čekání na odvoz čas uběhl jako nic, protože jsme družně a vášnivě probírali otázku: „Proč mají mladé dívky a ženy hladkou tvář a zmačkané sukně, a proč je tomu u starších žen naopak?“ Diskuse probíhala bouřlivě a přinesla spoustu názorů, ale ke konsenzu jsme bohužel nedospěli, i když jsme k němu měli blízko. A v té chvíli začaly zaznívat otázky nejprve nesmělé, poté i naléhavé: „O co tady jde? A také: „A proč tady vlastně čekáme?“ A protože to byli Žeňa s Oljou, kdo navrhl a prosazoval, že se pojede na brambory, tak jsme je poslali, aby zjistili, kde že je ten slibovaný autobus. My sami jsme si pak lehli do trávy a krátili si čekání vyprávěním vtipů. Vtom padly naše pohledy na dva berany. Nebylo jasné, odkud se vzali na pozemku krajské nemocnice, ale byli dva. Krasavci s nebezpečně zahnutými rohy, dost mohutní a impozantní. Velmi upoutali naši pozornost. Nemusíte se tentokrát bát, protože jsme z nich nechtěli udělat žádný šašlik ani bešbarmak.

Promiňte, ale teď je na místě udělat malou lyrickou vsuvku. Zatímco jsme čekali na odvoz, který se z nepochopitelných důvodů stále oddaloval, začali jsme jen tak mimochodem posílat po kruhu lahvinku s naším oblíbeným vínem „777“. Tím spíš, že jsme s sebou měli solidní zásoby. Vždyť jsme se přece nevypravili jen tak někam, ale na piknik. Teď už je těžko říct, kolik lahvinek jsme nechali kolovat, než jsme obrátili svou pozornost na berany a ani to nemá žádný jiný zásadní význam. Když o tom tak přemýšlím, tak to určitě nebyla jedna, ani dvě lahvinky. Umíte si vůbec představit, že by se ve vaší hlavě zrodil nápad uspořádat beraní zápasy? Ani omylem! Je úplně směšné o tom přemýšlet, natož to pronášet nahlas. Jako první uviděla berany Galja Vinněkovová. „To jsou ale krásní beránci!“ Všichni začali očima hledat malé ovečky, ale spatřili jen dva statné berany. Saša Salmajer a Jura Solgub se začali přít, jestli ti berani umějí trkat. A já jsem z toho nicnedělání jen tak plácnul do větru, že to jsou určitě berani – zápasníci a že jsem takové viděl v Kyrgyzii.

Samozřejmě, že jsem tehdy lhal, jako když tiskne, ale moje slova vzbudila velmi silný zájem. Vagram se dokonce nečekaně přiblížil, aby si berany pořádně prohlídl. Všichni na mně začali dorážet s otázkami, prý jak je, tedy ty berany, vyprovokovat k souboji. Co jsem jim na to asi tak mohl říct? Měl jsem snad lhát dál? Začal jsem se tedy kát, že jsem si jenom dělal legraci. Je to paradox, ale vůbec mi nevěřili, že bych si snad před chvílí o beranech vymýšlel pohádky. Tak jsem zase jen tak plácnul, že je potřeba je pořádně rozdráždit. Ještě jsme se ani nestačili dohodnout, jak ty berany rozdivočíme a už se vraceli z kanceláře krajské nemocnice naši předáci – Olja a Žeňa. Přicházeli v dobrém rozmaru a uchechtávali se. Ukázalo se, že jsme měli sbírat brambory přímo pro náš špitál. Kolchoz dal bezplatně k dispozici pole, aby se mohly udělat zásoby na zimu. A tak jsme v tom nebyli jenom my sami – medici šestého ročníku, ale i internisté a asistenti z kateder, kteří byli v krajské nemocnici ubytováni. Nás všechny vypravili ne brambory. Ke všemu byl odjezd naplánován na sedmou ráno! Nedokázali jsme přijít na to, kdo nám řekl, že sraz je v osm. Ačkoli jsme se dostavili pozdě, místní hospodářský vedoucí se přesto zaradoval, že se dodatečně objevily nějaké dělné ruce navíc. Kdyby jen chudák věděl, že ty ruce umějí napáchat víc škody, než užitku. Přesto nám slíbil, že něco vymyslí a poprosil nás, abychom se nerozcházeli. Tohle všechno jsme se dozvěděli od Olji a Ženi.



Zatímco nám to Olga povídala, Žeňka si nás podezřívavě prohlížel. Měl k tomu důvod. Všichni jsme vypadali náramně spokojeně a oči se nám vášnivě leskly. Vždyť jsme se už připravovali na beraní zápasy, a dokonce už už jsme začali uzavírat sázky. Jako platidlo jsme zvolili „hlt“ z lahve, kterou jsme se rozhodli odebrat tomu, kdo prohraje, a obdarovat jí vítěze. Aby se na nás Žeňa nezlobil, dali jsme mu možnost, aby nás dohnal a dal si hned několik hltů najednou. V ten moment vznikl konflikt, protože podnapilý Jura Sologub navrhl Žeňovi, aby vypil dvakrát víc, než měl. To se ovšem nemělo stát. Všichni se do Jury pustili a hrozili, že mu odeberou právo na další hlty. Nakonec Žeňu připravili o Jurův „přídavek“, ale on byl i beztak spokojený, protože si už stačil pěkně přihnout. Olja nám také nedala košem se slovy: „Zbude na vás míň“ Začali jsme Olje a Žeňovi jeden přes druhého vypravovat o beranech i o sázkách a o tom, kdo se s kým vsadil. Žeňa vzplanul. Dychtil po zápasech a zajímal se o to, jak jsme ty berany dráždili. A když jsme mu řekli, že on sám je beran, protože jsme mu vyprávěli, že se teprv rozhodujeme, jak je máme rozběsnit, rozzuřil se sám a vyhrožoval, že nám vlastnoručně rohy urazí, jestli mu budeme nadávat do beranů. Samozřejmě jsme tedy slíbili, že mu dáme pokoj a Žeňka se začal činit. Napadlo ho, že bychom mohli beranům namazat pod ocas terpentýn. „Budete koukat, jak je to rozvášní!“ Těmi slovy Žeňa zakončil debatu a odešel do nemocniční konírny. Chytře totiž předpokládal, že kde jsou povozy, musí být i terpentýn. Berani se zatím klidně pásli a prakticky si nás nevšímali. Vůbec netušili, jaké mraky se nad nimi stahují. Když v tom přijel UAZik, vůz s korbou, z místního hospodářství a kdyby v kabině neseděl sám vedoucí, tak by měli milí berani namazáno terpentýnem na onom místě. Chudák Žeňa téměř plakal nad takovou podlostí. Vždyť mu zhatili jeho plán. Ten plán byl vskutku podařený. Na tom jsme se všichni dodatečně shodli, když jsme seděli na mlékařských konvích v UAZiku. Nejeli jsme daleko a asi v jedenáct jsme s bravurou dorazili na bramborové pole.

Nebudete tomu věřit, ale vítali nás potleskem. Co potleskem, úplnými ovacemi! Všichni kopáči s radostí odhodili kbelíky a přišli nám stisknout ruku a pozeptat se, co se stalo a proč máme takové zpoždění. V té době sovětský lid zrovna nemiloval tyhle zemědělské práce a medikové jakbysmet, i když píseň Vysockého znali všichni víc než dobře: „... Jasně, že máme všichni v úctě osolené rozšťouchané brambory...“ Ochotně jsme vyprávěli, jak jsme se nemohli dočkat, až jim pomůžeme, protože je nám jich líto, že kopají od samého rána. Taky jsme jim říkali, jak nám zlý osud překazil plány, když jsme chtěli namazat berany terpentýnem. K dovršení všeho jsme obvinili samotného hospodářského vedoucího, že nás tak dlouho nechal čekat, než nás odvezl na pole. Všichni přítomní nám dali za pravdu, že je to darebák, a navrhli, že bychom mohli začít obědvat už v jedenáct. Ten, koho jsme nazvali darebákem, to ale všechno slyšel a mlčel, ale když se ozývalo, že všichni už chtějí obědvat, tak začal dost jadrně nadávat. Žádal nás, abychom se najedli až v jednu hodinu. Hospodářský vedoucí měl své zkušenosti a věděl, že po obědě se už nikomu nebude chtít do práce. Použil tedy něco jako ránu pod pás, tedy zakázaný prostředek komunikace. Řekl, že jestli vydržíme pracovat do jedné a až potom se naobědváme, tak od něj dostaneme třílitrovou sklenici denaturovaného lihu. Když se to vezme kolem a kolem, na každého by vyšlo pár kapek.

Ale kouzelné slovo ve spojení s přívlastkem denaturovaný vykonalo své a tak všichni odtáhli zpátky na pole. A co je zajímavé, sami od sebe projevili lidovou iniciativu a usnesli se, že na oběd může ta trojice, která vysbírá celý řádek brambor. Dělalo to dobrých sto metrů. Komunisti nám přece jen natloukli do hlav takové pojmy, jako „zvýšení odpovědnosti“, „úderník“, „vstřícný plán“ apod. A všivák hospodářský vedoucí zůstal všivákem. Chodil od jednoho bramborového řádku k druhému a kontroloval po kopáčích jejich práci. Ryl se v zemi, a pokud našel třebas jen jednu bramboru, se strašným křikem ji demonstrativně přinášel ve zdvižené ruce. Je zase pravda, že jsme si z té jeho demarše nic moc nedělali. Všichni z naší skupiny sbírali brambory, až se z nás kouřilo. Tedy v každém případě jsme nasbírali alespoň kbelík, protože jsme byli, Saša Salmajer a já posláni, abychom rozdělali oheň, a ten kbelík brambor jsme si nesli s sebou. Vybrali jsme pěkné místo blízko pařízku a převrátili kbelík tak, aby se brambory nevysypaly. Začali jsme rozdělávat oheň kolem kbelíku a pařízku. Pročpak taky vyprávím takové banální věci, jako je přežití studentů při sběru brambor? Tohleto dělali totiž všichni. Rozdělali jsme tak ohromný oheň, že na nás přiběhl ten všivák vedoucí a pořádně nám se Sašou vynadal. Udělal nám přednášku z protipožární ochrany. Snažil se opravdu usilovně, ale oheň, který už předtím hořel vysokým plamenem, nijak nezmenšoval svou intenzitu a potvrzoval známé přísloví o karavaně a štěkajících psech. Na, a když bylo v ohništi už dostatečné množství uhlíků, vysypali jsme do něj ještě dalších pár kbelíků brambor a zahrabali je pod žhavé uhlí. V půl jedné se začali trousit hladoví „úderníci bramborové sklizně“ a aktivně se zapojovali do procesu přípravy oběda. Z pole stále někdo přibíhal a přinášel tašky s proviantem, a když dorazili dívky, které splnily úkol jako první, mýtinka se úplně proměnila.



Holky prostřely noviny namísto stolu a začaly na ně pokládat uvařená vejce, čerstvé, jemně solené okurky, rajčátka, nasolený bůček, doktorský salám, lahůdkový salám, mléčný salám a někdo dokonce přinesl i šišku uzeného moskevského salámu. Nakrájeli jsme ji na tak tenká kolečka, že by se přes ně dalo číst, co píšou v novinách. Zato se dostalo na všechny, i na darebáka vedoucího. Jen si to představte! Klidně se k nám přidal! Ale dali jsme mu co proto. Naštěstí přinesl kromě třílitrovky lihu ještě tři vařené slepice. Svorně jsme se shodli na tom, že je čmajznul v nemocniční kuchyni, ale to nám bylo jedno a v klidu jsme je snědli. Ani si neumíte představit, jak to všechno báječně chutnalo! Jak byly šťavnaté a křupavé ty okurky a jak sympatické byly ty umouněné tváře kamarádů, kteří seděli proti sobě. S nevídanou chutí jsme všichni jedli brambory, které jsme se Sašou upekli. Nejdříve je očistili, a potom k nim přikusovali bůček, cibuli a solené okurky. Byl to hotový kulinářský pel mel, ale neobyčejně chutný. Bylo kouzelné, jak pečlivě jsme dělili kýmsi přinesený uzený salám. A jak jsme panečku pronášeli přípitky! Pak také všichni pořádně nadávali Jurovi Solgubovi, když se mu v ruce složil rozkládací umělohmotný pohárek, kterých tehdy bylo v obchodech plno. Jura měl ten den smůlu a málem dostal nakládačku podruhé. Žeňku totiž dost svrběla ruka a už už chtěl dát Jurovi pohlavek za rozlitý alkohol. Darebáka vedoucího všichni vzali na milost, protože se ukázal jako prima chlap. S elegancí se dvořil mladým studentkám a vyprávěl legrační vtipy. Předvedl se jako hotová studnice anekdot. Dá se říct, že jsme ani nepozorovali, že se oběd protáhl do čtyř hodin. A když jsme končili, protože jsme už neměli nic, co by mohlo kolovat a všechno jídlo bylo snědeno, ukázalo se, že víc než polovina pracantů odjela do města.

Jak vůbec mohlo dojít k něčemu takovému? Po anglicku opustit takovou bujarou společnost? Ukázalo se, že zatímco jsme jedli, přijel autobus, který jsme ale nezpozorovali. A všivák vedoucí zavelel, aby odvezl ty, co si už trochu zobli oběda, a vrátil se pro nás ostatní. Potom se ten darebák připravil k odjezdu se svým UAZikem a ti, kteří se rozhodli, že jim nevadí sezení na mlékárenských konvích, odjeli s ním. Zůstala jenom naše skupina a ještě nějakých patnáct lidí. Čekali jsme společně na příjezd autobusu. Veselí tak nějak utichlo a znovu se začala projevovat zlost na vedoucího i na všechny, kteří už odjeli. Nakonec jsme byli naštvaní úplně na všechno, přičemž ten pokles nálady byl z neznámých důvodů patrný hlavně v naší skupině č. 614. Ještě se k nám přidali Sláva Sižikov a Táňa Jančilinová, kteří sice přestoupili do skupiny gynekologů a porodníků, ale srdcem stále patřili k nám. Najednou jsme neměli stání. Byli jsme rozmrzelí, že autobus, který měl pro nás přijet, stále nejede. A v tom Jevgenij navrhnul, abychom šli do Kemerova pěšky. Prý ví kudy a máme to jen tři nebo čtyři kilometry. Že bude rychlejší jít přírodou přes lesíky než sedět a čekat na autobus, který se mezitím nejspíš někde rozbil. Dá se říct, že byl dost přesvědčivý a přemlouval nás tak hezky, že já, Saša Salmajer, Slávka Sizlkov, Vagram Agadžaňan, Olja Pticinová a Galka Vinniková s tou procházkou souhlasili. Nu, vždyť to byly jen tři nebo čtyři kilometry. To je třicet až čtyřicet minut pěší chůze. Jevgenij to v každém případě tvrdil. Možná, že mohl mít i pravdu, kdybychom šli do Kemerova přímo, ale nás vedl „Susanin“. Ano, tak jsme začali říkat Žeňovi, když jsme pochodovali už hodinu a město bylo stále v nedohlednu. To vám tedy byla situace! Teď už Žeňovi nadávali všichni. Konstatovali, že takové žvanily, jako je on, svět neviděl. Říkali ještě spoustu dalších věcí a používali při tom dost nestandardních výrazů. Bylo příznačné, že Jevgenij ani necekl. I jemu samotnému došlo, že zabloudil, a proto mlčel, jako zařezaný. My ostatní jsme mu pořád všemožně nadávali. A pak jsme se ocitli u nějakého nevelkého rybníčku. Na jeho břehu stálo stavení, které připomínalo chaloupku nebo kůlnu. Sedli jsme si, že si odpočineme, a Žeňa šel na průzkum. Asi za pět minut byl zpátky a přinesl v dlaních desítku slepičích vajec. Nabízí nám k ochutnání syrová vejce a vypráví, co viděl a zjistil. Ukázalo se, že to byl kurník a v něm už seděly na hřadě asi čtyři desítky slepic. Bylo to divné. Kde se asi nachází majitel těch slepic? Taková otázka by asi byla na místě. Co si myslíte, že napadlo nás? Jít snad hledat majitele slepic a zeptat se ho na cestu? Tady uvidíte, jak jste se spletli! V našich hlavách rozvrácených socialismem se objevily zcela odlišné myšlenky, prosté, jako bílý list papíru: „Chytit tak pět slepic, zakroutit jim krkem, uvařit je nebo upéct a sníst. Kdo jakživ viděl studenty, kteří plánují další jídlo sotva pár hodin po tom, co se přejedli na společném pikniku.



Především ale nikoho z nás ani nenapadlo, že ty slepice jsou cizí, a pokud nás někdo chytí, budou z toho nepříjemnosti. A rozsah těch nepříjemností může být nedozírný. Říkám to poctivě jako u zpovědi, že něco takového nám ani na rozum nepřišlo. Přemýšleli jsme hlavně o tom, jak ty slepice chytit. Nakonec jsme to udělali a zakroutili jsme jim krkem. Naštěstí nás nikdo neviděl a neusvědčil z krádeže. Trochu jsme se tím dobrodružstvím rozptýlili a trochu neočekávaně jsme se objevili na silnici. Prakticky okamžitě u nás přibrzdil GAZik, který nás dopravil do města. No, a když nás vyhodil u vlakového nádraží, Žeňa nás neplánovaně pozval na návštěvu. Ne však k sobě, nýbrž ke své známé. Ta Světlana se později stala jeho ženou, ale tenkrát nám ji představil jako svou známou. Nejspíš jsem tehdy jako jediný věděl, že Světlana znamená pro Žeňu něco víc. Žeňa vychválil její kuchařské umění a slíbil nám, že se budeme olizovat až za ušima. Jeli jsme tedy s celou bandou až na kolej pedagogického institutu, kde Světa bydlela. Chudák Světlana! Měli byste vidět její užaslý výraz, když otevřela dveře svého pokoje a dovnitř se vevalila celá naše kumpanie v čele s Jevgenijem. Žeňa projevoval starostlivost a zajímal se, jak bychom si přáli ty slepice připravit, jestli upéct, nebo uvařit. Ale všichni už byli unavení, a tak se dohodli, že bude jen kuřecí bujón. Musím podotknout, že polévka byla velmi silná, protože jsme uvařili hned dvě slepice najednou. Ale všechno už probíhalo bez té správné náruživosti i chuti. Jen jsme společně pojedli a rozešli se do svých domovů. Tak skončil den nabitý příhodami a dobrodružstvím.

1 únor 2012

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202091726

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2023
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions