Žertovné eseje DAREBÁCI
"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius
Obsah
- Slovo autora
- Copyright Registrace
DAREBÁCI
Eseje 1. Jak jsem se stal studentem
Eseje 2. Minikolej
Eseje 3. Arkaša
Eseje 4. Dito
Eseje 5. Vagram
Eseje 6. Jevgenij
Eseje 7. Sláva Sizikov
Eseje 8. Báťa
Eseje 9. Tolik a Vagram
Eseje 10. Ilgam a Otari
Eseje 11. Péťa Kozlov a píšťalka
Eseje 12. Golubjov a Sáša Plochich
Eseje 13. Serjoža Ščerbinin
Eseje 14. Zkouška z praktické chirurg...
Eseje 15. Striptýz Lídy Syrkaševové
Eseje 16. Svět je malý
Eseje 17. Pseudosvatba
Eseje 18. Jak jsem dělal vedoucího odb...
Eseje 19. Anatomie
Eseje 20. Skupina č. 118
Eseje 21. RW
Eseje 22. Bratři Romašovovi
Eseje 23. Farmakologie
Eseje 24. Sambo
Eseje 25. Dimka vinařem
Eseje 26. Pivovar
Eseje 27. Delikátnost
Eseje 28. Vojenská příprava
Eseje 29. Festival
Eseje 30. Příliš hr do manželství
Eseje 31. Pivo na přednáškách
Eseje 32. Zkoušky
Eseje 33. Šídlo v pytli neutajíš
Eseje 34. Nešťastná událost
Eseje 35. Vendeta
Eseje 36. Lekce na celý život
Eseje 38. Snubní prsten
Eseje 40. Jak různí byli ti všichni
Eseje 41. Výrobek č. 2
Eseje 42. Kytara
Eseje 43. Lékař, který se minul povol...
Eseje 44. Ať žije sport!
Eseje 45. Canalis nasolacrimalis
Eseje 46. Komsomol
Eseje 47. Unus – jednička
Eseje 48. Foto – Graf
Eseje 49. Tři tablety aminazinu
Eseje 50. "Polární záře"
Eseje 51. Podařená kvítka
Eseje 52. Bratr – 2
Eseje 54. Aspekty osobnosti
Eseje 56. Ďábelský úšklebek
Eseje 57. Jednadvacet žbluňků
Eseje 58. Trojčata
Eseje 59. Plov na Issyk – Kulu
Eseje 60. Spekulace! Je to byznys, nebo...
Eseje 61. Hořký cukr
Eseje 63. Krupicová kaše
Eseje 64. Pocit hrdosti
Eseje 65. Byla to vůbec láska?
Eseje 67. Lístek č. 13
Eseje 68. Když chybí smysl pro dobrodr...
Eseje 69. Portréty
Eseje 70. Exkurze
Eseje 71. Zimní zkouškové období
Eseje 72. Stierlitz může odpočívat
Eseje 73. Dýchejte ústy, prosím
Eseje 74. Hitler kaputt!
Eseje 75. Druhák
Eseje 76. Za chyby se platí
Eseje 77. Tři písmena
Eseje 78. Kníže z Imeretie
Eseje 79. Jeden seje, druzí sklízejí
Eseje 80. Pud soli
Eseje 81. Šprýmař
Eseje 82. Vzhůru na barikády!
Eseje 83. „Gorko! Gorko!“
Eseje 84. Zbabělci
Eseje 85. Zázrak!
Eseje 86. Myš! ...ve vlasech? Jak origi...
Eseje 87. Rozený porodník
Eseje 88. Mezinárodní den dětí
Eseje 91. Tumáš granát, fašisto!
Eseje 96. POPA
Eseje 97. Ty jsi ale hazardér, Paramoš...
Eseje 99. Věčně hladoví
Eseje 100. Darebáci
Po ukončení institutu
Eseje 37. Bílé chryzantémy
Eseje 53. Trojí dík
Eseje 55. Jsme jedenáctí! No a co?
Eseje 62. Fajnzilbergův omyl
Eseje 90. Ještě to není to pravé
Eseje 92. Záchrana tonoucích je v ruk...
Eseje 93. Lidé, buďte šťastní
Eseje 94. Balzám na srdce
Eseje 98. Óda na plov
Besedy v kuchyni
Eseje 39. Cihlou do hlavy
Eseje 89. Gurjevská kaše neboli besedy...
Za horizontem
Eseje 66. Paříž, Paříž...
Eseje 95. Milán – město blahobytné
Eseje 2. Minikolej
Po mém nástupu na medicínu se moji rodiče snažili, aby mi našli dobré bydlení. Z Kedrovky to totiž bylo do Kemerova docela daleko a každodenní dojíždění by mi zabralo spoustu času. Dnes už si nepamatuju, jak to přesně bylo, ale seznámili mě se čtyřmi mladíky. Tři z nich už byli ve druhém ročníku – byli to
Tihle hoši si pronajali v soukromém domě dvě místnosti a souhlasili s tím, že se uskromní a poskytnou mi střechu nad hlavou. Teprve později jsem pochopil, že pro studenta je lepší, když bydlí sám. Tehdy mi ale imponovalo, že mě „druháci“ budou zasvěcovat do tajů života i do studia na institutu. Já bych chtěl ale napsat o něčem jiném. Hoši měli mezi sebou úmluvu, že se budou stravovat doma. Když jsem se k nim přidal, rozdělili jsme si dny a ujednali jsme sumu, za kterou budou všichni popořadě nakupovat potraviny. Na mě vyšla středa. O víkendech už každý jedl, kde chtěl a co chtěl. Tak já jsem například jezdil do Kedrovky k rodičům. Nejlepší byly dny, kdy vařil Žora Černobaj. On sám měl jídlo velmi rád a tak nás rozmazloval. Dovedl ukuchtit „bliny“ pro celou naši komunitu, a dokonce stihl ještě některé naplnit báječným mletým masem. Taky pekl pirožky s játrovým salámem, nebo vařil pravý ruský boršč. Já jsem dvě nebo tři středy po sobě smažil kopec brambor na „sádle“ (syrový nasolený česnekový bůček). Dělal jsem, co jsem uměl, ale i když mě kluci chválili, cítil jsem, že se už příliš opakuju.

Měl jsem a stále mám velmi rád českého spisovatele Jaroslava Haška. Kdo ho četl, jistě si vzpomene, jak se Švejk rozhodl udělat nadporučíku Lukášovi „horizontální radost“ a uvařit mu slepičí polévku. Pod dojmem tohoto příběhu jsem se rozhodl uvařit klukům právě slepičí polévku. Koupil jsem v obchodě slepici. Schválně jsem vzal větší. Sehnal jsem vaječné nudle, v té době to bylo nedostatkové zboží. Můžu upřímně říct, že jsem se snažil, jak jsem mohl. No a výsledek se dostavil. Když přišli kluci domů, z kuchyně, která tehdy byla v suterénu, se linula taková vůně, že to hochy úplně vyvedlo z míry. Mnuli si ruce, prý hned nandávej. Sešli dolů do kuchyně a usadili se kolem kulatého stolu. Všichni jedli s chutí a říkali si o přídavek. Byl jsem v sedmém nebi. Vyprávěl jsem klukům o Švejkově „horizontální radosti“. Zkrátka všechno probíhalo báječně.

Z kuchyně se ozýval křik a nadávky. Já jsem seděl za zavřenými dveřmi a domlouval jsem klukům. Prosil jsem je, ať se uklidní, připomínal jsem jim, jak mě chválili, jak chtěli přidat, vždyť to bylo tak dobré! Jen si to představte – hlava a pařáty! A když se to vezme kolem a kolem, slepice bez hlavy po světě neběhají! Říkal jsem to zbytečně. Když jsem mluvil o přídavku, chvíli se zdálo, že se situace uklidnila, když ale kluci slyšeli slova o hlavě a pařátech, vybuchli zlostí znovu. V té chvíli se mi povedl skvělý taktický tah. Poprosil jsem je o odpuštění a řekl jsem, že otevírám dveře a spouštím se k nim, vydán na milost a nemilost. To jsem taky udělal. Kluci mi tedy odpustili. Pravda – Žora, ten syčák, navrhnul, abych místo slepičího masa dostal hlavu s pařáty, protože slepice bez hlavy přece neběhají! Ostatní ho naštěstí zchladili a večer skončil v klidné a přátelské atmosféře. Bavili jsme se o tom, co se stalo, a každý se snažil to vyprávění nějak vytříbit, aby to vyznělo co nejsměšněji. Nakonec všechno dobře dopadlo, ale už za měsíc jsem se od kluků odstěhoval. Na společný život je pět lidí až moc.
4 července 2011
© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202040343
k obsahu ↑