Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 58. Trojčata

Člověk studuje a žije obklopen určitou skupinou lidí a často neví, co si kdo o něm myslí. Nemáme tím samozřejmě na mysli ty případy, kdy měl někdo s někým nějaký konflikt. I v takových situacích bývá jasno pouze tehdy, pokud jde o konflikty chronické. U mladých rozohněných lidí, kteří ještě nejsou zatíženi životní moudrostí, takové ostré konflikty vznikají a také hasnou.

Tak například já jsem jednou, abych pozlobil Vagrama, plácnul něco hloupého o turecko-arménském masakru v roce 1915 a Vagram se na mě vrhnul a začal se rvát. Bylo štěstí, že se to stalo beze svědků, a já jsem pochopil, že jsem se dopustil něčeho naprosto nepřipustného ve vztahu ke kamarádovi. Dotkl jsem se jeho národního cítění ve vztahu ke strašné tragédii a došlo mi, že obyčejná formální omluva je málo. Hned jsem upřímně prosil Vagrama za odpuštění. Víte, poprvé jsem viděl u tohoto velkého silného mladíka slzy na tváři. Odpustil mi a požádal mne, abych to téma už nikdy nepřipomínal. Dal jsem mu své slovo, a tady mohu konstatovat, že máme s Vagramem už více než čtyřicet let dobré vztahy. Je jasné, že se nescházíme každý den, ba ani každý rok se nevidíme, ale můžu vás ujistit, že pokračujeme v utužování vzájemných přátelských vztahů. Z mé strany to tak v každém případě je.

A už jsem opět někde jinde! Vždyť jsem chtěl psát o naší skupině.

Tak tedy, i když byla naše skupina značně nesourodá, všichni jsme byli velmi společenští. Bylo pravidlem, že společná rozhodnutí jsme přijímali a plnili všichni. Řekl jsem, že to bylo pravidlem z toho důvodu, že já osobně jsem se vůbec nechtěl podřizovat jen jednomu jedinému rozhodnutí, a to skupinové studijní práci. Učivo jsem ovládal, a proto jsem nechtěl ztrácet čas. A tak nutně vznikaly mezi mnou a Voloďou Kardašovem soustavné konflikty. Vrcholem jeho zdůvodnění bylo: „Podívej, dokonce Timoška souhlasí, a ty jsi proti.“ Timoškou myslel Valju Timošenkovou, která jediná v naší skupině byla na každou hodinu dobře připravená a při zkoušení vždycky uměla látku dobře, ba výborně. Tak vidíte, jak to všechno bylo! Nehledě na to jsem si vždycky myslel, že jsem ve skupině oblíbený.

Nemoc se nikdy nikoho neptá, zda člověk chce nebo nechce stonat. Tak se i mně začátkem zimy roku 1970 nezeptala, jestli chci být marod. Už od podzimu jsem začal pociťovat dyskomfort v oblasti kostrče, ale lokalizace toho problému mi neumožňovala podívat se na jeho příčinu, stejně jako ve staré anekdotě: „...Sám se nepodíváš, a ani ostatním to neukážeš.“ Protože jsem na své zdraví docela kašlal, asi za měsíc od začátku potíží, někdy v listopadu, už jsem vůbec nemohl pohodlně sedět na židli. Posedával jsem na malé části jedné půlky zadnice a tyhle moje pózy samozřejmě neušly pozornosti mého okolí, tedy spolužáků. Žeňa Romašov i Vagram Agadžaňan ihned naléhali, abych se nechal prohlédnout u odborníků. Chtěli, aby se zjistila příčina mého neduhu. I já sám už jsem byl z toho unavený a souhlasil jsem, že si tedy nechám své choulostivé místo lékařsky vyšetřit

V té době probíhala výuka v oblastní nemocnici. Už si nevzpomínám, co jsme tehdy probírali, ale Jevgenij a Vagram zašli na chirurgii a řekli primáři o mém defektu a domluvili mi hospitalizaci. V konvoji mě táhli na tu chirurgii na prohlídku a cestou mi vysvětlovali, že to nebude tak hrozné a možná, že ta operace nebude ani nutná. Snažili se mě tím uklidnit. Chirurg už při prohlídce stanovil diagnózu: hnisavá cysta na kostrči. Navrhoval okamžitou hospitalizaci. Kluci mě donutili, abych ihned ulehl na oddělení. Zkrátka už následující den jsem šel pod kudlu. Operace i celé pooperační období proběhlo normálně a za patnáct dní mě propustili.

Ještě se však musím vrátit k tomu, jaký vztah měli moji kamarádi z naší skupiny k mé osobě konkrétně. Tak tedy řeknu na rovinu, že jsem ani nic takového nepředpokládal! Odpoledne nebylo ani minuty, abych neměl návštěvu, a někdy ještě ani neodešla, a už přišel někdo další.

Valja Timošenková, které jsme říkali „Timoška“, ke mně přicházela každý den a přeříkávala mi všechno, o čem se mluvilo na přednáškách a na seminářích, které jsem zameškal. Taťana Jančilinovová věděla, že mám rád hrachovou polévku s uzenou vepřovou roládou. Představte si, že mi takovou polévku vařila a každý den mi ji nosila v litrové skleněné lahvi. Vždycky jsem se hned pustil do jídla. Taťána měla z mého apetitu upřímnou radost. Když jsem ale čtvrtého nebo pátého dne už nad tou polévkou zoufale zaúpěl, zvonivě se zasmála na celé oddělení, prý jaká je hlupačka.

Následující dny mi Taťána nosila ve stejné litrovce báječné pelmeně. Prsty by si člověk olízal! Když přišla Timoška a nebo Taťána, vždycky seděly u mé postele. Zato když za mnou dorazila celá banda kluků z naší skupiny, tak mě pokaždé na návrh Ženi Romašova překládali z postele na pojízdný vozík, abychom nerušili ostatní nemocné na pokoji, a odváželi mě do nějakého klidného koutku, kde jsme mohli „tábořit“. Bylo to skutečné cikánské ležení. Kamarádi s sebou přinášeli vodku a dobroty a pili a jedli na moje zdraví. Bylo veselo, vyprávěli jsme si nekonečný počet starých a ještě starších anekdot a jen tak jsme tlachali.

Vzpomínám si ale na jeden moment, který byl pro mne obzvlášť příjemný. Po operaci jsem na nemocničním oddělení samozřejmě nepil žádný alkohol. Největším milovníkem dobrého pití byl v naší skupině Voloďa Kardašov. Jednou, když už si kamarádi párkrát připili na moje zdraví, vyndal Kardaš okázale z tašky lahvinku vína „Beloje Rymnikskoje“ a šišku salámu „Minskaja“. Oznámil, že je to dárek pro mne. Všichni, kteří znali a znají Voloďu Kardašova, si umí představit, jaká to byla oběť. To víno jsem měl hrozně rád. I ten „Minský salám“. Přidávali do něj tehdy koninu a chutnal báječně. A taky byl pěkně drahý. Ocenil jsem ještě ten moment, kdy kamarádům došlo pití a já jim tu láhev nabídl. Kardaš to kategoricky zarazil a „Rymnikskoje“ jsme vypili, až když mě pustili z nemocnice.

Když teď dělám resumé, můžu říct, že za ty dva týdny mě v nemocnici navštívili všichni moji kamarádi a známí, z čehož jsem měl nevýslovnou radost. Jen Arkadij Bljacher ani jednou nezašel. Ale tehdy jsem tomu nepřikládal žádný význam a dál jsem ho až do nedávné doby považoval za kamaráda. V tomto roce, po třiceti devíti letech od ukončení medicíny, jsem se od jiných svých kamarádů dozvěděl, že Arkadij má za to, že mezi námi leží nějaká nevyřešená konfliktní situace. Co se dá dělat, suď Bůh, ale já ho stejně jako dřív považuju za svého kamaráda.

Jistě jste si všimli, že jsem v průběhu vypravování kladl důraz na jídlo. Je to moje slabost. V dřívějších dobách jsem se rád dobře najedl a dnes tomu není jinak. Po operaci na kostrči mi ale naordinovali opiát kvůli zadržení stolice, což bylo vzhledem k hojícím se stehům šetrnější. Dávali mi proto k jídlu vývary se sušeným pečivem a kašičky. To všechno přinášeli v tak malém množství, že jsem byl z té nemocniční stravy stále hladový jak vlk. Polévky a pelmeně od Táničky Jančilinovové i salám od Volodi Kardašova mě zachránily před smrtí hladem, ale připravily mi před propuštěním pěkné překvapení.

Neumíte si představit, jakou jsem měl radost z návštěvy Dimky Mcheidze! Přišel spolu s Imzarem a s Bardim Lipartija a přinesl mi jako prezent úplně čerstvé placky „chačapuri“ a ještě horký šašlik. Kde ho jenom vzal? Navíc přinesl i víno, a dokonce „roh“ (dutý zvířecí roh, sloužící jako pohár). Pronášeli jsme přípitky s takovou vervou, že na nás přišly sestřičky, které stály na odpočivadle vedle na schodišti. Vyhrožovaly nám, že to oznámí ošetřujícímu lékaři.

Tak jsem tedy v nemocnici dobře jedl a dobře pil a všechno se mi pěkně hojilo. Podle plánu ošetřujícího lékaře se první stolice měla dostavit den po vyjmutí stehů, tedy jedenáctý den po operaci. Přišlo to ale nečekaně dřív. Ten den za mnou jako obyčejně přišli po vyučování kamarádi. Už jsem se cítil dobře a bez cizí pomoci jsem se normálně přemisťoval po oddělení. Když ale přišli kluci, stejně jako vždy brali vozík, přeložili mě na něj a odvezli si mě. Pacienti v pokoji nad námi kroutili hlavou, co je to moresy, ale nepráskli nás, přestože dobře věděli, kde jsme zrovna rozložili svůj tábor.


Tentokrát jsme se usalašili v místnosti, kde se obvykle dává před operací pacientům klystýr. Ten pokoj byl velký. Stála v něm stará pohovka, pokrytá červeným voskovaným plátnem a starý stolek na lékařské nástroje. No, a všechny další nezbytnosti, které jsou potřeba při návštěvě nemocného, si kluci přinášeli s sebou. A právě když byla návštěva v nejlepším a když už si mě nikdo nijak zvlášť nevšímal a všichni se mezi sebou dobře bavili, dostavil se jako blesk z čistého nebe velmi naléhavý pocit, že „musím“... Ne, že se mi normálně chce, ale že musím konat ihned, okamžitě! Naštěstí jsem neměl žádný problém s dlouhým vysvětlováním situace, protože jak už jsem říkal, náš bivak byl pro takový úkon jako stvořený. Byla tam záchodová mísa, přikrytá také tím samým červeným voskovaným plátnem, jako divan. A pak to přišlo! Na svou vlastní kůži jsem pocítil, co zažívají ženy při porodu. Povídalo se, že moje výkřiky byly slyšet až v porodnici třetí městské nemocnice Kemerova. Prý si tamní rodičky říkaly, že někdo musí rodit nejmíň trojčata!

Na oddělení ty výkřiky byly samozřejmě slyšet také. Seběhli se lékaři i sestřičky! Ale co s tím mohli dělat? Proces defekace právě vrcholil. Kluci mi potom vyprávěli, že to všechno trvalo tak pět až deset minut. Mně se to ale zdálo, jako by to byla celá věčnost. Musím souhlasit s tím, že obžerství je právem považováno za smrtelný hřích! Na oddělení mě hned vzali na převazovnu na prohlídku. Všechno bylo v pořádku a lékař mi po té zkušenosti raději rovnou vyndal stehy. Nemusel jsem tedy čekat ještě den. Kluci na mne zatím čekali na chodbě a celá banda šla za mě orodovat, abych už byl z nemocnice propuštěn. Lékař dlouho dělal okolky. Nakonec souhlasil s podmínkou, že mě kluci budou ještě dva, tři dny vozit na oddělení na převazy. Mně se ale z nějakého důvodu zdá, že mě propustili z oddělení s úlevou. Byl jsem až moc neklidný pacient. Stále mě musel někdo hledat, tu kvůli velké vizitě, tu kvůli převazu nebo zase kvůli praxi studentů a jejich anamnézám – vždyť jsem byl na klinice!

Tahle příhoda mi utkvěla v paměti také z toho důvodu, že v budoucnu sehrála svou roli při změně mého oboru. Odešel jsem totiž z chirurgie a stal se psychiatrem. To už je ale, jak říká nějaký Kaněvskij, docela jiná historie.

20 září 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202060447

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2023
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions