Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 88. Mezinárodní den dětí

V jakémsi americkém akčním filmu zazněla takováto věta: „Tony je Tony.“ Nu, k čertu s ním, s tím americkým Tonym. Mnohem globálněji bude znít: „Ženy jsou ženy.“ Představte si takovýto obraz: V dávném a chladném listopadu roku 1949 se skupinka žen rozhodla, že se sejdou a popovídají si o životě. Některé z nich se také určitě chtěly pochlubit novými šaty nebo náušničkami. No a jedna se rozhodla, že tam sice zajde, ale bude mlčet. Jestli se to teda povede. Počítala totiž s tím, že když bude přecházet sem a tam a nebude nic říkat, určitě dostane otázku: „A proč vlastně chodíš sem a tam a mlčíš?“ A v té chvíli by si mohla pořádně vylít duši. A kdepak si myslíte, že se dámy chtěly sejít? Samozřejmě, že v Paříži!

Rozhodly se tedy, že svému výletu dají solidní opodstatnění, a když už budou v Paříži a ne někde jinde, založí „International Children`s Day“. Je jasné, že se jim především chtělo pobýt v Paříži déle, aby mohli do sytosti běhat po krámech, a proto tu dámskou jízdu nazvaly „Kongres demokratické federace žen“. Dokonce ustavily i „Mezinárodní den ochrany dětí“. Schůzovaly jenom jeden sváteční den, protože času na projednávání bylo málo. Zabraly ho nejrůznější butiky a jiné obchody. Dámy rozhodly, že „International Children`s Day“, chcete-li česky „Mezinárodní den dětí“, se bude slavit v létě. A aby to bylo co nejjednodušší, zvolily konkrétně první den meteorologického léta – 1. červen. Ještě se usnesly, že se začne s oslavami hned příští rok po ustavujícím kongresu. To znamená od roku tisícího devítistého padesátého.

Pravdou je, že ta, která mlčky chodila sem a tam, se pěkně přepočítala. Nikdo se jí nezeptal, proč vlastně přechází sem a tam a mlčí. Kdo by se jí taky na něco takového ptal, když všechny lítaly po obchodech? Tak se ze žárlivosti rozhodla, že na kongresu vystoupí, protože když už se nikdo na nic nezeptal, tak sama posune diskusi. To taky udělala a všem vytřela zrak. Rozhořčila se, že nyní, v listopadu roku 1949, jenom plkáme a slavit se má začít až 1. června 1950! Měla jiný návrh: „Tak dneska máme 20. listopadu, zachovejme tedy toto datum navěky. Nazveme ten den „Celosvětový den dětí“.“ Všechny dámy se v tu chvíli cítily zahanbeny, vždyť to byla docela dobrá ženská. Rozhodly se tedy podpořit ji v rámci celého kongresu alespoň v takové maličkosti a ustanovit v kalendáři tento den. V duchu si ale mysleli něco zcela jiného. Co byste také čekali? Tak to prostě v ženském kolektivu chodí. Ty demokratky přijely domů s plnými kufry nákupů a všelijakých voňavek typu „Chanell no. 5“ a oznámily: „Slavit se bude v létě, když je teplo. Na listopad zapomeňte.“ Nemá smysl o tom nějak víc debatovat. V Rusku už je v listopadu opravdová zima. Takhle se tedy členky „Demokratické federace žen“ pomstily svojí individualistické kolegyni, a ještě navíc se o ní vyjádřily, že umí jen mlčet a procházet se sem a tam jako lev v kleci

Když Galina Velďanskinová běžela z hlavní školní budovy na kolej, nemohla samozřejmě vědět, o čem jsem se rozepsal výše. Na duši ji hřál radostný a světlý pocit. Všichni lidé, které potkávala, se jí zdáli neobyčejně krásní. Na její tváři byl úsměv od ucha k uchu, stejně jako u dětí, které potkávala. Nesla se na kolej, aby... Ale o tom až později.

Donekonečna se mluví o tom, že farmakologie je jedním z pilířů medicíny. O tom svědčí, že učitelé této disciplíny nejsou mezi studenty vůbec oblíbení. Taky jak by mohli být, když neustále přidávají práci navíc a pravidelně vyhazují někoho od zkoušek. Studenti skutečně kašlali na to, že za mnoho a mnoho let bude většina z nich děkovat takovým tyranům, jako byl Genadij Semjonovič Sazykin. O tomto člověku dokonce studenti mluvili jak o „docentu“, jakoby ani vlastní jméno neměl. Jak ho jenom nesnášeli! Za co ho také měli studenti milovat? Vždyť co paměť sahá, neexistovalo, aby docent Sazykin uznal seminární práci napoprvé. I doufat, že to třeba vyjde na druhý pokus, byl čirý nesmysl. Ale když k němu chudák student přišel osmkrát, devětkrát, to už bylo něco jiného. Galja ho dokonce na jednom studentském mejdanu nazvala maniakem a vysvětlovala, že on, Genadij Semjonovič Sazykin, jí během přezkoušení vysává rozum, rozebírá ho na kostičky a pak jí ho vrací zpátky do hlavy, ale doplňkové zkoušení jí neuzná. Galja nemohla vysvětlit, kdepak se u ní vzaly takové asociace. K S. G. Sazykinovi se pojmenování „maniak“ hodilo víc než dobře, protože s oblibou svolával všechny své nezdárné studenty, což byla prakticky celá skupina, a shromáždil je v předsíni katedry kolem biliárového stolu. Zajímalo by mne, zda je tam ten stůl ještě dnes.

Сазыкин Г.С.

Сазыкин Г.С.


Studenti se tupě rozmístili po obvodu stolu a v obavách čekali na svou nezáviděníhodnou chvíli. Nejspíš každý, kdo tam přicházel na opakované přezkoušení, si bude pamatovat to zelené sukno na pohmat. „Maniak“ Sazykin vyvolával každého zvlášť a výsměšně, s patřičnou dávkou sarkasmu a ironie, šťoural do každého slova, které řekl nebohý zkoušený. A to není z arzenálu „docenta“ zdaleka vše. Pokud Lenin opravdu říkal: „Učit se, učit se, učit se“, tak Sazykin to u studentů uměl proměnit v činy! Naučil je tak perfektně vyplňovat recepty v části nadepsané „Signa“, že nemocní si pak těžko mohli splést užívání tabletek validolu s užíváním rektálních čípků. A taky si pak nikdy nedávali čípky pod jazyk. To až dnes říká Galja Velďanskinová, tedy promiňte, už Galja Jurovská, o Sazykinovi: „Hlava otevřená! Jsem mu velmi vděčná.“



Ale tehdy brzy ráno prvního června, když šla na katedru na poslední dvě přezkoušení, častovala „docenta“ těmi nejhoršími nadávkami. Antiarytmické a antidepresivní prostředky si Galja zapamatovala na celý zbytek života. Je štěstí, že má optimistickou povahu. To ráno šla na katedru s přesvědčením, že ten den už to každopádně musí zvládnout a bude konečně připuštěna ke zkoušce. Celou noc se učila, znala nazpaměť mechanismy účinků preparátů a mrskala názvy těch preparátů, radost poslouchat. A tak se směsicí myšlenek, jaký je ten Sazykin darebák a jak fungují mechanismy preparátů, přišla Galina na katedru a rozpačitě zůstala stát. Hrobové ticho, všechny pracovny zamčené a kabinet Sazykina taky. Málem se rozplakala zklamáním. Vždyť se to tak hezky naučila, a teď tohle! Přece jí sám pozval ke zkoušení na ráno prvního června. A v tom uviděla Galina na dveřích kabinetu oznámení: „Dnes je mezinárodní den dětí, proto všem odpouštím dvě práce, které mi dlužíte. Do obálky pod oznámením vložte lístek se svým jménem, číslem skupiny a názvem tématu. Pro zápočet si přijďte zítra ráno kolem desáté.“ Pod tím visela obálka. Jeden by se z takové štědrosti a laskavosti mohl zbláznit. V mžiku naškrábala všechny svoje údaje a témata seminárek: „Antiarytmické a antihypertenzivní prostředky“ hodila do obálky a hnala se na kolej, aby zvěstovala všem, kteří se ten den zalekli a rozhodli se nejít na exekuci k tomu „maniakovi“ Genadiji Semjonoviči Sazykinovi, že ten si mezitím někde v klidu slaví „International Children`s day“.

Jen si představte ten masový a energický úprk. Dobrá polovina kurzu běžela jako o závod do hlavní budovy k té kouzelné obálce. A už druhého června měla Galja Velďanskinová zápočet a mohla ke zkouškám. Od té doby radostně slaví onen báječný dětský svátek. A ta mlčící a pochodující individualistka z první části eseje už se na žádnou konferenci žen nehrnula. Demokracie zůstane demokracií a upozorňovat na sebe tím, že někdo bude mlčky přecházet sem a tam, když všichni chtějí raději chodit po pařížských obchodech, se nevyplácí.



Námět tohoto příběhu laskavě poskytla Galina Jurovská – Velďanskinová.

28 listopad 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202080496

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu