Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 33. Šídlo v pytli neutajíš

Existuje takové pořekadlo: „Nouze naučila Dalibora housti.“ Chtěl bych uvést parafrázi: „Nouze naučila studenty balancovat na hraně zákona,“ nehledě na pozdější tituly, hodnosti a postavení v budoucím životě. Moje babička Agafja měla samozřejmě pravdu, když říkala, že kdyby člověk věděl, kde upadne, napřed by si pěkně pod sebe podestlal slámu. Kolika nedůstojným činům, kterých později litujeme, bychom tak mohli předejít? Určitě bychom se jich raději vůbec nedopustili. Dám na to krk, že každý z nás se nějaké takové lumpárny dopustil. Příběh, na který teď chci soustředit vaši pozornost, se stal v podstatě slušným hochům, ale kdyby tehdy věděli, jaké pozice budou zastávat za čtyřicet let, sotva by asi udělali to, co tehdy prováděli vesele a s chutí, a ještě na to byli pyšní. Role hlavních hrdinů v tomto příběhu uděluji sobě a svému věrnému kamarádovi Žeňovi Romašovovi. Tak tedy...

Každý, kdo žije nebo dříve žil v Kemerovu, si pamatuje ono místo na ulici „Veseňaja“, blízko činoherního divadla. Na fotografii se za mými zády nachází jídelna. No a ta je právě pro naše vyprávění důležitá. Ta jídelna měla dobrou polohu v centru města. Byla hned vedle zastávky autobusu č. 51, kterým jsme jezdili k hlavní budově školy. Tahle jídelna byla navíc proslulá tím, že tam velmi dobře vařili. Nyní vám popíšu vnitřní uspořádání jejích místností. Vejdete do dveří, nad kterými je nápis „Stolovaja“ a octnete se v šatně. Zleva jsou dveře do prvního sálu. U dveří je umístěná pokladna, kde návštěvníci poté, co pojedli, platí útratu. Ta místnost se nám zdála ohromná. Bylo v ní velmi mnoho stolů. Kousek dál nalevo byl klenutý průchod a ještě jeden sál, nebo spíše místnost, kde se vydávalo jídlo. Strávníci přistupovali ke středu výdejového pultu a potom šli buď doleva, nebo doprava.

Nabírali si jídlo a postupovali k jedné ze dvou kas, kde jim spočítali cenu oběda a vydali účtenku. Pokud jste si brali dvojité porce, na požádání vám to vyznačili na účtence slovem „dvakrát“.


A nyní můžete hádat, jaké myšlenky mohly napadnout studenty, když viděli takové rozmístění pokladen. Nemusíte hádat sedmkrát, úplně stačí třikrát. Správně! Bylo to tak, jak si asi myslíte. Tak jsme šli tedy jednou s Žeňou do té jídelny, abychom poobědvali. Už si nepamatuju, co měl Žeňa tehdy s rukou, ale bolela ho, tak jsem šel pro oběd sám a jeho jsem posadil v jídelně ke stolu. Vzal jsem jídlo pro Žeňu i pro sebe. Paní v pokladně se mě zeptala, jestli jsem sám, nebo jestli to je pro dva. Ukázal jsem na Žeňu a řekl jsem, že jsme dva, a ona to napsala na účtenku. Všechno jsem přinesl ke stolu. Ach, jaký to byl dobrý oběd! Tím spíš, že jsme při něm živě besedovali o všem možném, ale hlavně o tom, co nás při pohledu na tu dvojitou účtenku napadlo!

Probírali jsme všechny varianty a nehodlali jsme nic ponechat náhodě. Nehodlali jsme nechávat ne zítřek to, co bylo možné sníst už dnes! Žeňa byl od té chvíle šíleně odvážný a bez ohledu na svou bolavou ruku se vydal zjistit, zda jsou naše teoretické předpoklady správné.

Přistoupil k výdejně, vzal dva bramborové saláty, dva masové koblížky a dvě ovocné šťávy a šel si pro účet k druhé pokladně.



U kasy pak řekl, že vzal všechno pro dva, a pokladní beze slova napsala na lístek „dvakrát“.


Přiznávám upřímně, že bramborový salát, koblížky i šťáva nám tenkrát chutnali dvakrát víc.

To ani nemohlo chutnat jinak, protože se právě potvrdila správnost našich trýznivých úvah o tom, zda to vyjde, či nevyjde.



Povedlo se! A jak šikovně! Když jsme vyšli z jídelny a chtěli jsme se spolu vyrovnat za účet, na kterém byl bramborový salát a koblížky, porovnali jsme ho s tím, který jsme utajili. Rozdíl byl pětinásobný!

Po tomhle radostném dnu se mnozí naši spolužáci velmi zajímali o to, proč jsme si se Žeňou oblíbili právě tuhle jídelnu a jezdíme tam na oběd i ve dnech, kdy to zrovna nemáme při cestě. Nás to ale bavilo. Jídelna byla výborná, kuchaři báječní, vařili skvěle, a co bylo pro nás studenty nejdůležitější, velmi levně. Jak se ale říká: „Šídlo v pytli neutajíš.“ A tak jsme s Žeňou žárlivě pozorovali, že do naší oblíbené jídelny začali chodit i naši spolužáci, a to ve dvojicích. Přibývalo jich stále víc a víc. Po škole se nesly řeči o tom, že někdo přinesl právě z téhle jídelny tucet bifteků, které získal našim nečestným způsobem, a úplně se jimi přejedl, protože je všechny najednou spořádal k večeři. A v téhle situaci musím patřičně ocenit prozíravost mého kamaráda Jevgenije, protože asi tak půl roku po naší první návštěvě téhle jídelny mi řekl: „A dost, Olegu.“

Byl nejvyšší čas s tím přestat. Řekli jsme si, že už tam nepůjdeme. Začalo tam chodit příliš mnoho lidí od nás z fakulty. Dříve nebo později si někdo všimne, že účtů pro dva je nějak moc a že sumy u poloviny účtů nesouhlasí. Žeňu jsem poslechl. V praktických věcech se přece jen vyznal lépe než já. Přestali jsme tedy do té jídelny chodit a hned za týden se rozneslo, že tam někoho chytili. Je pravda, že z toho tehdy nedělali žádný velký skandál.

Poctivě jsem vám povyprávěl, jak to tenkrát bylo, jenom jsem taktně zaměnil jména hlavních hrdinů. Všechno ostatní jsem popsal tak, jak se to skutečně událo.

24 července 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202050410

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2023
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions