Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 79. Jeden seje, druzí sklízejí

Na tom, s kým bydlíte na koleji, závisí moře věcí. Už jsem nejednou říkal, že studenti prvního ročníku prožívají dvojí stres. Ten pozitivní je radost z toho, že se konečně utrhli zpod mateřských křídel a mohou sami rozhodovat kdy, kam a s kým, kde, proč a podobně. Ta negativní stránka vychází z toho, že se dostávají do zcela jiného, často velmi asertivního prostředí. Studentská kolej je za takové prostředí považována. Někdo se tam cítí jako ryba ve vodě, ale někomu takové soužití prostě nevyhovuje. Tak například já, váš pokorný služebník, jsem se po první zkušenosti s bydlením na koleji rozhodl, že toho bylo dost. Ostatně trochu jsem to popsal v eseji „Minikolej“. V následujících letech studia jsem si pak pronajímal byt a častěji jsem bydlel sám, než s někým. Dá se říct, že jsem měl spolubydlícího jen velmi zřídka. V prvním ročníku to byl Ilgam Gasanov, ve druhém pak Dimka Mcheidze a Péťa Kozlov. Byli jsme tři měsíce ubytovaní v domě na „Vesenněj“, kde byla jídelna. Tam se nám líbilo, ale Žeňka Romašov nám provedl nepěkný kousek. Chodil k nám často na návštěvu a bydlení se mu líbilo, a tak se domluvil s majitelkou na výměně téhle báječné „stalinky“ za byt v Prokopjovsku, který vlastnila jeho manželka. Div, že jsme ho za to s Péťou nepřizabili. Vždyť jsme se kvůli tomu museli odstěhovat.

Když jsme bydleli společně s Petrem, tak on doma prakticky nejedl. Bydleli jsme v centru a nebyl problém si někde něco zakousnout. Tím hlavním důvodem však bylo to, že se v našem domě nacházela oblíbená studentská jídelna, o které jsem už psal v eseji „Šídlo v pytli neutajíš“. Já jsem si ale po večerech raději opékal brambory na sádle, a ještě jsem k nim přidával nakrájenou šunku, žebírko, hrudí nebo kousek uzeného. A když docházely peníze, tak jsem tam dával párky nařezané na kolečka. Bývala to bašta, zvlášť když jste to mohli zapíjet sladkým čajem s citrónem. Jo, málem bych zapomněl! Jako příloha k bramborům se báječně hodilo bulharské lečo. Mám na mysli výhradně bulharské, a ne maďarské, protože v těch dobách prodávali oboje. V bulharském leču byly masité papriky, nařezané podélně a zalité hustým rajčatovým protlakem. Tohle lečo prodávali v plechovkách. Maďarské lečo se prodávalo ve třičvrtělitrových sklenicích.



Petr tehdy chodíval na večeři dolů do jídelny a tam si obyčejně nabral s sebou pár „běljaší“ (smažené kolečko kynutého těsta s dírkou uprostřed, kde byla masová náplň). Dělali je tam skvěle. Ale když jsem začínal smažit brambory s kousky pečínky podle svého oblíbeného receptu, Péťa, ačkoliv už byl najedený, se ke mně vždycky lísal. Nabízel mi různé věci výměnou za spoluúčast při hodování. Podstrkoval mi třeba ty „běljaše“, nebo vytahoval ze skrýše lahvinku vína. Samo sebou že jsem souhlasil, ale ne hned. Dělal jsem drahoty hlavně proto, abych si zvýšil sebevědomí, přestože naparovat se před Péťou bylo úplně zbytečné. Znal mě jako své boty. Může říct, že jsme ten rituál důsledně dodržovali. Péťa chválil mě i můj kulinářský talent. Říkal, že jenom já umím zkombinovat takové ingredience, že z nich jde po uvaření hlava kolem. Aniž bych dával najevo, jaká slast mne při jeho slovech jímá, říkal jsem mu, jaký je darebák. Poukazoval jsem na jeho marnotratnost. Uváděl jsem matematické výpočty hospodaření s penězi, prováděl kalkulace ceny za mnou uvařená jídla a srovnával je s cenou Petrových snídaní a večeří v jídelně. Tahle písnička se opakovala pokaždé.

Ale když už jsme měli ten nezbytný rituál za sebou a brambory byly hotové, prostřeli jsme v našem pokoji stůl, přestože nám bytná dovolila využívat kuchyň i nádobí. Petr měl na starosti talíře a demonstrativně leštil sklenice a vidličky. Měli jsme skvělou večeři, i když bez ovoce. Víno jsme pili po doušcích a protahovali jsme tak chvíli blaženosti. Pronášeli jsme vzletné přípitky, ve kterých jsme se navzájem chválili. To byla také součást našeho rituálu. Po večeři Péťa odnášel nádobí do kuchyně a začínal fňukat, že jsem darebák a že se ulejvám z mytí nádobí. Já jsem na něj vrčel. Všechno se báječně a stále stejně opakovalo a bylo to prosyceno vášněmi a různými slovními obraty, které rozhodně nesplňovaly normy společenského chování. Takové večery nebývaly často, ale přinášely nám oběma potěšení. Avšak mou rybí polévku se sairy Péťa zcela ignoroval. Dodnes nemohu pochopit proč.


Sergej dostal místo na koleji hned, jak ho vzali na medicínu. Měl z toho velkou radost. Ukázalo se, že jeho spolubydlící byli prima kluci. Chovali se kamarádsky a měli smysl pro příjemné soužití. Žili, byli, netesknili až do prosince. Všechny společné mejdany, příprava do školy, to všechno probíhalo v přátelském duchu a ve vzájemné shodě. Až na jeden říjnový večer, který Sergejovi utkvěl v paměti. Je pravda, že i během jiných říjnových a listopadových večerů si všiml, že spolubydlící nejsou nijak nadšeni z vaření na pokoji. Ale tentokrát Sergej nevystačil s kapesným a rozhodl se pár dní šetřit a jíst doma, než dostane další stipendium. Venku byl navíc silný mráz, a komu by se také chtělo v té zimě chodit do jídelny? Celé osazenstvo pokoje bylo pohromadě a Sergej se začal každého zvlášť dotazovat. První otázka padla na Igora Šipilova: „Igore, budeš jíst?“ „Ne, já si zajdu do „Vředu“. Vředem studenti nazývali školní jídelnu. Pak se Sergej obrátil na Míšu Kalinina s tou samou otázkou a kategorickou dikcí: „Míšo, a co ty, ty budeš jíst?“ Míša měl sestru už ve čtvrtém ročníku lékařské fakulty, která ho opatrovala a podstrojovala mu, takže Míša odpověděl: „Ne, já zajdu k sestře a něco si dám.“ Nedotázán zůstal pouze Alexandr Miščenko. Sergej znal dopředu, co mu odpoví, ale jeho povaha mu nedovolovala, aby tento plebiscit dokončil, aniž by se dotázal úplně všech. Doufal, že třeba bude chtít jíst doma a taky mu trochu pomůže s přípravou večeře. Avšak jeho naděje se nenaplnily. Na otázku, jestli bude Saša jíst, se mu dostalo té nejméně příznivé a bohužel tušené odpovědi: „Ne, zajdu si za bratrem.“ Sašova bratra znali všichni a také věděli, že si v nočním stolku na druhé koleji choval jenom hladové a zlé tarakány. Koloval vtip, že si je speciálně pěstoval. Proto Sašova odpověď vyvolala salvu smíchu. Nedalo se nic dělat.


Když se všichni dosyta nasmáli, Sergej začal loupat brambory. Okrajoval je pečlivě. Bramborová slupka se vinula jako tenký hádek, jak šetřil. Sergej měl rád, stejně jako já, rybí polévku se sairy (z konzervy Saira). Dal vařit na plotnu brambory a hned, jak se začaly vařit, hodil do hrnce bobkový list. Věděl dobře, že tahle rybí polévka je bez bobkového listu jako svatba bez muziky. Nesměl chybět ani černý pepř, pak ještě sůl a konzerva rybiček. Sergej nabral vodu z hrnce a nalil ji do prázdné plechovky. Pěkně ji vymyl a všechno vylil zpátky do hrnce, aby ani kapka z konzervy nepřišla nazmar. V tu chvíli se po pokoji rozlila nepředstavitelná vůně. Serjožovi až tekly sliny, jak se těšil na jídlo. Účastníci plebiscitu ohlásili jako jeden muž, že nikam nepůjdou, že si to nemůžou nechat ujít jako ten Solovjovův ubožák ve filmu „Chodža Nasredin“, který nasával vůni šašliku. Igor, Sáša a Míša se ani náhodou nespokojili s pouhým nasáváním té báječné rybí vůně. Hoši během půl hodiny vyprázdnili dočista hrnec polévky a snědli k tomu celý bochník chleba. A taky Sergejova peněženka byla prakticky prázdná. Kolik jen jsme zažili za těch šest let studií podobných případů? To se ani nedá sečíst





Námět tohoto příběhu laskavě poskytl Sergej Zacharov

2 listopad 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070536

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2025
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions