Žertovné eseje DAREBÁCI
"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius
Obsah
- Slovo autora
- Copyright Registrace
DAREBÁCI
Eseje 1. Jak jsem se stal studentem
Eseje 2. Minikolej
Eseje 3. Arkaša
Eseje 4. Dito
Eseje 5. Vagram
Eseje 6. Jevgenij
Eseje 7. Sláva Sizikov
Eseje 8. Báťa
Eseje 9. Tolik a Vagram
Eseje 10. Ilgam a Otari
Eseje 11. Péťa Kozlov a píšťalka
Eseje 12. Golubjov a Sáša Plochich
Eseje 13. Serjoža Ščerbinin
Eseje 14. Zkouška z praktické chirurg...
Eseje 15. Striptýz Lídy Syrkaševové
Eseje 16. Svět je malý
Eseje 17. Pseudosvatba
Eseje 18. Jak jsem dělal vedoucího odb...
Eseje 19. Anatomie
Eseje 20. Skupina č. 118
Eseje 21. RW
Eseje 22. Bratři Romašovovi
Eseje 23. Farmakologie
Eseje 24. Sambo
Eseje 25. Dimka vinařem
Eseje 26. Pivovar
Eseje 27. Delikátnost
Eseje 28. Vojenská příprava
Eseje 29. Festival
Eseje 30. Příliš hr do manželství
Eseje 31. Pivo na přednáškách
Eseje 32. Zkoušky
Eseje 33. Šídlo v pytli neutajíš
Eseje 34. Nešťastná událost
Eseje 35. Vendeta
Eseje 36. Lekce na celý život
Eseje 38. Snubní prsten
Eseje 40. Jak různí byli ti všichni
Eseje 41. Výrobek č. 2
Eseje 42. Kytara
Eseje 43. Lékař, který se minul povol...
Eseje 44. Ať žije sport!
Eseje 45. Canalis nasolacrimalis
Eseje 46. Komsomol
Eseje 47. Unus – jednička
Eseje 48. Foto – Graf
Eseje 49. Tři tablety aminazinu
Eseje 50. "Polární záře"
Eseje 51. Podařená kvítka
Eseje 52. Bratr – 2
Eseje 54. Aspekty osobnosti
Eseje 56. Ďábelský úšklebek
Eseje 57. Jednadvacet žbluňků
Eseje 58. Trojčata
Eseje 59. Plov na Issyk – Kulu
Eseje 60. Spekulace! Je to byznys, nebo...
Eseje 61. Hořký cukr
Eseje 63. Krupicová kaše
Eseje 64. Pocit hrdosti
Eseje 65. Byla to vůbec láska?
Eseje 67. Lístek č. 13
Eseje 68. Když chybí smysl pro dobrodr...
Eseje 69. Portréty
Eseje 70. Exkurze
Eseje 71. Zimní zkouškové období
Eseje 72. Stierlitz může odpočívat
Eseje 73. Dýchejte ústy, prosím
Eseje 74. Hitler kaputt!
Eseje 75. Druhák
Eseje 76. Za chyby se platí
Eseje 77. Tři písmena
Eseje 78. Kníže z Imeretie
Eseje 79. Jeden seje, druzí sklízejí
Eseje 80. Pud soli
Eseje 81. Šprýmař
Eseje 82. Vzhůru na barikády!
Eseje 83. „Gorko! Gorko!“
Eseje 84. Zbabělci
Eseje 85. Zázrak!
Eseje 86. Myš! ...ve vlasech? Jak origi...
Eseje 87. Rozený porodník
Eseje 88. Mezinárodní den dětí
Eseje 91. Tumáš granát, fašisto!
Eseje 96. POPA
Eseje 97. Ty jsi ale hazardér, Paramoš...
Eseje 99. Věčně hladoví
Eseje 100. Darebáci
Po ukončení institutu
Eseje 37. Bílé chryzantémy
Eseje 53. Trojí dík
Eseje 55. Jsme jedenáctí! No a co?
Eseje 62. Fajnzilbergův omyl
Eseje 90. Ještě to není to pravé
Eseje 92. Záchrana tonoucích je v ruk...
Eseje 93. Lidé, buďte šťastní
Eseje 94. Balzám na srdce
Eseje 98. Óda na plov
Besedy v kuchyni
Eseje 39. Cihlou do hlavy
Eseje 89. Gurjevská kaše neboli besedy...
Za horizontem
Eseje 66. Paříž, Paříž...
Eseje 95. Milán – město blahobytné
Eseje 75. Druhák
Po přijetí na vysokou školu se studentů zmocňuje nevýslovná radost, že to byli oni sami, kdo to dokázali. A bez protekce a úplatků! V opačném případě je přítomna zcela jiná emocionální pachuť. Tam se jedná o pouhé uspokojení. Ale když to člověk dokáže sám bez cizí pomoci, pak je ta škála pocitů daleko širší a bohatší. Bývá to nejenom radost, ale i hrdost. A hlavně sny... sny! Přerod někdejšího žáka v opravdového studenta bývá těžký. A když už je za ním první zimní semestr, pak v tom následujícím semestru se cítí být už „druhákem“. Proč se taky ostýchat? My jsme se nijak neostýchali. Mám teď na mysli sebe a Vagrama Agadžaňana. Včera jsme udělali poslední zkoušku letního semestru. Já, druhák, už jsem měl sbalené věci, že pojedu domů do Kedrovskéjo Karjeru.Za týden jsme měli letět s rodiči do hlavního města Kyrgyzie do Frunze (dnes Biškek), abychom si prohlédli pracoviště i bydlení, které tam mým rodičům nabízeli. Nejvíc jsme byli samozřejmě zvědaví na třípokojový byt. Ikdyž rodiče bydleli v Kedrovce v krásné „stalince“ – solidním dvoupokojovém bytě, perspektiva stěhování do města na teplém jihu je lákala. Já sám jsem v tom rodiče vehementně podporoval. Ale i oni sami nejspíš tehdy nebyli proti a rozhodli se, že vyrazí na výzvědy a zjistí, co a jak. Pro mne to byla báječná perspektiva, strávit prázdniny na jihu, a ještě navíc si zajet na týden na Issyk – Kul. Ti, co nás zvali, nám takovou možnost nabízeli.
Už si nepamatuju, proč jsem si ten poslední den už jako novopečený druhák vyšel z domu v Kirovské čtvrti. Měl jsem naplánováno, že na oběd zajedu do „Kedrovky“. Nejspíš úplně bez cíle jsem se motal v Kirovské čtvrti. Na Sevastopolské ulici jsem narazil na jiného „novopečeného druháka“ z naší skupiny – Vagrama Agadžaňana. Bydlel tehdy s Tolikem Lopatinem na Sevastoposké ulici nad lahůdkářstvím. Vagram si ze samého nicnedělání vyšel na procházku po městě, stejně jako já. Když mě uviděl, srdečně se zaradoval. To snad ani nemohlo být jinak, když nějaký druhák náhodou potkal druháka, kterého naposledy viděl včerejší večer, když spolu oslavovali zkoušku. Pochopitelně se jim už za takovou dlouhou dobu po sobě stýskalo.
Objali jsme se a zlíbali. Nohy nás pak nějak bezděčně dovedli do jídelního zařízení „Luč“ (Paprsek), které se nacházelo na samém začátku ulice kosmonauta Leonova. Tahle jídelna byla známá svým skvělým samoobslužným bufetem, ve kterém měli ještě skvělejší sortiment. Chvíli jsme se dohadovali, kolik toho vezmeme, ale pak jsme se rozhodli, že naše činy budou skromnější, než naše přání. Z nabídky jsme si vybrali bílé „Rymnikskoje“, vzali jsme lahvinku a rozhodli jsme se, že hned provedeme degustaci. „Rymnikskoje“ bylo báječné. Barva vína krásně konvenovala se slunečným teplým dnem a harmonie buketu byla natolik skvělá, že nás naprosto nadchla a posílila naše pocity štěstí do té míry, že nás začalo zajímat, co se stane, když vezmeme z té bohaté nabídky ještě trojici lahví.
U vody, někde blízko morfologického pavilonu, jsme uviděli partu dívek a požádali jsme je o dovolení, zda se k nim můžeme připojit a užívat si s nimi slunečné a vzdušné lázně. Kdybychom ještě nebyli těmi druháky, řekli bychom jim docela obyčejně, jestli by se s námi nešly opalovat. Ale jako opravdoví studenti druhého ročníku jsme se potřebovali vyjádřit vzletněji. Měli jsme báječnou náladu a upřímně jsme věřili, že Sevan a Issyk – Kul jsou nejkrásnější jezera na světě. Navrhli jsme holkám, aby si s námi na to připily. Dívky nebyly proti, a tak jsme ve čtyřech žertovali, vyprávěli anekdoty a pomalu, doušek po doušku, jsme zlikvidovali zbývající dvě flašky „Rymnikského“ i tabulku čokolády. Čas od času jsme se ponořili do vody a cachtali jsme se u břehu.
Z neznámých příčin mi padl do oka říční parníček, který jezdil po řece Tom. V ten moment kotvil z nějakých důvodů poblíž. Vypité „Rymnikské“ mi začalo našeptávat: „Co takhle si skočit z toho parníčku do řeky?“
Rozhodl jsem se, že by to opravdu nebylo špatné. Holky i Vagram mě od toho zrazovali, ale já jsem si nedal říct a odplaval jsem. Dnes si už nepamatuju, jak jsem se dostal na palubu. Zamával jsem svým obdivovatelům a hupsnul jsem ze zábradlí do vody. Nebylo to vysoko, tak dva metry nad hladinou, ale ukázalo se, že vody byl v tom místě pouhý metr! Parníček seděl na mělčině. Vzpomínám si, že jsem stihl trhnout hlavou na stranu, a proto jsem se nezapíchl do dna čelem, ale jenom jsem sklouzl. Když jsem se ve vodě postavil, necítil jsem žádnou bolest, jen mi něco zastíralo oči. Smýval jsem to vodou. Myslel jsem si, že to je nejspíš písek ze dna. Tenkrát jsem nechápal, co se stalo. Ze břehu ke mně napůl běžel, napůl plaval Vagram. Uviděl, že mám celý obličej od krve. Další události si pamatuju jen útržkovitě.
Vybavuje se mi, jak naše nové známé brečely, když mě spatřily. Vagram mi položil na hlavu dva kapesníky. Jeden na temeno a druhý na nos. Sebral věci a táhl mě pryč. Pak si ještě pamatuju, jak jsem ležel na divanu. Pokoušel jsem se vstát, ale nechtěli mi to dovolit. Dál si vybavuju, jak mi Žeňa Romašov dělal rentgenové snímky. A taky ještě, jak mi šili hlavu na operačním sále na chirurgii v Kirovské čtvrti. Chirurg mi říkal, že kdybych neměl v sobě tolik „Rymnikského“, dopadlo by to se mnou podstatně hůř. Pak jsem zřejmě upadl do spánku. Ze sna jsem slyšel hvízdnutí, které mě probudilo. Už jsem byl na pokoji a do okna nahlíželi Vagram s Ilgamam Hasanovem. Ptali se mně, jak mi je. Když bych to měl říct po pravdě, cítil jsem slabost, chtělo se mi zvracet, ale protože už jsem byl druhák, nemohl jsem to před kamarády přiznat. Tím spíš, že mi došlo, že jsem dnes měl být doma v Kedrovce, a že jestli nepřijdu, rodiče budou mít starost. Řekl jsem klukům, že už tam nechci ležet. Až v té chvíli mi spolužáci řekli, že mám na hlavě nad čelem velkou tržnou ránu, kterou mi museli sešít sedmi stehy, a že mám také přeražené nosní kůstky a tržnou ránu na kořeni nosu. Tam mám prý také stehy, a navrch otřes mozku.
Přes to všechno, co jsem slyšel, jsem kamarádům řekl, že jestli mě odtud nedostanou, stejně uteču. Kluci odešli, vyhledali Jevgenije Romašova a všechno mu žalovali. Žeňa měl ten den službu na rentgenu v obvodní poliklinice č.9. Zašel za primářem a všechno s ním zkonzultoval, a navíc zařídil, aby mě odvezli domů. Kluci ale byli zásadně proti tomu, abych zůstal sám ve svém bytě. Vagram naléhal, aby mě přivezli k němu. Tolik Lopatin tam ten den nespal, protože byl na nějakém závodě. Navíc v tom bytě také bydlel Ilgam. V tomtéž bytě měl pronajaté čtyři metry čtvereční, což byla spíž s oknem, předělaná na pokojík.
Tady by ta historka mohla skončit, ale ten den se stala ještě jedna událost. Autobus, který jezdil do Kedrovského Karjeru, kde rodiče bydleli, vyjížděl od tržnice v „Rudniční“ čtvrti a v polovině cesty na Kedrovku křižovaly silnici železniční koleje. Závora tam nebyla. Po obou stranách stály sloupy s výstražnými světly a známá překřížená dopravní značka. Po železnici jezdily vlakové soupravy tak jednou, dvakrát za rok. Tahle větev byla zjevně mimo provoz. Bohužel došlo k tomu, že koncem června 1967, zrovna ten den, kdy jsem měl přijet za rodiči na Kedrovku, a navíc v přibližně stejném čase, narazil vlak do autobusu, jehož řidič nedával pozor a přehlédl výstražná světla. Havárie byla strašná. Dvacet lidí zahynulo hned a stejný počet rozvezli po nemocnicích. Večer se na Kedrovce rozkřiklo, že došlo k neštěstí. Dozvěděli se to samozřejmě i moji rodiče. Zatímco máma běhala po bytě sem a tam, táta mě jel hledat do Kirovské čtvrti. Ne nadarmo byl táta v mládí policista. Už ve dvanáct přišel do bytu na Sevastopolské. Vagram s Ilgamem se o mě starali. Uvařili mi slepičí bujón a dávali mi napít. Už jsem byl najedený, ale oni mě usilovně nutili vypít ještě trošku.
Táta uviděl svého syna zafačovaného v obvazech a zaradoval se, že je „sláva bohu naživu.“ Vagram mu popravdě vyprávěl, jak se všechno seběhlo, i když mezi druháky už bývá zvykem některé detaily zamlčovat. Táta k mému překvapení bral všechno normálně. Poprosil Vagrama a Ilgama, aby mě nespouštěli z očí a odešel s tím, že za půl hodiny je zpátky s lahví koňaku. Mezitím, co byl pryč, přišel Žeňa Romašov a zajímal se, jak to se mnou vypadá. Táta poděkoval klukům za pomoc a dodal, že když byli ve válce, také nikdy nenechávali své kamarády napospas. Odzátkoval láhev a všichni vypili koňak na moje zdraví. Mně dal také trochu, protože mě potřeboval dostat domů. Mezitím co byl pryč, stihl dojet taxíkem do mého bytu, zaplatit nájem a sbalit moje věci. A teď si pro mě přijel do Sevastopolské. Kluky potěšil koňak i tátova pochvala. Poté mě přenesli na rukou do taxíku, To už jsem se pod vlivem koňaku zmátořil a dolů jsem sešel po vlastních. Usadil jsem se do taxíku, byl to gazík značky Volha.
Tak takhle jsem ukončil první roční na vysoké škole. Už jsem nebyl bažant, ale „druhák“! Do Frunze jsem odjel už bez obvazů, ale na hlavě a na nose mi ještě zůstaly náplasti.
20 říjen 2011
© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070519
k obsahu ↑