Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 76. Za chyby se platí

Říká se, že nouze naučila Dalibora housti. Já bych si dovolil směle parafrázovat, „že nouze naučila housti studenty“. Obzvlášť když se jejich nápady týkaly „ulejvání“z takových předmětů, jako je třeba tělocvik. Ve svých předchozích esejích jsem už psal, jak jsme to ve své době řešili. Zapisovali jsme se do různých sportovních oddílů a za to jsme pak dostávali zápočty. Ani nás nenapadlo, že bychom snad na tělocvik vůbec nechodili. Já jsem dělal sambo, účastnil jsem se školních soutěží, byl jsem proto zproštěn docházky na tělocvik a byl jsem na to hrdý. Tolik Lopatin jezdil na různé soutěže mezi lékařskými fakultami a obsazoval tam medailová místa. Studenti z vyšších ročníků byli ještě daleko protřelejší než my a uměli se tomuto veskrze neoblíbenému předmětu zcela vyhnout.

Roman Žuk studoval v devadesátých letech na fakultě dětského lékařství v Kemerovském státním lékařském institutu a bydlel v Kirovské čtvrti. Roman studoval dobře. Nebyl to žádný ulejvák. Prakticky vždycky byl na hodinách připravený ke zkoušení. Samo sebou, že nějaký svůj čas také věnoval studentským zábavám, ale snažil se, aby to nemělo vliv na výsledky ve škole, a to se mu dařilo. Měl v rodině dobrý příklad. Jeho maminka také studovala na stejné škole a hodně mu vyprávěla o tradicích, a vůbec o tom, jak to na škole chodí. Vyprávěla také o učitelích, jakou má kdo povahu i zvláštnosti. Romanovi to dost pomáhalo.

Všechno probíhalo normálně, až na tělocvik. Bylo mu až k pláči líto času, který musel ztrácet cestami na druhý konec města. V těch letech se hlavní budova školy přestěhovala do Leninské čtvrti Kemerova, což byla ta nejvzdálenější část od centra, kde se nacházela katedra tělesné výchovy a kde také probíhala výuka. Zabralo to celkem pět až šest hodin! Jezdit maršrutkou bylo pro studentskou kapsu poněkud nákladné. Roman vždycky uměl zacházet s časem i s penězi. Uměl přesvědčit ostatní, že je vyjde levněji, když se na konci semestru složí a koupí pro katedru nějaký dárek, aby za to mohli dostat zápočet, než jezdit několikrát týdně na hodiny tělocviku. S těmi penězi to byla trefa do černého, a navíc ještě ušetřený čas za cestování, který se pak hodil při studiu. Kamarádi bez dlouhého přemýšlení s Romou souhlasili.



Roman Žuk měl ještě jednu výraznou vlastnost, uměl velmi přesvědčivě a sebevědomě mluvit. V jeho hlase i slovech zaznívaly elementy racionální psychoterapie takovým způsobem, že okolí prakticky vždycky jeho návrhy přijímalo. A jestli to někdy nebylo hned a úplně, tak alespoň v základních obrysech. Celá ta banda záškoláků přijala návrh o dárcích pro katedru TV s nadšeným: „Hurá!“ S radostí jsme se ulejvali a místo tělocviku chodili za školu. Dokonce jsme se tím chlubili před kolegy z ročníku. Čím víc se ale blížil zápočet, tím častěji jsme měli černé myšlenky: „A co když...?“ Studenti přicházeli za Romou s pochybnostmi, ale Roman se choval přesvědčivě a nedával prostor pro to, aby podobné pocity nabíraly na intenzitě. Popravdě řečeno, nakonec se i u Romana, ať chtěl nebo nechtěl, objevily podobné zrádné myšlenky: „A co když...?“

Nadešla doba zápočtů a všechno proběhlo báječně. Kamarádi koupili nějakou kosmetiku a kytky v květináčích a na oplátku přibyl v indexech u zápočtu z tělocviku potřebný podpis. Tak to chodilo tři semestry. Kamarádi byli spokojení, na tělocvik nedocházeli, a proto se k nim ani nedonesly poslední novinky z katedry. Byli to prostě flákači, jak je nazvala máma jednoho ze spolužáků. Novinky na katedře se totiž týkaly přímo jich. Na katedru totiž přišel nový učitel, který si potrpěl na dodržování pravidel. A když výše zmínění lajdáci přišli pro další zápočet, čekala je ne zcela příjemná novinka. Zameškané hodiny bylo třeba až do poslední nahradit. Jinak připadala v úvahu jedině účast na lyžařských závodech. To tedy byla situace!

Probíhal podzimní semestr. Byl tu skutečný problém a Roman trochu posmutněl. Já jsem vždycky tvrdil, že pokud vás pozvou na studentský mejdan, nelze nepřijít. Já jsem nevynechal nikdy. Roman se také dlouho nerozmýšlel, když byl pozván. A právě na jednom z večírků se seznámil s klukem odněkud z politechniky. Řeklo by se, že ten hoch se ničím zvláštním nelišil od ostatních mladíků, ale posléze se ukázalo, že kandiduje na mistra sportu v lyžování. Roma mu vyprávěl, jakého mají „svinského“ učitele tělocviku, který tak sadisticky zachází s absentéry. Mejdan byl v plné parádě, nálada u všech byla báječná a Semjon (tak se jmenoval ten lyžař) navrhnul Romanovi, že za láhev koňaku za něj poběží na závodech. Roma samozřejmě souhlasil. Jak řekli, tak udělali. K ránu Roman přinesl Semjonovi index a večer ho dostal zpátky se zápočtem a předal slíbenou láhev.

Roman byl velmi spokojený, ale opět se dopustil omylu a nezeptal se Semjona, jak to na závodech probíhalo. Měl to opravdu raději udělat. Byla to chyba a za chyby se, jak je známo, platí. Uběhlo několik dní a Romana si pozvali na děkanát, kde mu vřele poblahopřáli k rekordu školy, kterého na těch závodech dosáhl! Hned mu také zatepla oznámili, že byl z toho důvodu vybrán, aby se zúčastnil soutěže mezi vysokými školami. Měl obhájit čest lékařského institutu. Na chudáka „šampiona“ Romana byl žalostný pohled. Netušil, kde a jak by měl hledat Semjona. Mobilní telefony tehdy nebyly. Nijak z toho nešlo vyklouznout, a tak musel Roman Žuk hájit čest Kemerovského státního lékařského institutu na přeboru vysokých škol v závodech na lyžích.

Závod odstartoval a v lyžařské stopě vyrazil i Roman. A snažil se ze všech svých sil, ale těch bylo bohužel málo. Roman doběhl, a nakonec získal čestné sedmnácté místo. Z jeho pohledu to nebylo vůbec špatné, vždyť sedmnácté místo ze třiceti závodníků je docela slušné. Neskončil přece jako poslední! Horší bylo, že v institutu jeho optimismus nesdíleli. Navíc ještě vyplula na povrch aféra se Semjonem.

Romanovi dodnes není jasné, jakým zázrakem se vykroutil z téhle situace bez větší újmy. Od té doby ovšem musel pravidelně docházet na tělocvik. A jeho kamarádi ulejváci jakbysmet.

23 říjen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070525

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions