Žertovné eseje DAREBÁCI
"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius
Obsah
- Slovo autora
- Copyright Registrace
DAREBÁCI
Eseje 1. Jak jsem se stal studentem
Eseje 2. Minikolej
Eseje 3. Arkaša
Eseje 4. Dito
Eseje 5. Vagram
Eseje 6. Jevgenij
Eseje 7. Sláva Sizikov
Eseje 8. Báťa
Eseje 9. Tolik a Vagram
Eseje 10. Ilgam a Otari
Eseje 11. Péťa Kozlov a píšťalka
Eseje 12. Golubjov a Sáša Plochich
Eseje 13. Serjoža Ščerbinin
Eseje 14. Zkouška z praktické chirurg...
Eseje 15. Striptýz Lídy Syrkaševové
Eseje 16. Svět je malý
Eseje 17. Pseudosvatba
Eseje 18. Jak jsem dělal vedoucího odb...
Eseje 19. Anatomie
Eseje 20. Skupina č. 118
Eseje 21. RW
Eseje 22. Bratři Romašovovi
Eseje 23. Farmakologie
Eseje 24. Sambo
Eseje 25. Dimka vinařem
Eseje 26. Pivovar
Eseje 27. Delikátnost
Eseje 28. Vojenská příprava
Eseje 29. Festival
Eseje 30. Příliš hr do manželství
Eseje 31. Pivo na přednáškách
Eseje 32. Zkoušky
Eseje 33. Šídlo v pytli neutajíš
Eseje 34. Nešťastná událost
Eseje 35. Vendeta
Eseje 36. Lekce na celý život
Eseje 38. Snubní prsten
Eseje 40. Jak různí byli ti všichni
Eseje 41. Výrobek č. 2
Eseje 42. Kytara
Eseje 43. Lékař, který se minul povol...
Eseje 44. Ať žije sport!
Eseje 45. Canalis nasolacrimalis
Eseje 46. Komsomol
Eseje 47. Unus – jednička
Eseje 48. Foto – Graf
Eseje 49. Tři tablety aminazinu
Eseje 50. "Polární záře"
Eseje 51. Podařená kvítka
Eseje 52. Bratr – 2
Eseje 54. Aspekty osobnosti
Eseje 56. Ďábelský úšklebek
Eseje 57. Jednadvacet žbluňků
Eseje 58. Trojčata
Eseje 59. Plov na Issyk – Kulu
Eseje 60. Spekulace! Je to byznys, nebo...
Eseje 61. Hořký cukr
Eseje 63. Krupicová kaše
Eseje 64. Pocit hrdosti
Eseje 65. Byla to vůbec láska?
Eseje 67. Lístek č. 13
Eseje 68. Když chybí smysl pro dobrodr...
Eseje 69. Portréty
Eseje 70. Exkurze
Eseje 71. Zimní zkouškové období
Eseje 72. Stierlitz může odpočívat
Eseje 73. Dýchejte ústy, prosím
Eseje 74. Hitler kaputt!
Eseje 75. Druhák
Eseje 76. Za chyby se platí
Eseje 77. Tři písmena
Eseje 78. Kníže z Imeretie
Eseje 79. Jeden seje, druzí sklízejí
Eseje 80. Pud soli
Eseje 81. Šprýmař
Eseje 82. Vzhůru na barikády!
Eseje 83. „Gorko! Gorko!“
Eseje 84. Zbabělci
Eseje 85. Zázrak!
Eseje 86. Myš! ...ve vlasech? Jak origi...
Eseje 87. Rozený porodník
Eseje 88. Mezinárodní den dětí
Eseje 91. Tumáš granát, fašisto!
Eseje 96. POPA
Eseje 97. Ty jsi ale hazardér, Paramoš...
Eseje 99. Věčně hladoví
Eseje 100. Darebáci
Po ukončení institutu
Eseje 37. Bílé chryzantémy
Eseje 53. Trojí dík
Eseje 55. Jsme jedenáctí! No a co?
Eseje 62. Fajnzilbergův omyl
Eseje 90. Ještě to není to pravé
Eseje 92. Záchrana tonoucích je v ruk...
Eseje 93. Lidé, buďte šťastní
Eseje 94. Balzám na srdce
Eseje 98. Óda na plov
Besedy v kuchyni
Eseje 39. Cihlou do hlavy
Eseje 89. Gurjevská kaše neboli besedy...
Za horizontem
Eseje 66. Paříž, Paříž...
Eseje 95. Milán – město blahobytné
Eseje 80. Pud soli
Když se musíte rozloučit s dobrým kamarádem, je zcela přirozené, že se vám po něm stýská. Když Petr Kozlov společně s dalšími našimi studenty odjel po ukončení čtvrtého ročníku z Kemerova, aby pokročoval v dalším studiu vojenské medicíny na lékařské fakultě v Tomsku, bylo mi, jako kdybych ztratil část své duše. A zdálo se, že i Petrovi se stýská po Kemerovu, po naší skupině i po mně. Pravidelně, dokonce častěji než pravidelně, od něho přicházely dopisy a já jsem mu samozřejmě odpovídal. Upřímně přiznávám, že jsme si psali všelijaké hlouposti. Vždyť pro nás bylo nejdůležitější, abychom věděli, že ten druhý je živ a zdráv a v dobrém rozmaru. Už jsem se zmiňoval dřív, že jsem kupoval speciální poštovní sady s krásnými barevnými papíry a obálkami různého tvaru. Tehdy se mi smáli, že prý to jsou dopisní papíry pro holky, ale mně se to líbilo a invektiv jsem si nevšímal. S Petrem jsme si nepsali jenom dopisy, ale taky jsme si posílali telegramy. Do dneška se divím, že si na nás neposvítilo KGB. Vždyť jsme psali takové nesmysly, které klidně mohl někdo považovat za jakýsi kód nebo šifru.Tak například text jednoho z telegramů Péťovi: „Došlo ke změně povoleného počtu protipancéřových nábojů určených ke skladování v hlavním štábu. Nyní je možné skladovat pouze tři náboje. Předchozí použité se zahazují.“ Péťa mi ten samý den odpověděl: „Náboje jsme spočítali, k použití nedošlo, prostě jsme vyhodili ty, co byly navíc.“ Až teď mi dochází, že sám Bůh chránil nás dva blbce, jak jen mohl. Román Ilfa Petrova „Zlaté tele“ byl pro nás samozřejmě nekonečným zdrojem inspirace. Požívali jsme rádi takové telegramy, jako: „Nakládejte sudy pomerančů“, nebo „Přehlídce budu velet já“. Jak vidíte, vyváděli jsme, jak to šlo. A na jaře v pátém ročníku mě Petr pozval do Tomsku. Vůbec nepřipustil, abych bydlel v hotelu, a přímo z nádraží mě přivezl do jejich tzv. konspiračního kvartýru. Petr, Valera Kajgorodov a ještě jeden kluk z Novosibirsku si ten byt společně pronajímali. Samozřejmě, že každý z nich měl zajištěno ubytování v kasárnách v areálu vojenské fakulty. Tam ale měli bránu, hlídku a všechny další nepříjemnosti, které patří k vojenskému režimu, takže pozvat si svou dívku na šálek čaje, bylo prakticky nemožné. Pro tyto případy se hodil právě tento „konspirační byt“, do kterého mě na dvě noci umístili. Naštěstí tam byla postel. Byla povlečená naškrobeným prostěradlem. Na toto téma byly mezi Petrem a Velerou neustálé potyčky. Valera nesnášel naškrobené povlečení, ale Petr si liboval, když skoro praskalo, jak bylo tvrdé.
Ta ryba je prostě famózní. Poprvé v životě jsem ji jedl právě v té restauraci „Kedr“, a potom, když jsem bydlel v Novosibirsku, měl jsem taky tu příležitost. Přiváželi mi ji z dolního toku Obu. Tak tedy na našem banketu podávali „nělmu“ zapečenou ve smetaně a s pravými hříbky. To je takové jídlo, o kterém se směle dá říct, že taje na jazyku. Celkově se náš banket vydařil báječně. V restauraci jsme seděli až do zavírací doby. Pak se kluci rozhodli, že mě doprovodí do bytu. Sami měli před sebou ještě trochu složitější návrat do kasáren, protože museli nějak urovnat to, že se poněkud zdrželi. A byl to zákon schválnosti, že doslova sto metrů od bytu jsme narazili na vojenskou „lítačku“. Péťa s Valerou měli uniformu a pláště. Naštěstí jsme běželi daleko rychleji, než ta patrola za námi. Doslova za prvním blokem jsme zalítli za roh a octli se v jakémsi dvoře. Byl průchozí a kluci, kteří už měli nějaké zkušenosti, znali všechny průchozí dvory kolem. V podobných situacích je nejednou využili. Chmel v našich hlavách způsobil, že jsme se zoufale nechtěli nechat chytit. A tak jsme zdrhali. Dá se říct, že ačkoliv jsme měli upito, tak nás běh mezi dvorky pěkně provětral.
Za pět minut jsme už byli v „konspiračním“ kvartýru a kluci se vrhli do kasáren ještě včas. Vedoucí hlídky postřehl, že Peťka s Valerou mají odznaky kursantů medicíny a zavolal službě na vojenskou fakultu. Naštěstí tehdy nebyly mobilní telefony a než doběhl k telefonní budce, chvilku to trvalo. Ten darebák! Nebylo mu líto kopějek aby „napráskal“ slušné lidi. Naštěstí se opozdil. Peťka s Valerou už byli v kasárnách. To je ten rub vojenské služby.
O tom všem jsem se dozvěděl až druhý den, když kluci přišli za mnou, abychom zašli na soutěž ve společenských tancích. Poctivě přiznávám, že naším cílem nebyla soutěž, ale následný mejdan s několika jinými účastníky. Ten den jsme nepotřebovali jít do restaurace a strávili jsme plánované setkání v „konspirárně“, jak kluci bytu říkali. Večer vyšel báječně. Je pravda, že Valera musel běžet v noci do kasáren, ale Péťa dostal vycházku až do nedělního oběda, kdy odjížděl můj vlak do Kemerova. Bylo to velké vyprovázení a marné slzy. Byli jsme s Petrem trochu smutní, ale lahvinka vína, kterou jsme na rozloučenou vypili v nádražní budově, náš smutek rozehnala. Hlavní bylo, že jsme věděli, že se neloučíme nadlouho. Domluvili jsme se, že Petr si zařídí praxi v tankové divizi v Otbašachu, což je poblíž Frunze (dnes Biškek) a v létě spolu pojedeme na Isyk - kul. A tam budu hostitelem já. Tu episodu jsem popsal v eseji „Plov na Issyk – Kulu“.
A na podzim téhož roku 1971 jsem dostal od Petra pozvání na jeho svatbu. Ta se měla konat ve městě „Bělovo“, odkud pocházeli Petr i jeho nevěsta, dcera ředitele místní továrny na výrobu zinku. Se svatebním darem jsem si dlouho hlavu nelámal. Tím spíš, že jsem stejně nemohl nijak trumfnout jeho tchána, který se ukázal, a daroval novomanželům klíčky od Volhy Gaz – 21. Za stejným účelem jsem si vzal u své babičky Praskovji Michajlovny pytel od brambor. Samozřejmě jsem ho vypral a našil na něj odstřižky jako záplaty a na jednu bílou záplatu jsem napsal „16 kg – pud soli“. V obchodě jsem pak koupil 16 kilo hrubé kuchyňské soli.
To jsem odvezl jako dárek. Už když jsem jel autobusem, pořád jsem přemýšlel, proč jsem takový hlupák. Vždyť tu sůl jsem mohl koupit na místě a nemusel jsem ji táhnout s sebou až z Kemerova. Tohle všechno jsem ze sebe vysypal místo kloudného přípitku. Řekl jsem i to o dárku tchána, který se nedá přetrumfovat a taky to, jaký jsem tupec, když jsem táhl sůl až z Kemerova. A taky že přeju novomanželům, aby ten pud soli snědli společně. Je zajímavé, že Péťův tchán, takový důležitý strejc, vstal od stolu, objal mne a poděkoval mi za originální dárek. Po svatbě mě sám osobně odvezl svou služební Volhou do Kemerova. A v době svatebního veselí jsem si užíval zvýšené pozornosti ostatních, takže Valera Kajgorodov, který už tam byl, začal na mě žárlit. Ale svatební „Gorko!“, kdy se mají novomanželé políbit, jsme s Valerou družně křičeli z plna hrdla a nejvíc ze všech.
4 listopad 2011
© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070538
k obsahu ↑