Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 12. Golubjov a Sáša Plochich

Golubjov (bohužel nepamatuju si ani křestní jméno, ani jméno po otci) uvízl v paměti snad každému, kdo absolvoval medicínu v roce 1972. Učil na katedře společenských věd. Gulubjova si všichni museli zapamatovat nejenom proto, že přednášel pro celý náš ročník, ale i tím, jak to prováděl. Ten pán si počínal v hodinách velmi svérázně. Látku vykládal dostatečně srozumitelně a zřetelně a rád, zejména v politické ekonomii uváděl názorné příklady ze života.

Představte si takovýto obrázek: Nevysoký, dá se říct, že spíš velmi malý neduživý učitýlek, vysvětluje látku a přitom pomalu přechází po posluchárně. Čas od času, jako vystřelený skrytou pružinou, vylítne do vrchních řad konferenčního sálu a s jízlivým zájmem klade otázku nepozorným študákům, kteří místo zápisu svádějí na papíře námořní bitvy: „Tak co, trefils?“ A aniž by čekal na odpověď, stejně rychle seběhne dolů ke katedře. Na takové „způsoby“ se nezapomíná.

Následující historka je všeobecně známá a chtěl bych se v ní věnovat tomu, co se stalo při zkoušce z politické ekonomie. Tu zkoušku jsem dělat nemusel, protože jsem dostal známku rovnou za aktivitu v hodinách (říkalo se tomu „mech ekzámen“). Nějak jsem ale nemohl ponechat mou milovanou skupinu na pospas osudu, tím spíš, že jsme vypracovali skvělý plán. V tom plánu byl jako hlavní aktér zvolen Sáša Plochich. Pár slov o něm: Studoval s námi čtyři roky a v pátém ročníku už pokračoval v Tomsku na vojenské lékařské akademii. Byl duší každého lékařského spolku. Měl talent vířit kolem sebe smích, zejména při vyprávění. A nezáleželo na tom, zda je historka směšná, smutná nebo tragická. Všichni kolem se mohli potrhat smíchy, když Sáša s netečným až smutným výrazem v obličeji líčil nějaký příběh.

A nyní něco k oné zkoušce. Ráno jsme nějak sehnali karafu (jistě si pamatujete, že v těch dávných dobách se používaly broušené karafy) a nalili jsme do ní dvě láhve vodky. A už první pětičlenná skupina studentů, tedy kromě Plochicha to asi byli Kardašov, Romašov, Sizikov a Salmajer, vešla do zkušební místnosti. Každý si vzal lístek s otázkou a sedl si na místo. My všichni ostatní, kdo jsme byli v obraze, jsme nakukovali škvírou ve dveřích. A tu Saša Plochich hlasitě říká: „Vedro! Vám je, pane učiteli, jistě taky horko.“ Vyučující reagoval, prý nedělejte si blázny a koukejte se připravovat. Saša ale dál rozvíjel své téma a prý že je vedro všem a prosí: „Můžu se napít z vaší karafy?“ Golubjova to zcela vyvedlo z míry a dovolil Sašovi, aby se napil. A tady události nabraly spád. Sáša vstává, bere karafu, nalévá div ne vrchovatou sklenici, podává jí Golubjovovi do ruky a říká: „Vám je vedro.“ A téměř násilným způsobem zvedá sklenici ke rtům a k nosu Golubjova. A v ten moment, to byste museli vidět... Golubjov, který zpočátku kladl aktivní odpor, najednou cuká nosem, popotahuje a už začíná dobrovolně pít, i když Sáša nepouští sklenici z ruky a sám ji přičinlivé nahýbá. První, co vyšlo z Golubjova, bylo: „Ach vy! To jste mě tedy dostali! Vy jste tedy darebáci!“

Asi nemá cenu vysvětlovat, že od té chvíle se stala zkouška z politické ekonomie pouhou formalitou. Udělali ji všichni a prakticky všichni na výbornou. Karafa byla ke konci zkoušky už zcela prázdná.

7 července 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202040384

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2023
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions