Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 40. Jak různí byli ti všichni

Postavení učitele na vysoké škole se různí. Na nejnižším žebříčku vysokoškolské pedagogické kvalifikace stojí začínající učitelé. Ti většinou vedou semináře a laboratorní výuku, a také pomáhají při prověřování znalostí u zápočtů a zkoušek. Tito učitelé zpravidla nemají žádnou vědeckou hodnost podloženou dlouhými pracovními zkušenostmi.

Já vlastně ani nevím, jak mám začít vyprávět o našich učitelích. Vždyť my jsme je milovali i nenáviděli. Některé jsme měli rádi a jiné jsme zase nesnášeli. Přičemž jednoho a téhož učitele někdo měl rád, a jiný ho nemohl vystát. To jsou ale krajní projevy citů. Někteří z učitelů nebyli nijak zvlášť oblíbení, jiní postrádali u studentů patřičnou úctu, a vztahy s některými dalšími vyučujícími se dostaly až na hranici sprostého hulvátství. Co jiného byste také mohli očekávat od takových maximalistů, jakými jsme byli my, když nám bylo sedmnáct let? Kupříkladu já jsem byl přijat do institutu, když mi ještě nebylo ani těch sedmnáct. A takových byla většina. Tak tedy povyprávím něco o našich učitelích. Pochopitelně nebudu psát o všech, jenom o těch, kteří zanechali v mé paměti nějakou stopu. V žádném případě nepovažuji své názory za ty nejsprávnější a objektivní. Chtěl bych se jenom podělit o vzpomínky.
Michail Ivanovič Zolotuchin (fotografii bohužel nemám) působil na katedře anatomie. Absolvoval studium na stomatologické fakultě našeho institutu a stal se učitelem. Abych se přiznal, netuším, jaký to byl člověk. Možná, že byl schopný, možná že objevil do té doby neznámou dírku na lamina cribrosa (ploténka kosti čichové), nebo možná nějaký pahrbek na crista galli (nápadný sagitální výčnělek uprostřed plotýnky kosti čichové). Je známo, že Michail Ivanovič obhájil kandidátskou práci a vedl patomorfologické oddělení na CNIL KGMA.

My jsme ho nijak zvlášť nectili. Nejspíš to bylo proto, že byl mladý. Určitě jsme žárlili na jeho postavení. Vždyť my jsme byli sotva v prváku a on byl učitel, který nám, žákům, dával známky! Tahle naše hloupá předpojatost se projevila v tom, že jsme mu provedli pěknou lotrovinu. Jak jinak by se dalo nazvat to, že jsme mu já a Žeňa přivázali k plášti preparát tenkého střeva? Všichni, kteří tenkrát měli přestávku na chodbě morfologického pavilónu, se Michailu Ivanovičovi pěkně chechtali. Nicméně ani dnes nijak nelituju toho, co jsem tenkrát provedl.


No a kdo z nás by si nepamatoval učitele z katedry histologie Vladimíra Alexandroviče Poponnikova? Ostatně v následující příhodě se jeho nepříjemné chování dá více méně pochopit. Možná, že by se dalo i omluvit, i když andělským bych ho zrovna nenazýval. Kdyby snad šlo tenkrát o nějakou zlomyslnost ze strany studentů! Z někoho si kamarádi udělali legraci úmyslně, ale v tomhle případě někdo zcela nevědomky napsal špatně příjmení učitele do indexu. V takové chvíli letěl index do rohu posluchárny, nebo rovnou z okna, jak tomu bylo například v mém případě. Byla to ale moje vina. Seděl jsem na chodbě před katedrou histologie a nenapadalo mě zeptat se laboranta, jak se správně píše docentovo příjmení. Napsal jsem „Popojnikov“ (popojka – pitka). Když jsem pak zvládl zápočet, Vladimir Alexandrovič mě poprosil o index. Spokojeně jsem mu ho podal. A tady došlo k zajímavému momentu. V. A. Poponnikov bere můj index do ruky, píše slovo „započteno“, přidává podpis, a v tu chvíli mu padne zrak na jeho „překřtěné“ jméno. S výkřikem: „Já ti dám, Popojnikova“, mrštil indexem přímo do malého okénka, které se nacházelo poblíž. Měl jsem kliku, že ten den zrovna nepršelo. Ještě mi ani nedošlo, co jsem si nadrobil, a už jsem vystřelil z kabinetu. Cítil jsem však, že mám průšvih, když ten člověk tak vztekle reagoval.

Letím ven. Okno, ze kterého vyletěl můj index, bylo ze strany hlavní budovy vpravo od vchodu. Přibíhám, index leží na zemi přímo vedle louže. Ještě kousek, a už bych musel žádat o výměnu, a to by opravdu byla hrůza. Vracím se s indexem zpátky do pavilónu, protože jsem si na katedře nechal aktovku. Zrovna jde naproti Žora Černobaj, mimochodem také budoucí učitel na katedře patologické anatomie. V době našich studií byl ale o ročník výš. Vyprávěl jsem mu, co se stalo. Podíval se do indexu a rozchechtal se na celé kolo. Byl to on, kdo mě pak zasvětil do problému. Stávalo se totiž, že někteří studenti psali do indexu i příjmení „Pokojnik“ (nebožtík). Nebyl jsem tedy zdaleka první. Co teď? Nepřišel jsem na nic chytřejšího, než pečlivě opravit písmeno „-j-“ na písmeno „-n-„, čímž jsem vrátil zkoušejícímu jeho občanské příjmení. Docela se mi to povedlo. Pak jsem šel na katedru. Nakoukl jsem do posluchárny, ale tam už nikdo nebyl, hupsnul jsem tam tedy pro tašku. Vtom vchází Poponnikov. Nenechal jsem ho ani nadechnout a hned jsem začal s omluvami. Vysvětloval jsem, že jsem to nevěděl a že to znělo podobně a že ho prosím, aby mi to prominul... a další podobné litanie, jak to žádá dobrý mrav. Vladimir Alexandrovič se mě už docela v klidu zeptal, prý opravdu jsi to nevěděl? Já mu na to: „Přísahám...“ A on mně zase, že prý už toho má dost, je to trapné, když si studenti nemohou zapamatovat příjmení svého učitele, ke kterému jsou pro zápočet. Mluvil tak upřímně, až jsem se v ten moment zastyděl a znovu se začal omlouvat. Pak na mě zase štěknul: „Běž odsud...“ Protože jsem už měl zápočet zapsaný v indexu, a podepsaný byl ještě před „vrhem“ z okénka, nenechal jsem se dlouho přemlouvat a rychle jsem vypadnul.



V podobné situaci jako já se octl i Tigran Petrosjan ze stomatologické fakulty, který byl příbuzný Vagrama Agadžaňana. Byli jsme s Vagramem svědky tohoto případu, protože jsme se společně s Tigranem octli na přezkoušení z latiny u Galiny Petrovny Proninové. Dvě slova o Tigranovi. Zaprvé, bylo mu už ke třiceti. Provozoval již, nejspíš načerno, svou vlastní zubní ordinaci. Na vyučování dojížděl autem značky „Volha 24“. V té době to byl nejnovější typ. Dá se říct, že byl milostpán, tělnatý, ale docela sympaťák. Na medicínu se nehlásil kvůli znalostem, ale proto, aby dostal diplom. Hlavně si nemyslete, že bych ho chtěl nějak shazovat. On sám se tím nijak netajil a říkal to mně i jiným na potkání. Nijak se za to nestyděl.

Teď dvě slova o Galině Petrovně Proninové. Byla to zkušená učitelka s dlouhou praxí, která bezmezně milovala svůj předmět. Galina Petrovna měla ale jeden fyzický nedostatek – bílý zákal na pravém oku. Studenti jí přezdívali „Oblikva“ což v překladu z latinského jazyka, který učila, znamená „šilhavá“.

Tak jsme tedy přišli na náhradní přezkoušení v následující sestavě: já, Vagram a Tigran. Abych byl přesný, tak na přezkoušení jsem šel jenom s Vagramem. Tigrana jsme potkali cestou, a když zjistil, kam jdeme, vzpomněl si, že má u „Oblikvy“ stejný rest. Šel tedy s námi, ale museli jsme mu dát slovo, že mu budeme napovídat. Po cestě se nás zeptal, jaké má „Oblikva“ jméno po otci, tak jsme mu pověděli, že Petrovna. Žádný další význam jsme v tom nehledali. Vešli jsme do posluchárny, sedli jsme si k sobě, Tigran uprostřed, aby nás měl z obou stran a mohli jsme mu něco špitnout. Naproti nám zasedla Galina Petrovna. Ti, kteří ji znali, si určitě také pamatují, že byla vždycky zachmuřená, jakoby pořád byla s něčím nespokojená. Teď už si nevzpomenu, z jakého tématu jsme byli zkoušení. Vzpomínám si jenom na to, že jsem měl připravovat cvičení 65 a Vagram cvičení 66. My dva jsme se jako obvykle učili na přezkoušení spolu, a tak jsme cvičení toho druhého znali jen prachbídně. Galina Petrovna z nějakého důvodu začala zkoušet nejprve Tigrana. Tady se ukázalo, že on má zcela jiné téma, než máme my. Byl požádán, aby odpověděl na úlohy ve cvičení 67, které zrovna zahrnovali nové učivo. Teď byste měli v té posluchárně být. Tigran jí s těžkým kavkazským akcentem docela odvážně odpovídá: „Né, ratdeji budu otpovedat sedesat pjat.“ Proninová na to: „No dovolte? Vždyť máte být přezkoušen ze zcela jiného tématu, takže přejděme prosím ke cvičení č. 67.“ Tigran opáčil: „É, jaky rozdil v tom, tak ne to tema, nu dóbre, any tebě, any mne, tak 66.“ Galina Petrovna uťala další smlouvání a povídá: „Nejsme na trhu. Přijďte příště!“

A pak to přišlo. „Proč, Oblikvo Petrovno?“ „Cože???“ Opáčila Galina. Tigran se upřímně podivil. „Jak jste mi to řekl?“ – „Oblikva Petrovna.“ – Zopakoval Tigran, který byl na prosto v klidu. On totiž vůbec netušil, jaký význam má to slovo „Oblikva“, přestože to říkali všichni kolem. Nás se zeptal jen na jméno po otci, a to jsme mu řekli. „Kliď se ostud!“, tvrdě řekla „Oblikva“, a když Tigran vyšel z kabinetu, obrátila se na nás: „A co máte vy?“ Odpověděli jsme, že cvičení 65 a 66. „Teď už tomu rozumím, proč chtěl právě tahle cvičení. Tak považujte to přezkoušení za započtené“, a dala do kroužku značku, která označovala naše mezery ve vědomostech. Tigran na nás čekal v chodbě, a hned se vrhnul na Vagrama, proč že ho podrazil? Proč mu jenom říkal o té učitelce, že se jmenuje „Oblikva Petrovna“? Zatímco jsme byli v kabinetě, Tigran se už od jiných studentů dozvěděl, že „Oblikva“ je jen přezdívka. My jsme se samo sebou nedali. Ptal se na jméno po otci? Tak jsme mu ho řekli. A nic dalšího...

Je pravda, že se Tigran nijak zvlášť nezlobil, jen tak trochu, pro pořádek. Když jsme se rozcházeli, řekl jen: „Co já délat budu teď ?“ A zamyšleně se odporoučel. Nějaký způsob už si našel a institut dokončil. Později jsme na Vagramově svatbě spolu s ním vzpomínali na tuhle příhodu a všichni kolem, kteří to slyšeli, se chechtali s námi.

Nesmazatelnou stopu v mé paměti zanechal samozřejmě i Golubjov.

Byl takové „malé pivo“, neduživý, neměl víc než čtyřicet – padesát kilo, ale byl úžasně hbitý. Jeho žena pracovala u nás v institutu jako uklizečka. Ještě si vzpomínám, že měl čtyři děti. Nevzpomínám si bohužel na jméno, ani na jméno po otci. Také všichni ti, kterých se na to ptám, si nejsou moc jistí a říkají: „Snad Fjodorovič“ Druzí zase: „... asi Igor Viktorovič.“ Nikdo to nevěděl přesně. Zato příjmení Golubjov si pamatují všichni. Na internetu jsem našel seznam učitelů, kteří pracovali nebo pracují v Kemerovské státní lékařské akademii (KGMA). Byl publikován v roce 2005 u příležitosti padesátého výročí od založení institutu. Tam je uveden Igor Viktorovič Golubjov z katedry histologie, ale jiný Golubjov tam není! Jak tomu mám rozumět? Mám ho přece zvěčněného na fotce ve svém studentském albu, ještě spolu s Vadikem Osetrovem! Jestli jste si ještě nepřečetli moji historku „Golubjov a Saša Plochich“, tak to udělejte, Pak vám to bude jasné. Pochopíte, proč Golubjov nemůže být zapomenut.

Naši učitelé,

Jevgenij Nikolajevič Šerstěnnikov


a Ariel Mendělejevič Šklovskij

, byli připomenuti v historce „Zkouška z operativní chirurgie“. Píšu současně o obou, protože tak mi utkvěli v paměti. Dobře si vzpomínám, jak Jevgenij Nikolajevič řekl z nějakého důvodu Arielu Mendělejevičovi, že jsem u zkoušky uměl a že jsem dostal jedničku z „operativky“. Dělal jsem ji tehdy v předtermínu a neměl jsem ze svého výkonu nijak skvělý pocit. Proto mi bylo divné, že mě oba pochválili. Studentské tam - tamy z generace na generaci předávaly množství nejrůznějších historek. A pár z nich je právě o tomto „páru“. Podívejte, jaká se mi povedla pěkná tautologie! Říkalo se, že Šerstěnnikov pravidelně každý rok blahopřál Arielu Mendělejevičovi MDŽ, a ten mu za to s vážnou tváří děkoval. Šerestěnnikov to potom sám vyprávěl na přednáškách. Nebo z jiného soudku. Probíhá jedna z plánovaných zkoušek z „operativky“. Šerstěnnikov zkouší jednu skupinu a Šklovskij druhou. Šerstěnnikov dával pouze dvě známky: „výborně“ nebo „nedostatečně“. Tvrdil, že lékař, který ovládá „operativku“ na trojku, je zločinec! Nic víc a nic míň. Možná, že měl i pravdu, ale nehodlám to posuzovat.

Zato Ariel Mendělejevič dával různé známky, i když jedničky uděloval velmi zřídka. Takže opět probíhá zkouška. Jevgenij Nikolajevič nečekaně vchází do posluchárny, kde zkouší Šklovskij, nahlíží do zkušebního archu a vznáší námitku: „Ariele Mendělejeviči, jak to, že tu máte samé skvělé známky? Cožpak to všichni tak dobře umí?“ A teď si představte, že tak tři – čtyři lidi po takovém výstupu odcházejí s nedostatečnou. Trvá to jen tak dlouho, dokud do posluchárny nevletí zase Šerstennikov a nevysype na Šklovského: „Vy snad chcete, abych se otravoval s tím přezkušováním až do léta? Cožpak jsou všichni takoví zabedněnci?“ A zase odběhl. Po tomto výstupu opět celá parta několika studentů odcházela se slušnými známkami. Tak mi tedy řekněte, jestli je možné na takový pěkný párek zapomenout.

Říkalo se, že při učitelských přestřelkách se Jevgenij Nikolajevič projevoval jako vtipálek a šprýmař a na schůzích byl vyhlášeným tribunem. A jaký byl J. N. Šerstěnnikov? To, že byl nesmiřitelný bojovník s nevzdělaností a neslušností v oblasti kompetencí své katedry, to věděli studenti nejen z doslechu.

A zde máte posledního hrdinu mého vyprávění. Už v dobách, o kterých jsem psal v eseji „Minikolej“, to znamená v roce 1966, kdy jsem se dostal na medicínu, mě moji kamarádi Žora Černobaj a Kolja Kozlov strašili anatomií, hlavně tím, jaká je to složitá a obtížná věda. Co je však důležité, strašili mě, že nás bude učit „Faraday“. Prý nedej Bůh, abyste se dostali do skupiny, kterou vede, nebo ještě hůř, aby byl u vaší zkoušky! Pak je všechno „trúba“ (komín)! Dodnes nerozumím tomu, proč studenti používali tento výraz. Nejspíš proto, že je možné vyletět s institutu jako saze z komína. Opravdu nevím. V budoucnu jsem pak potkával „Faradaye“ na chodbách institutu. Byla to skutečná osobnost. Z nějakého důvodu na mě udělalo dojem, že byl velmi urostlý. Chodil trochu nedbale oblečený. Jestliže na Šerstennikovovi sedělo sako jako ulité, pak na Faradayovi vypadalo trochu jako pytel. To všechno ale byly maličkosti. Jen si představte jeho vzhled! Jeho pohled pronikal až do morku kostí. Obočí bylo hustší, než měl sám Leonid Iljič (Brežněv) a bylo tak neskutečně divoce rostlé, že samo o sobě vzbuzovalo hrůzu. Pokud váš pohled padl o něco níž, spatřili jste jeho nos. Přitom jste se roztřásli na místě. Ten nos byl mohutný, ale nebyl masitý. Hrozný byl z toho důvodu, že z něj trčely husté dlouhé chlupy. Asi vám došlo, že to nebyl porost, jaký mívá muž obvykle pod nosem. Tyhle hrozné chlupy lezly z jeho nozder a dodávaly jeho obličeji zuřivý výraz. Když si uvědomíte, že mě kluci strašili ještě před tím, než jsem ho uviděl, tak je pochopitelné, že jiní studenti při kontaktu s ním ustupovali co nejblíže ke zdi a chtělo se jim šeptat: „Pán Bůh s námi a zlé pryč...!“

Už na začátku tohoto vyprávění jsem řekl, že praktická cvičení z anatomie vedl v naší skupině Michail Ivanovič Zolotuchin a zkoušku jsem dělal u Lidie Viktorovny Remněvové.

Takže jsem neměl tu čest, seznámit se s „Faradayem“, tedy s Timofejem Fadějevičem Ryžkovem, osobně. Kvůli tomu se nikterak nezlobím. Kdo by asi tak litoval té ztráty, že neuslyší, jak na něj někdo burácí: „Na šachtu s tebou...!“ – což byla pravidelná reakce na špatnou odpověď studenta, zatímco studentky obvykle při nesprávné odpovědi slýchaly: „Ty můžeš tak do stánku s pivem..., prodávat pivo..., prodávat na trhu...!“

Pokud bychom měli věřit studentským tam-tamům, měl „Faraday“ ještě jednu libůstku. Hlavně si nemyslete, že ho chci za to nějak odsuzovat. Žádný muž nebude přece odsuzovat toho druhého za slabost pro ženy. Já jsem se sice s „Faradayem“ blíže neseznámil, zato 41. studentská skupina stomatologické fakulty měla takové potěšení celé tři roky. Ve třech ročnících byl T. F. Ryžkov jejich vedoucím učitelem, současně tam také přednášel anatomii a pochopitelně také zkoušel. To, o čem budu psát níže, znám z vyprávění jednoho ze skupiny, a sice Kosti Romašova.

Čtěte! Končí první ročník. Všichni studenti dostávají zápočty a dělají zkoušky. A tak se blíží i u 41. skupiny zkouška na zápočet z anatomie. Zkoušet má Timofej Fadějevič osobně. V téhle skupině studovala i Lena Dubrovskaja z Prokopjovsku. Byla to krásná modrooká světlovlasá holka a měla velmi atraktivní postavu. Zkrátka řečeno všichni kluci, nejenom ti ze 41. skupiny, ale z celé stomatologické fakulty, do ní byli zamilovaní. Když ještě dodám, že už tehdy Lena nosila velmi kraťounké sukýnky, je jasné, že nemohla uniknout ničí pozornosti.

A tak nadešel den udělování zápočtů. Všechno probíhalo korektně: posluchárna na katedře anatomie, uprostřed železný stůl, na stole ležící preparát, který ukrutně smrdí formalínem. Učitel i studenti sedí kolem stolu („Faraday“ dovoloval studentům, na rozdíl od M. J. Zolotuchina, mluvit vsedě).

Je vyvolaná Lena Dubrovskaja a začíná odpovídat. Mluví zřetelně, energicky a s kuráží. „Faraday“ přerušuje její odpověď a žádá: „Tak Dubrovskaja, sundejte mi támhleten plakát a my si ten obrázek pořádně prohlédneme.“

Ty plakáty ale visely ve třech řadách, a ta poslední je až u stropu! Hned se hlásí galantní pomocníci, ale „Faraday“ praví: „Co nejlaskavěji prosím Jelenu Baťkovnu...“ Jelena je tedy nucena vylézt na stůl a postavit se tak, aby nešlápla na preparát. Musí se natáhnout a tyčkou se zahnutým koncem chytit provázek pod stropem, aby vůbec mohla ten zatracený plakát sundat. Má na sobě minisukni a ještě kratší lékařský plášť. Lena stojí prakticky na špičkách, plášť i sukýnka se vytahují nahoru a odhalují vzorku skupiny i samotnému „Faradayovi“ půvabné nožky a na stehnech pod podvazky bílé čtverečky papíru, popsané pečlivým droboučkým písmem! Asi patnáct minut poté vysvětlil „Faraday“ skupině, jaký plášť musí mít na sobě každý medik a v čem se liší plášť lékaře od pláště báby na trhu. Závěrem navrhnul všem, kteří nechtějí studovat, aby šli rovnou na šachtu, nebo ke stánku s pivem! K zápočtu se všichni museli dostavit ještě jednou.



Podle Wikipedie je despota takový člověk, který se chová podle svých momentálních vrtochů, a násilím prosazuje svou zvůli. Ponižuje přitom s oblibou cizí důstojnost. Nechci ale dlouho mentorovat. Je jen na vás, jaký si uděláte obrázek. Život je komplikovaná záležitost.

Když skončilo naše vojenské cvičení a autobusy nás dopravily k hlavní budově institutu, obrátil se na nás rektor A. A. Tkačov a poprosil nás, abychom postupně drželi čestnou stráž u rakve s ostatky Timofeje Fadějeviče Ryžkova. Tak jsme tam stáli a odpouštěli mu ta příkoří, kterých se na některých z nás dopustil. Já jsem tam prostě stál a přemýšlel o pomíjivosti života. Přál jsem Timofeji Fadějeviči Ryžkovovi lehké odpočinutí

9 srpen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202050435

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2023
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions