Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 8. Báťa

Můj otec Petr Andrejevič Sedyšev byl velmi dobrý člověk. Velká vlastenecká válka z něho udělala invalidu druhého stupně. Pro mě to byl můj „báťa“. Moji rodiče byli z nějakého záhadného důvodu přesvědčeni, že všichni studenti trpí hladem. Z toho pak vyplývalo, že jejich jediný potomek bude na přednáškách hladovět a snít o kousku suchého chleba.

Aby mě moji starostliví starouškové zachránili před mučednickou smrtí hladem, posílali mi z domova pytlíky brambor a sklenice marmelády. Ještě dnes se mi vybavuje vůně nasoleného česnekového bůčku, který jsem dostával v poštovních bedýnkách z překližky. Kromě naturálií mi rodiče dávali také slušnou sumu peněz na stravování. Navíc mi maminka i táta tajně, aby o tom ten druhý nevěděl, přidávali peníze ze svého. Prosili mě přitom, abych to na ně neříkal tomu druhému z rodičů, což jsem samozřejmě rád dělal. Mlčel jsem jako hrob.

Vzpomínám si, že v těch dávných dobách jsem miloval „kurniky“. Byly to velké šťavnaté pirohy přes celý pekáč a byly plněné báječným masem ze slepice. Moje maminka Alexandra Michailovna je pekla výtečně. Jen si to představte: vespod vrstva kynutého těsta, na ní v dalších vrstvách brambory nakrájené na tenká kolečka, potom maso ze slepice nebo z kachny, nakrájené na menší kousky,(čím tučnější, tím lepší) dál ještě cibule nakrájená na tlustá kolečka. Nechyběl samozřejmě bobkový list a také černý pepř a konečně sůl. Čím víc bylo náplně, tím byl „kurnik“ lepší. Nakonec se to všechno přikrylo další vrstvou těsta.

Při pečení „kurniku“ je ovšem nutné pečlivě zaštípat obě vrstvy těsta k sobě tak, aby nevytekla ani kapička báječné šťávy, která se při pečení vytvoří uvnitř tohoto božského pokrmu. A pak šup do trouby. Jak dlouho se to má péct, to bohužel netuším, protože sám jsem „kurnik“ nikdy nepekl. Vídal jsem ho výhradně až v hotovém stavu. Moji rodiče samozřejmě věděli, jak zbožňuju domácí „kurniky“, a tak si teď představte následující situaci.

Sedím se svou skupinou v posluchárně a v tu chvíli přijíždí z Kedrovského Karjeru můj „báťa“ a přiváží mi oblíbený „kurnik“. Byl to tehdy pěkný kus přes celý pekáč. Báťa ho položil na plát překližky, aby ho nerozlámal a zabalil ho do ručníku a ještě do čehosi, aby nevystydl. A tak můj báťa sedí u hlavní budovy institutu a každého studenta i učitele, kteří procházejí kolem, se ptá, kde může najít svého syna Olega Sedyševa. Bál bych se, že když tak všechny kolem otravoval, museli ho alespoň v duchu posílat dál než k šípku a do háje, přestože báťa vypadal dost impozantně. Bylo to však trochu jinak. Jejich přání odbýt starce okamžitě mizelo, když ucítili libou vůni, která se šířila z hadrů, do kterých byl „kurnik“ zamotaný. Báťa navíc ochotně vysvětloval, že přivezl synovi piroh a chtěl by, aby on (tedy já) ho snědl ještě dřív, než úplně vystydne. Nebeské aroma kurniku zásadně měnilo společenskou situaci. Všichni přeochotně pomáhali starostlivému báťovi hledat jeho hladovějícího syna.

Před institutem i v přízemí vestibulu bylo rušno. Jeden druhého se všichni ptali, jestli někdo nezná Olega Sedyševa, a kde by zrovna mohl být. Jestli se nepletu, nakonec pomohl mému báťovi sám náš děkan Lev Murosejev (jméno po otci už si nepamatuju, myslím si, že Petrovič). Také to možná ani to ani Murosejev nebyl, ale to teď už není podstatné. Zkrátka někdo z učitelů nakoukl do naší posluchárny, omluvil se vyučujícímu a poprosil o uvolnění Sedyševa z přednášky, protože u vchodu na něj čeká tatínek s teplým jídlem! Vyšel jsem ven a setkal jsem se s tátou, dal jsem mu pusu a vzal si od něj piroh. Táta byl delikátní člověk. Když splnil své poslání, taktně a rychle se odporoučel.

Už si přesně nevzpomínám, jestli právě končila výuka či co, ale najednou se kolem mne shlukla celá naše skupina a ještě další známí. Tak jsme tedy šli všichni ochutnat „kurnik“. Nechci popisovat celý ten náš banket. Chci vás jen ujistit, že ochutnat dostal každý, tady alespoň malý kousek. K tomu jsme vypili moře piva! Kurnik chutnal všem. Prosili mě, abych vyřídil rodičům, že jsou báječní a skvělí a že příště už mě nikdy nebudou muset po institutu hledat tak dlouho. A tak to taky bylo. Báťa mi přivážel „kurniky“ ještě mnohokrát!

4 července 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202040371

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions