Žertovné eseje DAREBÁCI
"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius
Obsah
- Slovo autora
- Copyright Registrace
DAREBÁCI
Eseje 1. Jak jsem se stal studentem
Eseje 2. Minikolej
Eseje 3. Arkaša
Eseje 4. Dito
Eseje 5. Vagram
Eseje 6. Jevgenij
Eseje 7. Sláva Sizikov
Eseje 8. Báťa
Eseje 9. Tolik a Vagram
Eseje 10. Ilgam a Otari
Eseje 11. Péťa Kozlov a píšťalka
Eseje 12. Golubjov a Sáša Plochich
Eseje 13. Serjoža Ščerbinin
Eseje 14. Zkouška z praktické chirurg...
Eseje 15. Striptýz Lídy Syrkaševové
Eseje 16. Svět je malý
Eseje 17. Pseudosvatba
Eseje 18. Jak jsem dělal vedoucího odb...
Eseje 19. Anatomie
Eseje 20. Skupina č. 118
Eseje 21. RW
Eseje 22. Bratři Romašovovi
Eseje 23. Farmakologie
Eseje 24. Sambo
Eseje 25. Dimka vinařem
Eseje 26. Pivovar
Eseje 27. Delikátnost
Eseje 28. Vojenská příprava
Eseje 29. Festival
Eseje 30. Příliš hr do manželství
Eseje 31. Pivo na přednáškách
Eseje 32. Zkoušky
Eseje 33. Šídlo v pytli neutajíš
Eseje 34. Nešťastná událost
Eseje 35. Vendeta
Eseje 36. Lekce na celý život
Eseje 38. Snubní prsten
Eseje 40. Jak různí byli ti všichni
Eseje 41. Výrobek č. 2
Eseje 42. Kytara
Eseje 43. Lékař, který se minul povol...
Eseje 44. Ať žije sport!
Eseje 45. Canalis nasolacrimalis
Eseje 46. Komsomol
Eseje 47. Unus – jednička
Eseje 48. Foto – Graf
Eseje 49. Tři tablety aminazinu
Eseje 50. "Polární záře"
Eseje 51. Podařená kvítka
Eseje 52. Bratr – 2
Eseje 54. Aspekty osobnosti
Eseje 56. Ďábelský úšklebek
Eseje 57. Jednadvacet žbluňků
Eseje 58. Trojčata
Eseje 59. Plov na Issyk – Kulu
Eseje 60. Spekulace! Je to byznys, nebo...
Eseje 61. Hořký cukr
Eseje 63. Krupicová kaše
Eseje 64. Pocit hrdosti
Eseje 65. Byla to vůbec láska?
Eseje 67. Lístek č. 13
Eseje 68. Když chybí smysl pro dobrodr...
Eseje 69. Portréty
Eseje 70. Exkurze
Eseje 71. Zimní zkouškové období
Eseje 72. Stierlitz může odpočívat
Eseje 73. Dýchejte ústy, prosím
Eseje 74. Hitler kaputt!
Eseje 75. Druhák
Eseje 76. Za chyby se platí
Eseje 77. Tři písmena
Eseje 78. Kníže z Imeretie
Eseje 79. Jeden seje, druzí sklízejí
Eseje 80. Pud soli
Eseje 81. Šprýmař
Eseje 82. Vzhůru na barikády!
Eseje 83. „Gorko! Gorko!“
Eseje 84. Zbabělci
Eseje 85. Zázrak!
Eseje 86. Myš! ...ve vlasech? Jak origi...
Eseje 87. Rozený porodník
Eseje 88. Mezinárodní den dětí
Eseje 91. Tumáš granát, fašisto!
Eseje 96. POPA
Eseje 97. Ty jsi ale hazardér, Paramoš...
Eseje 99. Věčně hladoví
Eseje 100. Darebáci
Po ukončení institutu
Eseje 37. Bílé chryzantémy
Eseje 53. Trojí dík
Eseje 55. Jsme jedenáctí! No a co?
Eseje 62. Fajnzilbergův omyl
Eseje 90. Ještě to není to pravé
Eseje 92. Záchrana tonoucích je v ruk...
Eseje 93. Lidé, buďte šťastní
Eseje 94. Balzám na srdce
Eseje 98. Óda na plov
Besedy v kuchyni
Eseje 39. Cihlou do hlavy
Eseje 89. Gurjevská kaše neboli besedy...
Za horizontem
Eseje 66. Paříž, Paříž...
Eseje 95. Milán – město blahobytné
Eseje 64. Pocit hrdosti



O výsledky pátrání jsem se podělil s Vagramem. Nebylo o čem dlouho přemýšlet. Rozhodli jsme se, že to vyzkoušíme, a pak se uvidí. Když jsme se šli přihlásit, čekalo nás ještě jedno překvapení, o kterém jsme neměli ani tušení. Už když jsem tam přišel na výzvědy, tak mi na kádrovém řekli, že musíme přinést tři fotografie. Jednu z těch fotek jsme potřebovali na vystavení průkazky, že jsme zaměstnanci Kemerovského tramvajového a trolejbusového depa. Tyhle legitimace nám umožňovaly jezdit po městě tramvají a trolejbusem bezplatně! To nám samozřejmě dělalo dobře, ale netěšila nás jenom ekonomická stránka věci. Cítili jsme především morální uspokojení ve chvíli, když jsme s naší skupinou nastoupili do tramvaje nebo trolejbusu a říkali průvodčímu: „Služební“. No, a když nás požádali, abychom předložili průkazku, důležitě jsme ji vytahovali z kapsy a jako policajti jsme otevírali knížečku a ukazovali ji průvodčímu nebo kontrolorovi. Trochu nás rozlaďovalo pouze to, že ty průkazky nebyly červené, ale tmavě šedé. Dnes bývá taková barva na autech a má název „mokrý asfalt“. Ale kdyby byly červené... Já dokonce ani nevím, co pro nás tehdy bylo důležitější. Dost možná, že nám udělal větší radost ten pocit důležitosti. Tenkrát jsme byly stále ještě děti, sice velké, ale přeci jen děti.


První den jsme ve dvou umyli jen deset vozů, což bylo podle mistrové málo. Podepisovala nám výkaz, což byl dokument, ve kterém jsme uváděli čísla umytých trolejbusů, datum, čas, a také svá příjmení pro potřeby účtárny. Mistrové to tedy nestačilo, ale my jsme byli totálně zmožení. Vždyť, jak se ukázalo, trolejbus má obrovskou venkovní plochu, kterou jsme museli umýt. Navíc vnitřek trolejbusu potřeboval přinejmenším zamést. Úklid vnitřních prostor nás ale bavil, protože jsme prakticky každý den něco nacházeli. Byly to drobné mince, rozsypané pod sedadly, někdy dokonce i papírové peníze, třeba rubl či třírublovka. Jednou jsme dokonce našli i peněženku s více než sto rublíky. Také jsme našli náprsní tašku s nějakými papíry a průkazem totožnosti. Na druhý den jsme ji odvezli na policii. Představte si, že ten roztržitý člověk nám přijel do depa osobně poděkovat! Policisté mu nejspíš řekli, kdo a kde to našel. Dokonce přivezl i koňak, jak Vagram dodal: „Gruzínský! Co se dá dělat, alespoň něco.“ To je ta odvěká řevnivost mezi Armény a Gruzíny.
To, že nás mistrová vzala na obhlídku depa a tím nás i naučila řídit trolejbus, nám přišlo náramně vhod. Potom, co jsme si doma oddechli a pořádně se prospali, vzpomněli jsme si, že nám mistrová ukázala trolejbusovou mycí linku. Byla na ni dost hrdá a ještě prozradila, že linka je připravena ke spuštění, ale zatím se nesmí používat, protože ji doposud neschválila vstupní kontrolní komise.
První měsíc nám přidělovali práci přes den, protože myčů bylo málo. Rozhodli jsme se, že opět přijdeme trochu dřív a prozkoumáme, co je za tou neschválenou myčkou. Jak jsme rozhodli, tak jsme udělali. Mistrová nás začala chválit za to, že jsme přišli dříve, abychom mohli umýt víc trolejbusů. Myslela si, že se v nás probudil pocit odpovědnosti. Pravda je ale ta, že si myslela, že budeme umývat ručně, a my jsme zatím hledali možnosti, jak umývat víc a pracovat méně!
Mistrová měla pravdu, když během prohlídky říkala, že myčka je plně funkční. To byla skvělá představa. Trolejbus vjede do myčky a projíždí mezi ohromnými kartáči, které myjí zároveň předek i boční strany trolejbusu a navíc ještě i část zadní. Je pravda, že vzadu zůstávaly šmouhy, ale ty se daly lehko odstranit.
Během téhle směny jsme umyli už jedenadvacet trolejbusů. Vagram to bez uzardění hodlal oznámit mistrové, a na otázku: „Kolik?“ odpověděl: „Očko.“ Chudák mistrová tomu nerozuměla a jí jsem jí musel vysvětlovat, že „očko“ znamená v oblíbené karetní hře „jednadvacet“ a že jsme zrovna tohle číslo napsali do výkazu. Mistrová se samozřejmě šla přesvědčit o kvalitě mytí (předchozí směnu nás nekontrolovala), než nám výkaz podepsala. Zarazil ji ten dvojnásobný nárůst umytých vozů. S kontrolou byla spokojená a pochválila nás. No, a my jsme se tou chválou pěkně nafoukli a oznámili jsme jí, že hodláme zvýšit své pracovní úsilí a zavazujeme se, že časem umyjeme půl stovky trolejbusů za směnu. Mistrová se uchechtla, prý že si troufáme, čímž nás definitivně popíchla k činu.




21 září 2011
© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070451
k obsahu ↑