Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 94. Balzám na srdce

Myšlenka, že své eseje vydám jako samostatnou knížku, se zrodila prakticky v tu chvíli, kdy jsem je začal psát, tedy necelý měsíc po tom, co jsem prodělal operaci srdce. Chtěl jsem se ale nejdřív ujistit, zda to bude pro čtenáře zajímavé. Mezi prvními byli samozřejmě moji spolužáci. Jejich ohlasy mi dávaly křídla a působily jako balzám na mé uzdravující se srdce. Účinkovaly lépe než všechny tablety, které jsem po operaci musel brát. Chtěl bych vám, milí čtenáři, předložit první tři ohlasy na svá literární cvičení.
Zde předkládám to, co mi jako první ze všech napsal Víťa Kubasov:


„Poslyš, já jsem si to přečetl opravdu s chutí! Jako bych se znovu vrátil do studentských dob. Prosím Tě, piš dál!“
Světlana Titovová byla trochu výmluvnější, a její ohlas je také velmi příjemný.


„Přečetla jsem si to s ohromnou chutí, a co je hlavní, představovala jsem si to všechno obrazně. Chechtala jsem se z plných plic. Už dávno mi nebylo tak veselo. Píšeš velmi spisovně, nechápu, proč Ti dali u přijímacích zkoušek trojku ze slohové práce. Doufám, že se brzy objeví druhý díl Tvých povídek. Získala jsem pořádnou dávku pozitivních emocí. Netrpělivě čekám na pokračování.“
Třetí odezva je od Tolika Lopatina. Tolik je moc hodný kluk. Svého času učil v institutu, a i když to netrvalo dlouho, učitelské způsoby se v něm zahnízdily na celý zbytek života. Z písně slovo nevyhodíš, a proto, abych nepokazil celou tu nádheru originálu, uvedu jeho odezvu v úplnosti:


„Nazdar brachu, tak jsem to přečetl. Paráda! Ale s čárkami si na štíru. Neopakuj jedno slovo ve dvou sousedních větách. Ilgam Riza ogly a ne RZA. Otar je Refikovič. A hroznové víno jsme skládali tři dny. Druhý a třetí den jsme si odtáhli pokaždé ruksak hroznů „dámské prstíčky“. A to, co jsme nesnědli, to jsme neprodávali, ale rozdávali kamarádům (hlavně Tamaře). Vždyť to byl podzim druhého ročníku. A toho, co zůstalo, jsme udělali víno a pili jsme ho na Nový rok. A ještě dodej, že Slávu Sizikova zabil nožem opilý soused. Dal mu ránu přímo do srdce. A Arkaša pracuje jako ortoped v jedné z nejlepších klinik na světě. Jinak je všechno OK. Četl jsem s chutí. Já jsem, stejně jako ty, udělal přijímací zkoušky na dvě jedničky a ze slohové práce jsem měl trojku. A tak nám oběma společně rektor V.V. Kopytin rovnou po zkouškách ještě před oficiálním zápisem poblahopřál. A Ilgam na lyžích! Jen tak tak se držel ve stopě. Když upadl a válel se tam, opatrně prošel kolem něj na lyžích Otar, který měl ve stopě taky sám se sebou co dělat. A tehdy mu Ilgam řekl okřídlenou větu. „Počkej, proč letíš jako vítr, poběžíme přece společně!“ Všechno je DOBRÉ! A ještě něco: Žeňu Romašova sklátila tuberkulóza. Na konci svých kapitolek ses začal zmiňovat o tom, kdo se stal kým. Možná, že by stálo za to, podle stejného schématu napsat něco i o Otarovi a Ilgamovi. Neurazil ses kvůli těm připomínkám?“
Tyto tři komentáře byly pro mě nejpříjemnější, protože byly první. A teď ještě uvedu ohlasy na myšlenku knižního vydání. Marina Gazdiková - Emich píše:


„Tvoje povídky jsem si přečetla s velkým zájmem. Jsi pašák! Všichni Tvoji hrdinové jsou až bolestně na dosah ruky, mladí, krásní a šťastní. Nesouhlasím s Tolikem, když upřesňuje některé události. Autor má právo přikrášlit si lidi i skutečnost. Jediným nedostatkem je to, že těch povídek je málo, a člověku by se chtělo číst ještě víc a víc. Je třeba napsat knihu a na prezentaci pozvat všechny hlavní aktéry a další spolužáky. Hodně úspěchů!“

Z tohohle následujícího komentáře mám radost hlavně proto, že jeho autorem je mladý člověk, student nynější Kemerovské státní lékařské akademie Anton Kazancev:


„Olegu Petroviči, takové skvělé a veselé historky! Čtu je s požitkem a směju se! Je úplně jasné, že musíte napsat knihu. Jsem nadšený!“
To, co napsal Anton, mě zvlášť bere za srdce. Je to mladý člověk, vychovaný na počítačích, a přesto velmi citlivě zachytil celkové pozitivní ladění mých vzpomínek. To říkám až teď, po půl roce od napsání prvních deseti esejí. Ale tehdy v červnu, v červenci, jsem se nijak nad tím nezamýšlel a psal jsem to, co si žádala duše. A teď, když si pročítám svoje eseje, vidím, že ačkoli jsem to nezamýšlel, od počátku jsem do nich vkládal laskavost. Události, které popisuju v esejích, jsou samozřejmě různé z hlediska obsahu i kvality textu. Některé jsou hloupé, jiné jsou kruté a další mají kriminální nádech. Ale ony se skutečně staly. Ignorují negativní stránku studentského života a zdůraňují hlavně tu pozitivní.

Na nové eseje nějak narazil i Víťa Bělkov. Chodili jsme spolu deset let do školy v Kedrovském Karjeru v Kuzbasu. Celých těch deset let jsme spolu vyváděli a dělali lumpárny. Krátce řečeno, byli jsme kamarádi. Když se po letech objevil, měl jsem velkou radost. A jeho první ohlas nejlépe vystihuje styl mých esejí:


„Neviděli jsme se spolu více než čtyřicet let, což je mi velmi líto. Ale když jsem si přečetl Tvoje povídky, úplně jsem si Tě představoval. Viděl jsem Tě před sebou jako ve skutečnosti – bystrého, čiperného a darebáckého kluka. Nikoho z protagonistů tvých povídek jsem v životě nepotkal, ale když o nich čtu, živě si je umím představit. A nehledě na to, že jste všichni pocházeli z různých koutů našeho široširého SSSR, vytváříš dojem, jako byste byli sourozenci. Vysvětluji si to tím, že ať píšeš o komkoli, Tvá povídka je proniknutá nefalšovanou úctou a láskou ke každé postavě, a to není samo sebou. A co se týče nedostatků, tak kdo je nemá? Jsem přesvědčený, že je sám dobře vidíš a v průběhu času většinu z nich odstraníš. Vždyť Ty jsi tvůrčí člověk, který přemýšlí a rychle se učí. Z celé duše Ti přeji úspěch a uspokojení z nelehké práce spisovatelské. Piš! A my, kteří psát neumíme, budeme s potěšením číst.“
Proč se o tom tak podrobně rozepisuju? Chci naznačit etapy, ve kterých jsem se utvrzoval v tom, že si můžu dovolit pokračovat ve psaní a že je třeba eseje vydat knižně. To jsou fáze, ve kterých jsem získával vnitřní jistotu, že je třeba vytrvat a že bude dobré napsané eseje vydat knižně. Hlavně si nemyslete, že bych nějak přeceňoval své literární možnosti. Už jsem se zmiňoval dříve o své naprosté nemohoucnosti vytvořit něco výrazného, ukončeného a všeobecně užitečného, třeba nějaký i mizerný román nebo i přinejhorším delší či kratší povídku. Chtěl bych zkrátka po sobě zanechat v životě nějakou stopu. Problém není v tom, kde eseje vytisknout. Vlastním typografii se slušným německým technickým vybavením. Během pokračování v psaní esejí jsem si zajistil autorská práva u ukrajinského patentového úřadu. Zřídil jsem vydavatelství a zajistil patřičnou legislativu. Odpusťte mi, ale jak jsem byl v mládí zvyklý pořád se něčím vytahovat, tak mi to zůstalo dodnes, a proto jsem to vydavatelství podle toho pojmenoval. Je to vydavatelství Olega Petroviče Syedysheva . Asi bych mu nedokázal dát název „Rohy a kopyta“, i když mám Ostapa Ibragimoviče velmi rád. Ačkoli proč ne? Aha, už je na to pozdě. Příslušnou zřizovací listinu s názvem už mám v šuplíku.

A takovéhle zvraty v existenci mých esejí jsou pro mě dost veselé. Přečtěte si, co píše Natálka Gertfelderová:


„Milý Olegu, vřelé díky za to, že jste poskytl možnost ponořit se do světa vzpomínek na tak milá a vzdálená studentská léta. Tehdy mě naplňovala hrdost, že jsem studentkou KGMI a stejně to cítím i dnes. Vaše příběhy mají velmi prostý námět, ale Vy popisujete takové známé životní situace, že mě prostě napadly určité pochybnosti. Proč tu není vzpomínka na mě, přestože roky mých studií probíhaly ve zcela jiném časoprostoru? Nejzábavnější na tom všem je resume z toho, co jsem přečetla a pak vyprávěla svému manželovi. On je Němec, tím myslím rodilý, ne nějaký náš přistěhovalec. Tak ke konci mých usilovných snah o co nejvěrnější překlad mě můj muž tesklivě, ale naléhavě požádal, abych upekla „KURNIK“! Právě jsem dodělala těsto těsto a zrovna dnes bude první pokus s ochutnávkou a hodnocením nového jídla ruské kuchyně. Budu číst dál a spolu s tím nasávat prožitky i nostalgii. A o víkendu vyzkouším podle Vašeho receptu brambory smažené na soleném sádle (dělám si legraci). Neloučím se napořád a doufám, že napíšu ještě jeden ohlas. A Vám přeji hodně úspěchů a dobré zdraví. Pozdravujte Vaši krásnou manželku. S „KURNIKEM“ jsme měli pouze jeden problém, promiňte mi ten výraz, ale jinak se to říct nedá, i když to zní vulgárně. Prostě jsme se přežrali! Byla to bašta. Bůh Vám žehnej! A ta historka s členskými příspěvky je mi také velmi povědomá. I když šlo v mém případě o dvoukopějky, také jsem utržila ztrátu. Ačkoli na Kolymu... Ale spolužáci ze skupiny mě z nepříjemné situace vytáhli. Vždyť jsem to přece taky nedělala pro sebe. To Vaše psaní teď nejsou pouhé eseje, ale opravdová kulinářská kniha. Vzpomínám si, že moje maminka takovou měla. Nazývala se „Kniha o dobré a zdravé stravě“.“
S výčtem ohlasů však ještě nekončím. Je tu jeden skrytý význam mých esejí. Tady si přečtěte, co právě dcera našeho rektora A. D. Tkačova
Jekatěrina Taťaninová - Tkačovová:


„Vážený Olegu Petroviči, bylo velmi zajímavé seznámit se s Vaší sérií „Žertovných esejí“. A ačkoliv jsem se narodila o dva roky poté, co jste dokončil svá studia, musím konstatovat, že studentský život se moc nezměnil. Když jsem četla Vaše eseje, před očima mi probíhaly vzpomínky na studentská léta. Zahrnula mě hotová lavina vzpomínek. Velký dík za potěšení, která jste mi způsobil. Pro mne, jako pro dceru bývalého rektora A. D. Tkačova, je všechno, co se jakýmkoliv způsobem týká života i historie naší vysoké školy, velmi zajímavé.“
Syn Mirona Lvoviče Livšice Sergej Tichonov píše:


„Buďte zdráv Olegu Petroviči. Mnohé z protagonistů znám z vyprávění. Je v tom cítit talent. Podařilo se Vám vrátit se dosvého mládí. Tátovi by se to určitě líbilo (Miron Lvovič Livšic, jestli si vzpomínáte), ale před čtyřmi lety jsme ho pochovali v Pitěru na Smolenském hřbitově. Děkuji Vám.“
Zdá se, že eseje rozčeřily vzpomínky dětí na jejich rodiče, přičemž v příjemné rovině. A na závěr, nebo jak se říká „na rozloučenou“ ještě slova Sofie:

„Zdravím Vás. Přečetla jsem si pasáže o svém tátovi profesoru Nikolaji Nikolajeviči Akeutském. Našla jsem tam i jeho fotografii z mládí. Potěšilo mě to. V roce 2001 zemřel v Archangelsku. Je škoda, že si to nemůže přečíst. Já si ale na Kemerovo pamatuji. Narodila jsem se tam a často chodila za rodiči na katedru. Zůstalo mi to v živé paměti.“
Kniha vyjde, o tom nepochybuji. V každém případě to bude jako v písni Vysockého: „... dokončím dílo a přijmu následky...“ A pak se uvidí.

21 prosinec 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202081600

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions