Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 25. Dimka vinařem

Už jsem se zmiňoval, že moji rodiče byli velmi pohostinní. Žili v neotřesitelném přesvědčení, že všichni studenti mají stále hlad. To způsobilo, že všichni moji kamarádi, kteří k nám přijížděli na víkendy, dokud rodiče ještě bydleli v Kedrovském Karjeru, se u nás přejídali a prosili mě, abych je před tím domácím obžerstvím ochránil. Co já s tím já měl ale společného? Radil jsem jim tedy, aby se u nás najedli do zásoby. V těch časech bylo těžké sehnat něco speciálního, zvlášť v takových místech, jakým byla Kedrovka. Přesto moje maminka Alexandra Michailovna vařila báječné „šči“, pekla výtečné „kurniky“ a taky skvěle smažila brambory s vepřovým. Dá se říct, že mí hosté si u nás pochutnávali, což rádi dávali najevo.

Rodiče však byli nejraději, když k nám přijížděl Dito Mcheidze. Kolem něho se moje maminka Alexandra Michailovna otáčela s potěšením. I můj táta Petr Andrejevič si s Ditem rád popovídal o tom, jak jde život. Báťovi – tak jsem říkal svému otci – se líbily Dimkovi úvahy, protože to nebylo plácání nezralého kluka, ale myšlenky dospělého muže. V jeho jednání se stále projevovala východní výchova a úcta ke starším.

Už si nevzpomínám, který to byl měsíc, ale určitě to bylo na podzim, nejspíš v zimě. Dimkovi tehdy přišla velká zásilka hroznového vína a bylo mrzuté, že víno cestou namrzlo. Podzim na Sibiři se ovšem od podzimu v Gruzii dost liší. Dimkovy rodiče nenapadlo, že v říjnu už mohou být v Kemerovu mrazy. A právě v tom roce tomu tak bylo.

Když Dimka otevřel zásilku, nejdřív se dost se rozčiloval. Pak ale navrhnul, abychom zajeli k mým rodičům a udělali z těch namrzlých hroznů víno. Dimka, jak už víte, měl za ušima. Jak řekl, tak udělal. O nejbližším víkendu jsme odjeli i s hrozny do Kedrovky. Moji rodiče se lehce podivili, ale hned se s námi pustili do práce. Potřebovali jsme nějakou dřevěnou nádobu, abychom mohli víno rozmačkat. Dimka kategoricky trval na tom, že se hrozny musí šlapat nohama, abychom nenarušili letité tradice jeho předků, kteří nikdy nepoužívali žádné lisy. Nic dřevěného jsme sice nesehnali, ale báťa bůhví odkud vyštrachal pozinkované necky. Dlouho se pak s Dimkou dohadovali, ale nakonec báťa mého kamaráda přemluvil, že šťáva z hroznů v těch neckách nebude dlouho, a že ji hned mohou přelít do skleněné nádoby. Báťa měl totiž někde ve sklepě „čtvrtku“ – skleněnou pětadvacetilitrovou láhev.

Měli jsme všechno, co jsme potřebovali, a tak jsme se mohli dát do práce. Hrozny jsme vyklopili do necek, pořádně jsme si umyli nohy a pustili jsme se do šlapání. Moji rodiče se pěkně pochechtávali, když viděli, jak se dva klackové pletou jeden druhému pod nohy v malých neckách. Konečně bylo víno vymačkáno. Dimka podrobně a do nejmenších detailů vysvětlil mému báťovi, co je potřeba udělat dál. Báťa pozorně poslouchal.

Víkend skončil a my jsme se vrátili do Kemerova „studovat na doktory“. Všední studentský život a výuka odvedly naší pozornost a my jsme úplně zapomněli na to, že jsme v Kedrovce položili základy vinařství. O to upřímnější byla naše radost, když za námi v předvečer Nového roku přijel báťa a přivezl jantarovou tekutinu. Bylo to naše víno! Ale ne ledajaké víno. Bylo prostě skvělé! Dnes bychom ho nazvali „ledové“. Nebyl to jen náš názor. Potvrdili nám to všichni, kteří ho tehdy na novoročním školním večírku degustovali.

16 července 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202050371

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2023
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions