Žertovné eseje DAREBÁCI
"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius
Obsah
- Slovo autora
- Copyright Registrace
DAREBÁCI
Eseje 1. Jak jsem se stal studentem
Eseje 2. Minikolej
Eseje 3. Arkaša
Eseje 4. Dito
Eseje 5. Vagram
Eseje 6. Jevgenij
Eseje 7. Sláva Sizikov
Eseje 8. Báťa
Eseje 9. Tolik a Vagram
Eseje 10. Ilgam a Otari
Eseje 11. Péťa Kozlov a píšťalka
Eseje 12. Golubjov a Sáša Plochich
Eseje 13. Serjoža Ščerbinin
Eseje 14. Zkouška z praktické chirurg...
Eseje 15. Striptýz Lídy Syrkaševové
Eseje 16. Svět je malý
Eseje 17. Pseudosvatba
Eseje 18. Jak jsem dělal vedoucího odb...
Eseje 19. Anatomie
Eseje 20. Skupina č. 118
Eseje 21. RW
Eseje 22. Bratři Romašovovi
Eseje 23. Farmakologie
Eseje 24. Sambo
Eseje 25. Dimka vinařem
Eseje 26. Pivovar
Eseje 27. Delikátnost
Eseje 28. Vojenská příprava
Eseje 29. Festival
Eseje 30. Příliš hr do manželství
Eseje 31. Pivo na přednáškách
Eseje 32. Zkoušky
Eseje 33. Šídlo v pytli neutajíš
Eseje 34. Nešťastná událost
Eseje 35. Vendeta
Eseje 36. Lekce na celý život
Eseje 38. Snubní prsten
Eseje 40. Jak různí byli ti všichni
Eseje 41. Výrobek č. 2
Eseje 42. Kytara
Eseje 43. Lékař, který se minul povol...
Eseje 44. Ať žije sport!
Eseje 45. Canalis nasolacrimalis
Eseje 46. Komsomol
Eseje 47. Unus – jednička
Eseje 48. Foto – Graf
Eseje 49. Tři tablety aminazinu
Eseje 50. "Polární záře"
Eseje 51. Podařená kvítka
Eseje 52. Bratr – 2
Eseje 54. Aspekty osobnosti
Eseje 56. Ďábelský úšklebek
Eseje 57. Jednadvacet žbluňků
Eseje 58. Trojčata
Eseje 59. Plov na Issyk – Kulu
Eseje 60. Spekulace! Je to byznys, nebo...
Eseje 61. Hořký cukr
Eseje 63. Krupicová kaše
Eseje 64. Pocit hrdosti
Eseje 65. Byla to vůbec láska?
Eseje 67. Lístek č. 13
Eseje 68. Když chybí smysl pro dobrodr...
Eseje 69. Portréty
Eseje 70. Exkurze
Eseje 71. Zimní zkouškové období
Eseje 72. Stierlitz může odpočívat
Eseje 73. Dýchejte ústy, prosím
Eseje 74. Hitler kaputt!
Eseje 75. Druhák
Eseje 76. Za chyby se platí
Eseje 77. Tři písmena
Eseje 78. Kníže z Imeretie
Eseje 79. Jeden seje, druzí sklízejí
Eseje 80. Pud soli
Eseje 81. Šprýmař
Eseje 82. Vzhůru na barikády!
Eseje 83. „Gorko! Gorko!“
Eseje 84. Zbabělci
Eseje 85. Zázrak!
Eseje 86. Myš! ...ve vlasech? Jak origi...
Eseje 87. Rozený porodník
Eseje 88. Mezinárodní den dětí
Eseje 91. Tumáš granát, fašisto!
Eseje 96. POPA
Eseje 97. Ty jsi ale hazardér, Paramoš...
Eseje 99. Věčně hladoví
Eseje 100. Darebáci
Po ukončení institutu
Eseje 37. Bílé chryzantémy
Eseje 53. Trojí dík
Eseje 55. Jsme jedenáctí! No a co?
Eseje 62. Fajnzilbergův omyl
Eseje 90. Ještě to není to pravé
Eseje 92. Záchrana tonoucích je v ruk...
Eseje 93. Lidé, buďte šťastní
Eseje 94. Balzám na srdce
Eseje 98. Óda na plov
Besedy v kuchyni
Eseje 39. Cihlou do hlavy
Eseje 89. Gurjevská kaše neboli besedy...
Za horizontem
Eseje 66. Paříž, Paříž...
Eseje 95. Milán – město blahobytné
Eseje 79. Jeden seje, druzí sklízejí
Na tom, s kým bydlíte na koleji, závisí moře věcí. Už jsem nejednou říkal, že studenti prvního ročníku prožívají dvojí stres. Ten pozitivní je radost z toho, že se konečně utrhli zpod mateřských křídel a mohou sami rozhodovat kdy, kam a s kým, kde, proč a podobně. Ta negativní stránka vychází z toho, že se dostávají do zcela jiného, často velmi asertivního prostředí. Studentská kolej je za takové prostředí považována. Někdo se tam cítí jako ryba ve vodě, ale někomu takové soužití prostě nevyhovuje. Tak například já, váš pokorný služebník, jsem se po první zkušenosti s bydlením na koleji rozhodl, že toho bylo dost. Ostatně trochu jsem to popsal v eseji „Minikolej“. V následujících letech studia jsem si pak pronajímal byt a častěji jsem bydlel sám, než s někým. Dá se říct, že jsem měl spolubydlícího jen velmi zřídka. V prvním ročníku to byl Ilgam Gasanov, ve druhém pak Dimka Mcheidze a Péťa Kozlov. Byli jsme tři měsíce ubytovaní v domě na „Vesenněj“, kde byla jídelna. Tam se nám líbilo, ale Žeňka Romašov nám provedl nepěkný kousek. Chodil k nám často na návštěvu a bydlení se mu líbilo, a tak se domluvil s majitelkou na výměně téhle báječné „stalinky“ za byt v Prokopjovsku, který vlastnila jeho manželka. Div, že jsme ho za to s Péťou nepřizabili. Vždyť jsme se kvůli tomu museli odstěhovat.Když jsme bydleli společně s Petrem, tak on doma prakticky nejedl. Bydleli jsme v centru a nebyl problém si někde něco zakousnout. Tím hlavním důvodem však bylo to, že se v našem domě nacházela oblíbená studentská jídelna, o které jsem už psal v eseji „Šídlo v pytli neutajíš“. Já jsem si ale po večerech raději opékal brambory na sádle, a ještě jsem k nim přidával nakrájenou šunku, žebírko, hrudí nebo kousek uzeného. A když docházely peníze, tak jsem tam dával párky nařezané na kolečka. Bývala to bašta, zvlášť když jste to mohli zapíjet sladkým čajem s citrónem. Jo, málem bych zapomněl! Jako příloha k bramborům se báječně hodilo bulharské lečo. Mám na mysli výhradně bulharské, a ne maďarské, protože v těch dobách prodávali oboje. V bulharském leču byly masité papriky, nařezané podélně a zalité hustým rajčatovým protlakem. Tohle lečo prodávali v plechovkách. Maďarské lečo se prodávalo ve třičvrtělitrových sklenicích.
Petr tehdy chodíval na večeři dolů do jídelny a tam si obyčejně nabral s sebou pár „běljaší“ (smažené kolečko kynutého těsta s dírkou uprostřed, kde byla masová náplň). Dělali je tam skvěle. Ale když jsem začínal smažit brambory s kousky pečínky podle svého oblíbeného receptu, Péťa, ačkoliv už byl najedený, se ke mně vždycky lísal. Nabízel mi různé věci výměnou za spoluúčast při hodování. Podstrkoval mi třeba ty „běljaše“, nebo vytahoval ze skrýše lahvinku vína. Samo sebou že jsem souhlasil, ale ne hned. Dělal jsem drahoty hlavně proto, abych si zvýšil sebevědomí, přestože naparovat se před Péťou bylo úplně zbytečné. Znal mě jako své boty. Může říct, že jsme ten rituál důsledně dodržovali. Péťa chválil mě i můj kulinářský talent. Říkal, že jenom já umím zkombinovat takové ingredience, že z nich jde po uvaření hlava kolem. Aniž bych dával najevo, jaká slast mne při jeho slovech jímá, říkal jsem mu, jaký je darebák. Poukazoval jsem na jeho marnotratnost. Uváděl jsem matematické výpočty hospodaření s penězi, prováděl kalkulace ceny za mnou uvařená jídla a srovnával je s cenou Petrových snídaní a večeří v jídelně. Tahle písnička se opakovala pokaždé.
Ale když už jsme měli ten nezbytný rituál za sebou a brambory byly hotové, prostřeli jsme v našem pokoji stůl, přestože nám bytná dovolila využívat kuchyň i nádobí. Petr měl na starosti talíře a demonstrativně leštil sklenice a vidličky. Měli jsme skvělou večeři, i když bez ovoce. Víno jsme pili po doušcích a protahovali jsme tak chvíli blaženosti. Pronášeli jsme vzletné přípitky, ve kterých jsme se navzájem chválili. To byla také součást našeho rituálu. Po večeři Péťa odnášel nádobí do kuchyně a začínal fňukat, že jsem darebák a že se ulejvám z mytí nádobí. Já jsem na něj vrčel. Všechno se báječně a stále stejně opakovalo a bylo to prosyceno vášněmi a různými slovními obraty, které rozhodně nesplňovaly normy společenského chování. Takové večery nebývaly často, ale přinášely nám oběma potěšení. Avšak mou rybí polévku se sairy Péťa zcela ignoroval. Dodnes nemohu pochopit proč.
Sergej dostal místo na koleji hned, jak ho vzali na medicínu. Měl z toho velkou radost. Ukázalo se, že jeho spolubydlící byli prima kluci. Chovali se kamarádsky a měli smysl pro příjemné soužití. Žili, byli, netesknili až do prosince. Všechny společné mejdany, příprava do školy, to všechno probíhalo v přátelském duchu a ve vzájemné shodě. Až na jeden říjnový večer, který Sergejovi utkvěl v paměti. Je pravda, že i během jiných říjnových a listopadových večerů si všiml, že spolubydlící nejsou nijak nadšeni z vaření na pokoji. Ale tentokrát Sergej nevystačil s kapesným a rozhodl se pár dní šetřit a jíst doma, než dostane další stipendium. Venku byl navíc silný mráz, a komu by se také chtělo v té zimě chodit do jídelny? Celé osazenstvo pokoje bylo pohromadě a Sergej se začal každého zvlášť dotazovat. První otázka padla na Igora Šipilova: „Igore, budeš jíst?“ „Ne, já si zajdu do „Vředu“. Vředem studenti nazývali školní jídelnu. Pak se Sergej obrátil na Míšu Kalinina s tou samou otázkou a kategorickou dikcí: „Míšo, a co ty, ty budeš jíst?“ Míša měl sestru už ve čtvrtém ročníku lékařské fakulty, která ho opatrovala a podstrojovala mu, takže Míša odpověděl: „Ne, já zajdu k sestře a něco si dám.“ Nedotázán zůstal pouze Alexandr Miščenko. Sergej znal dopředu, co mu odpoví, ale jeho povaha mu nedovolovala, aby tento plebiscit dokončil, aniž by se dotázal úplně všech. Doufal, že třeba bude chtít jíst doma a taky mu trochu pomůže s přípravou večeře. Avšak jeho naděje se nenaplnily. Na otázku, jestli bude Saša jíst, se mu dostalo té nejméně příznivé a bohužel tušené odpovědi: „Ne, zajdu si za bratrem.“ Sašova bratra znali všichni a také věděli, že si v nočním stolku na druhé koleji choval jenom hladové a zlé tarakány. Koloval vtip, že si je speciálně pěstoval. Proto Sašova odpověď vyvolala salvu smíchu. Nedalo se nic dělat.
Když se všichni dosyta nasmáli, Sergej začal loupat brambory. Okrajoval je pečlivě. Bramborová slupka se vinula jako tenký hádek, jak šetřil. Sergej měl rád, stejně jako já, rybí polévku se sairy (z konzervy Saira). Dal vařit na plotnu brambory a hned, jak se začaly vařit, hodil do hrnce bobkový list. Věděl dobře, že tahle rybí polévka je bez bobkového listu jako svatba bez muziky. Nesměl chybět ani černý pepř, pak ještě sůl a konzerva rybiček. Sergej nabral vodu z hrnce a nalil ji do prázdné plechovky. Pěkně ji vymyl a všechno vylil zpátky do hrnce, aby ani kapka z konzervy nepřišla nazmar. V tu chvíli se po pokoji rozlila nepředstavitelná vůně. Serjožovi až tekly sliny, jak se těšil na jídlo. Účastníci plebiscitu ohlásili jako jeden muž, že nikam nepůjdou, že si to nemůžou nechat ujít jako ten Solovjovův ubožák ve filmu „Chodža Nasredin“, který nasával vůni šašliku. Igor, Sáša a Míša se ani náhodou nespokojili s pouhým nasáváním té báječné rybí vůně. Hoši během půl hodiny vyprázdnili dočista hrnec polévky a snědli k tomu celý bochník chleba. A taky Sergejova peněženka byla prakticky prázdná. Kolik jen jsme zažili za těch šest let studií podobných případů? To se ani nedá sečíst
Námět tohoto příběhu laskavě poskytl Sergej Zacharov
2 listopad 2011
© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070536
k obsahu ↑