Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 75. Druhák

Po přijetí na vysokou školu se studentů zmocňuje nevýslovná radost, že to byli oni sami, kdo to dokázali. A bez protekce a úplatků! V opačném případě je přítomna zcela jiná emocionální pachuť. Tam se jedná o pouhé uspokojení. Ale když to člověk dokáže sám bez cizí pomoci, pak je ta škála pocitů daleko širší a bohatší. Bývá to nejenom radost, ale i hrdost. A hlavně sny... sny! Přerod někdejšího žáka v opravdového studenta bývá těžký. A když už je za ním první zimní semestr, pak v tom následujícím semestru se cítí být už „druhákem“. Proč se taky ostýchat? My jsme se nijak neostýchali. Mám teď na mysli sebe a Vagrama Agadžaňana. Včera jsme udělali poslední zkoušku letního semestru. Já, druhák, už jsem měl sbalené věci, že pojedu domů do Kedrovskéjo Karjeru.

Za týden jsme měli letět s rodiči do hlavního města Kyrgyzie do Frunze (dnes Biškek), abychom si prohlédli pracoviště i bydlení, které tam mým rodičům nabízeli. Nejvíc jsme byli samozřejmě zvědaví na třípokojový byt. Ikdyž rodiče bydleli v Kedrovce v krásné „stalince“ – solidním dvoupokojovém bytě, perspektiva stěhování do města na teplém jihu je lákala. Já sám jsem v tom rodiče vehementně podporoval. Ale i oni sami nejspíš tehdy nebyli proti a rozhodli se, že vyrazí na výzvědy a zjistí, co a jak. Pro mne to byla báječná perspektiva, strávit prázdniny na jihu, a ještě navíc si zajet na týden na Issyk – Kul. Ti, co nás zvali, nám takovou možnost nabízeli.

Už si nepamatuju, proč jsem si ten poslední den už jako novopečený druhák vyšel z domu v Kirovské čtvrti. Měl jsem naplánováno, že na oběd zajedu do „Kedrovky“. Nejspíš úplně bez cíle jsem se motal v Kirovské čtvrti. Na Sevastopolské ulici jsem narazil na jiného „novopečeného druháka“ z naší skupiny – Vagrama Agadžaňana. Bydlel tehdy s Tolikem Lopatinem na Sevastoposké ulici nad lahůdkářstvím. Vagram si ze samého nicnedělání vyšel na procházku po městě, stejně jako já. Když mě uviděl, srdečně se zaradoval. To snad ani nemohlo být jinak, když nějaký druhák náhodou potkal druháka, kterého naposledy viděl včerejší večer, když spolu oslavovali zkoušku. Pochopitelně se jim už za takovou dlouhou dobu po sobě stýskalo.

Objali jsme se a zlíbali. Nohy nás pak nějak bezděčně dovedli do jídelního zařízení „Luč“ (Paprsek), které se nacházelo na samém začátku ulice kosmonauta Leonova. Tahle jídelna byla známá svým skvělým samoobslužným bufetem, ve kterém měli ještě skvělejší sortiment. Chvíli jsme se dohadovali, kolik toho vezmeme, ale pak jsme se rozhodli, že naše činy budou skromnější, než naše přání. Z nabídky jsme si vybrali bílé „Rymnikskoje“, vzali jsme lahvinku a rozhodli jsme se, že hned provedeme degustaci. „Rymnikskoje“ bylo báječné. Barva vína krásně konvenovala se slunečným teplým dnem a harmonie buketu byla natolik skvělá, že nás naprosto nadchla a posílila naše pocity štěstí do té míry, že nás začalo zajímat, co se stane, když vezmeme z té bohaté nabídky ještě trojici lahví.


Dobře jsme věděli, že když si druháci něco vezmou do hlavy, nikdy o tom nepochybují a rovnou to taky udělají. Abychom byli v tomto ohledu důslední, vzali jsme ještě tabulku čokolády „Zlatoj jakor“ a vyrazili jsme na břeh řeky Tom, kde jsme se hodlali vykoupat. V těch dobách jsme moc nepřemýšleli, jestli to je zdravé či nikoliv a v létě jsme s sebou nosili plavky prakticky pořád. Nenuceně jsme si povídali. Vagram mě přesvědčoval, že žádná Issyk – Kul se nemůže vyrovnat Sevanu, a já jsem mu kontroval, že to se ještě uvidí. V mých představách byl Issyk – Kul samozřejmě krásnější, protože jsem ho měl uvidět a ocenit už za pár týdnů, ale jestli někdy budu u Sevanu, to bylo zatím ve hvězdách. Vagram se rozčiloval a dokazoval mi, že nemám pravdu. Jak se hrozně mýlím! Abychom tu situaci ještě více nevyhrocovali a mohli dosáhnout nějakého konsensu, došli jsme do březového lesíka na jednu z laviček a „ztrestali“ jsme ještě jednu láhev „Rymnikského“. Přitom jsme pronášeli přípitky - já na Sevan a Vagram na Issyk – Kul. Tím jsme si vzájemně obnovili tu opravdovou druháckou sounáležitost a pokračovali jsme směrem k řece.

U vody, někde blízko morfologického pavilonu, jsme uviděli partu dívek a požádali jsme je o dovolení, zda se k nim můžeme připojit a užívat si s nimi slunečné a vzdušné lázně. Kdybychom ještě nebyli těmi druháky, řekli bychom jim docela obyčejně, jestli by se s námi nešly opalovat. Ale jako opravdoví studenti druhého ročníku jsme se potřebovali vyjádřit vzletněji. Měli jsme báječnou náladu a upřímně jsme věřili, že Sevan a Issyk – Kul jsou nejkrásnější jezera na světě. Navrhli jsme holkám, aby si s námi na to připily. Dívky nebyly proti, a tak jsme ve čtyřech žertovali, vyprávěli anekdoty a pomalu, doušek po doušku, jsme zlikvidovali zbývající dvě flašky „Rymnikského“ i tabulku čokolády. Čas od času jsme se ponořili do vody a cachtali jsme se u břehu.

Z neznámých příčin mi padl do oka říční parníček, který jezdil po řece Tom. V ten moment kotvil z nějakých důvodů poblíž. Vypité „Rymnikské“ mi začalo našeptávat: „Co takhle si skočit z toho parníčku do řeky?“

Rozhodl jsem se, že by to opravdu nebylo špatné. Holky i Vagram mě od toho zrazovali, ale já jsem si nedal říct a odplaval jsem. Dnes si už nepamatuju, jak jsem se dostal na palubu. Zamával jsem svým obdivovatelům a hupsnul jsem ze zábradlí do vody. Nebylo to vysoko, tak dva metry nad hladinou, ale ukázalo se, že vody byl v tom místě pouhý metr! Parníček seděl na mělčině. Vzpomínám si, že jsem stihl trhnout hlavou na stranu, a proto jsem se nezapíchl do dna čelem, ale jenom jsem sklouzl. Když jsem se ve vodě postavil, necítil jsem žádnou bolest, jen mi něco zastíralo oči. Smýval jsem to vodou. Myslel jsem si, že to je nejspíš písek ze dna. Tenkrát jsem nechápal, co se stalo. Ze břehu ke mně napůl běžel, napůl plaval Vagram. Uviděl, že mám celý obličej od krve. Další události si pamatuju jen útržkovitě.

Vybavuje se mi, jak naše nové známé brečely, když mě spatřily. Vagram mi položil na hlavu dva kapesníky. Jeden na temeno a druhý na nos. Sebral věci a táhl mě pryč. Pak si ještě pamatuju, jak jsem ležel na divanu. Pokoušel jsem se vstát, ale nechtěli mi to dovolit. Dál si vybavuju, jak mi Žeňa Romašov dělal rentgenové snímky. A taky ještě, jak mi šili hlavu na operačním sále na chirurgii v Kirovské čtvrti. Chirurg mi říkal, že kdybych neměl v sobě tolik „Rymnikského“, dopadlo by to se mnou podstatně hůř. Pak jsem zřejmě upadl do spánku. Ze sna jsem slyšel hvízdnutí, které mě probudilo. Už jsem byl na pokoji a do okna nahlíželi Vagram s Ilgamam Hasanovem. Ptali se mně, jak mi je. Když bych to měl říct po pravdě, cítil jsem slabost, chtělo se mi zvracet, ale protože už jsem byl druhák, nemohl jsem to před kamarády přiznat. Tím spíš, že mi došlo, že jsem dnes měl být doma v Kedrovce, a že jestli nepřijdu, rodiče budou mít starost. Řekl jsem klukům, že už tam nechci ležet. Až v té chvíli mi spolužáci řekli, že mám na hlavě nad čelem velkou tržnou ránu, kterou mi museli sešít sedmi stehy, a že mám také přeražené nosní kůstky a tržnou ránu na kořeni nosu. Tam mám prý také stehy, a navrch otřes mozku.

Přes to všechno, co jsem slyšel, jsem kamarádům řekl, že jestli mě odtud nedostanou, stejně uteču. Kluci odešli, vyhledali Jevgenije Romašova a všechno mu žalovali. Žeňa měl ten den službu na rentgenu v obvodní poliklinice č.9. Zašel za primářem a všechno s ním zkonzultoval, a navíc zařídil, aby mě odvezli domů. Kluci ale byli zásadně proti tomu, abych zůstal sám ve svém bytě. Vagram naléhal, aby mě přivezli k němu. Tolik Lopatin tam ten den nespal, protože byl na nějakém závodě. Navíc v tom bytě také bydlel Ilgam. V tomtéž bytě měl pronajaté čtyři metry čtvereční, což byla spíž s oknem, předělaná na pokojík.

Tady by ta historka mohla skončit, ale ten den se stala ještě jedna událost. Autobus, který jezdil do Kedrovského Karjeru, kde rodiče bydleli, vyjížděl od tržnice v „Rudniční“ čtvrti a v polovině cesty na Kedrovku křižovaly silnici železniční koleje. Závora tam nebyla. Po obou stranách stály sloupy s výstražnými světly a známá překřížená dopravní značka. Po železnici jezdily vlakové soupravy tak jednou, dvakrát za rok. Tahle větev byla zjevně mimo provoz. Bohužel došlo k tomu, že koncem června 1967, zrovna ten den, kdy jsem měl přijet za rodiči na Kedrovku, a navíc v přibližně stejném čase, narazil vlak do autobusu, jehož řidič nedával pozor a přehlédl výstražná světla. Havárie byla strašná. Dvacet lidí zahynulo hned a stejný počet rozvezli po nemocnicích. Večer se na Kedrovce rozkřiklo, že došlo k neštěstí. Dozvěděli se to samozřejmě i moji rodiče. Zatímco máma běhala po bytě sem a tam, táta mě jel hledat do Kirovské čtvrti. Ne nadarmo byl táta v mládí policista. Už ve dvanáct přišel do bytu na Sevastopolské. Vagram s Ilgamem se o mě starali. Uvařili mi slepičí bujón a dávali mi napít. Už jsem byl najedený, ale oni mě usilovně nutili vypít ještě trošku.

Táta uviděl svého syna zafačovaného v obvazech a zaradoval se, že je „sláva bohu naživu.“ Vagram mu popravdě vyprávěl, jak se všechno seběhlo, i když mezi druháky už bývá zvykem některé detaily zamlčovat. Táta k mému překvapení bral všechno normálně. Poprosil Vagrama a Ilgama, aby mě nespouštěli z očí a odešel s tím, že za půl hodiny je zpátky s lahví koňaku. Mezitím, co byl pryč, přišel Žeňa Romašov a zajímal se, jak to se mnou vypadá. Táta poděkoval klukům za pomoc a dodal, že když byli ve válce, také nikdy nenechávali své kamarády napospas. Odzátkoval láhev a všichni vypili koňak na moje zdraví. Mně dal také trochu, protože mě potřeboval dostat domů. Mezitím co byl pryč, stihl dojet taxíkem do mého bytu, zaplatit nájem a sbalit moje věci. A teď si pro mě přijel do Sevastopolské. Kluky potěšil koňak i tátova pochvala. Poté mě přenesli na rukou do taxíku, To už jsem se pod vlivem koňaku zmátořil a dolů jsem sešel po vlastních. Usadil jsem se do taxíku, byl to gazík značky Volha.

Tak takhle jsem ukončil první roční na vysoké škole. Už jsem nebyl bažant, ale „druhák“! Do Frunze jsem odjel už bez obvazů, ale na hlavě a na nose mi ještě zůstaly náplasti.

20 říjen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070519

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu