Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 82. Vzhůru na barikády!

Existuje kategorie lidí, na které se můžete rozzlobit, nebo je trýznit, ale pořád je budete mít moc rádi. Nechovají se jako lidé XX. století, ale spíš patří do století předchozího, v každém případě minulého. Člověk XX. století z pohledu psychologie rád patří ke straně vítězů. Takový je jistě i váš pokorný služebník.

Žora Černobaj je úplně jiný než já. Je silný fyzicky i duševně, ale není agresivní, ale hodný, někdy až příliš. A někteří z jeho okolí tuhle vlastnost bezostyšně využívali. Jistě si pamatujete esej „Minikolej“, kde píšu o tom, jak nás bydlelo spolu s Žorou Černobajem pět v jednom bytě. Tak tehdy jsme vařili popořadě, a když se blížil den, kdy měl službu Žora, my čtyři ostatní jsme se dopředu domlouvali, co si u Žory objednáme. Nejčastěji to byly bliny (palačinky) nebo pirožky s játrovým salámem. Tyhle kulinářské kousky se dařili Žorovi báječně. V nich byl mistrem nad mistry. Žora nikdy nedělal jen tak ledajaké bliny. I když, co to říkám? Vždycky nadělal tolik blinů, že jsme je dojídali ještě pár dní potom. Schválně si představte dvanáctilitrový emailový lavor plný těsta na bliny!

Plnil je tvarohem, sýrovým krémem, mletým masem i rozemletým játrovým salámem ochuceným cibulí, česnekem, pepřem a bobkovým listem. Byla to neuvěřitelná baštonáda. To samé probíhalo, když dělal pirožky. Přidával do nich jako náplň bramborovou kaši. Nikdo z nás kromě Žory neměl tolik trpělivosti, aby stál tak dlouho u plotny. On ale miloval naši chválu a doslova se v ní rochnil. Jednou nás Žeňa Romašov vyzval: „Dáme Žorovi hobla!“ Byli jsme nacpaní pirožky po okraj, a tak jsme se s potěšením na něj vrhli. Chudák Žora, 150 kilogramů živé váhy, a my jsme s ním tak praštili, až jsme se lekli, že má něco zlomeného. Naštěstí se mu nic nestalo. Žora byl vůbec takový silný kluk.

Nemohu nenapsat ještě o dvou epizodách z té doby. Nehodlám tím na nikoho poukazovat. Nechť to vypadá jako kolektivní šikana z naší strany. S železnou pravidelností jsme dávali Žorovi do postele pod prostěradlo desetikilovou činku. A Žora se stejnou masochistickou pravidelností na ni dopadal celým tělem, protože padal na lože plnou vahou svého těla. Postele, které jsme si přitáhli z koleje, měly naštěstí pancéřové drátěnky, které trochu tlumily kontakt s činkou. Přesto měl Žora na zádech i poněkud níže, a dokonce i na bocích ohromné modřiny. Když jsem se odstěhoval, kluci s těmi exekucemi přestali, takže to vypadalo, že já jsem byl jejich strůjcem. Ach Žoro, Žoro, v tom si tenkrát skutečně neměl pravdu.



Tenkrát se stala ještě jedna strašná příhoda. Žeňa Romašov se začal hádat se Žorou o tom, jestli může člověk vypít dva a půl litru vodky. Ne méně, ne více, než pět půllitrovek. Žora začal prakticky dokazovat, že to možné je a Žeňka trval na opaku. Dokonce zaznělo, že uvedené množství může znamenat pro člověka smrtelnou dávku. Co jsme se Žory nepřemlouvali, aby nic takového nezkoušel. Já, Kolja Kozlov a Vadik Severin jsme ho úpěnlivě prosili, aby neriskoval.



Ale Žeňka byl známý darebák. Jízlivě se Žorovi vysmíval, že prý dostal strach! Žora stanovil pokus o vypití toho alkoholu na víkend. Tenhle člověk vylil pět lahví vodky do svého ohromného chřtánu na jeden zátah, bez přestávky, a aniž by uronil jedinou kapku, vodka byla v něm. Úplně jsme z toho zkoprněli. Jeho opilost sílila přímo před našima očima. Ještě si však stihl strčit dva prsty do krku a nějaké to množství vodky odešlo z těla ven. Žeňka začal dělat skandál, ale my ostatní jsme se postavili na obranu Žory. Lehce a jednoduše jsme Žeňkovi dokázali, že spor spočíval v tom, jestli dokáže tolik vypít, nebo nedokáže. O jiných činech nebyla řeč. Tehdy Žora spal asi třicet hodin. Když se probudil, byl pro nás hrdinou. Kolja Kozlov znal Žoru od desíti let a věděl, jak má rád mléko. Proto mu připravil třílitrovou sklenici mléka proti kocovině. A my s Žeňou jsme letěli na trh, a také jsme přinesli třílitrovou sklenici, pro změnu s okurkovým lákem. Po probuzení jsme Žorovi nabídli to i ono a Žora začal nejdřív pít lák. Měli jsme s Žeňkou pochopitelně radost. Ten den se měl jako perský šáh. Odečítali jsme mu přání ze rtů. Přiznávám se upřímně, že jsme byli vyděšení, aby nám Žora neumřel, protože se tak dlouho nebudil.


A z tohohle našeho Žory se stal vážený Georgij Nikolajevič Černobaj, učitel na katedře patologické anatomie. I když na tomto postu také zůstal sám sebou. Kdo jiný by také mohl vymyslet následující žertík? V pavilonu morfologie v Kirovské čtvri Kemerova byla ve čtvrtém patře třída výpočetní techniky, kterou využívali jako přednáškový sál pro stomatologickou fakultu. V téhle třídě stála měkká křesla, promítaly se tam výukové filmy neboli „hororáky“, jak je nazývali studenti. A teď se vracím zpět k Žorovi. Tenhle Černobaj si vymyslel, že nakáže laborantce z katedry, aby přímo do vchodových dveří postavila stůl s bílým ubrusem. Ano, rozumíte tomu dobře. A aby na stůl postavila sklenici vody. Teď se všem, kteří četli všechny mé eseje, zatetelilo srdce. Napadlo je totiž, že místo vody byla ve sklenici vodka, jako v případě učitelů a zároveň jmenovců Golubjových. Ale nebojte se, Žora, promiňte, Georgij Nikolajevič, do téhle party nepatří.


Dokážete si asi představit tu barikádu, kterou Žora vymyslel, a s pomocí laborantky i instaloval. To byla pro studenty daleko horší překážka, než měl malý Gavroche z Hugových „Bídníků“. Studenti, chudáci, vždycky pospíchají, a stejně chodí všude pozdě. Odborníci ve všech zemích si lámou hlavy, proč se tak děje, ale vyřešit tuto teorému neumějí. To snad ani není teoréma, ale axióma: Ať student jakkoli spěchá, stejně přijde pozdě. A tak studenti, kteří museli přejíždět mezi hlavní budovou na prospektu Chemiků a morfologickým pavilonem, přibíhali pod jednou pěnou a snažili se prosmýknout kolem nastražených překážek. V tomto případě to ale nikdo z nich nezvládl. Navíc Žora všechny mohl opozdilce onitorovat svým rentgenovým pohledem a do konce hodiny je různě popichoval a tříbil si na nich téma vzájemných vztahů dívek a chlapců.

Je snad špatné, co se stalo s Žorou, že nakonec přitvrdil? Studenti se toho nejhodnějšího Georgije Nikolajeviče začali obávat. Ach můj bože! Co jenom s lidmi dokáže udělat čas!

Námět poskytla Irina Čerkac Tykvinová

11 listopad 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202080434

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2023
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions