Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 72. Stierlitz může odpočívat

Když je student přijat na školu, vyvstává před ním otázka, kde bydlet. Nás Kemerovčanů se to samozřejmě netýkalo. Taťána Jančilinová si kupříkladu nemohla v tomto ohledu stěžovat. Bydlela v centru blízko konečné tramvaje č. 3, která jezdila do Kirovské čtvrti. Navíc ještě bydlela v obrovském solidním bytě, tzv. „stalince“. Měla skvělou rodinu. Její rodiče měli pro nás pochopení a často nám přenechávali byt, abychom tam mohli pořádat večírky naší skupiny. To jen tak mimochodem. Nebo třeba Valera Kajgorodov, ten zas bydlel v báječném čtyřpokojovém bytě v Kirovské čtvrti. Také to byla „stalinka“. V tom domě bylo celých 40 let od Říjnové revoluce kadeřnictví.

Já jsem v tom bytě byl bohužel jen jednou, ale byla to pohádka. Valera byl družný hoch, ale jeho rodiče vůbec nehodlali nepodporovat skupinové akce a tím méně alkoholové dýchánky. Jednou nás celou skupinu pozval na čaj. U skupiny se to však nesetkalo s úspěchem, a tak jsme pozvání pod vhodnou záminkou odřekli. Co se týkalo mne, tak přestože jsem měl místo na koleji, dával jsem přednost bydlení v bytech. Je třeba říct, že dostat kolej nebylo v těch dobách nijak obtížné. Prakticky všichni, kteří tam chtěli bydlet, dostali místo. Já jsem už od mládí z nějakých důvodů nerad bydlel dlouho na stejném místě. Nějak podvědomě jsem se bál, že když si lidé začnou stěžovat, život se zkomplikuje. Proto jsem prakticky každý rok měnil byt. Je pravda, že ne vždycky se mi poštěstilo bydlet na jednom místě celý rok. Tady máte jeden takový případ. Naštěstí se něco takového stalo poprvé a naposled.

Rozhodli jsme se s Vagramem, že budeme bydlet ve společném bytě. Na ulici „Potěmkina“ jsme našli ohromný pokoj o rozloze 30m2. Bylo to tam, co je „baňa“, hned vedle hlavní budovy institutu. Přestěhovali jsme se tam v prvních říjnových dnech. Moc se nám tam líbilo. Bydleli jsme tam necelý týden. Naše domácí se zdála být mírná paní, ale měla čtyři kluky. Byli to už od pohledu pěkní rošťáci. Každý z nich jakoby z oka vypadl tomu vyhlášenému „Mamočkovi“ z „Republiky ŠKID“ (podle sovětského filmu Republika ŠKID z roku 1966).

Když mě moji rodiče vypravovali z Frunze na studia do Kemerova, nabalili mi s sebou spoustu ovoce, východních sladkostí a uzenin. Vagram si zase přivezl „suluguni“ (solený opečený sýr v aspiku) a horu kavkazských delikates. Zrovna přijel také Dimka Mcheidze, který neměl zatím kde bydlet. A tak jsme ho pozvali k sobě, než si najde nějaké bydlení. S naší domácí jsme to samozřejmě měli domluveno. U nás v pokoji byla totiž volná ohromná „atmanka“.

Dimka také dorazil vybaven zásobami dobrot, a navíc ještě přivezl měch domácího vína. Protože měl štědrou duši, odlil do třílitrové lahve víno, vzal „čurčchelu“ a „adžiku“ a odnesl to jako dárek naší domácí. Vygram i já jsme se projevili jako hamouni a o žádné dobroty jsme se s ní nepodělili. Ona beztak nevěděla, že nějaké máme. Ráno předal Dimka dárky bytné, zamkli jsme na zámek a vyrazili do školy. Po vyučování jsme chtěli hledat pro Dimku byt. Ten den jsme ale neměli štěstí a nic jsme nenašli. Měli jsme ale plány na další den. Večer jsme se unavení vraceli domů a cestou jsme na trhu ve čtvrti „Rudnik“ koupili nějaké bylinky a chleba. Těšili jsme se na večeři s vínem (Dimka přinesl i litrový roh na pití), na „suluguni“ s bylinkami a také na dezert. Měli jsme východní sladkosti a jablka druhu „alma – atanská grošovka“, které jsem přivezl já.

Když jsme vstoupily do bytu, hned nám bylo divné, že nikde nevidíme ty rošťáky. Všude bylo podezřelé ticho. Odemkli jsme svůj pokoj a úplně jsme ztuhli. Všechny krabičky, ve kterých jsme měli jídlo, se válely prázdné uprostřed místnosti. Měch, do kterého se vešlo patnáct litrů vína, také ležel splasklý na podlaze. Dimka se s horkou hlavou vrhnul „vyjasnit situaci“, ale domácí se zamkla a nereagovala na klepání. Rozhodli jsme se, že tu noc tam ještě přespíme a ráno vypadneme. Zkontrolovali jsme svoje věci. Nic nechybělo. Dobré bylo to, že jsme ještě nezaplatili nájem. Ráno jsme všichni odešli z bytu. Bytná nevystrčila ani nos. Za týden jsme už bydleli jinde.

To co se nám přihodilo, to byla jen bezvýznamná epizoda. Co však musely přežít Naďa Nagorovová a Nataša Androchanovová těsně před zimním zkouškovým obdobím v prvním ročníku? Naďa i Nataša přijely z Prokopjovsku dělat přijímací zkoušky do institutu, obě byly přijaty ke studiu a také si spolu pronajaly byt. Byly to dobré kamarádky. Bydlení bylo slušné, nájemné je nijak nezatěžovalo, a tak tu v klidu bydlely celý první semestr. Doslova před Novým rokem se ale stala strašná věc. Z jejich domácího se vyklubal ožrala se všemi odpornými projevy, a když se jednou napil, ztropil doma divokou opileckou výtržnost. Hotový program, vulgární slova a naprostá ztráta sebeovládání způsobily, že dívky, které vyrostly v dobrých a slušných rodinách a nebyly na něco podobného zvyklé, okamžitě odmítly bydlení pod jednou střechou s opilcem.


Ten večer se dívenky oblékly a v noci demonstrativně odešly z domu. Nechtěly, ani nemohly zůstat. Rozzlobené a ponížené odešly k Raje Šabalinové, která měla sama pronajatý koutek v bytě v Kirovské čtvrti. Tady teprve dívky začaly řešit své další bydlení. Přes svůj půvab a křehkost ukázaly, že jsou dobré bojovnice (mám teď na mysli boj s obtížemi). Nejprve šly a sbalily si věci. Domácí se omlouval a přemlouval je, aby zůstaly. Ale holky byly jako z kamene. Bouřlivá událost, kterou měly za sebou, přinesla své ovoce. Ani za nic byste neuhodli, kde našly do konce zimního zkouškového období útulek. Je těžké tomu uvěřit, ale je to fakt. Dívek se ujala správcová v budově morfologického pavilonu lékařského institutu. Pustila je do své světničky. Přes den holčiny seděly ve studovně a připravovaly se na zkoušky, večer přicházely do té světničky.



Ten rok byla pořádná zima a budova, kde dívky nocovaly, se prakticky nevytápěla. A v téhle ledárně a s vědomím toho, že za zdí v nádobách s formalínem, úplně blízko nich, plavou... Ano jistě, byly to jenom studijní preparáty. Ale pro dívky to v každém případě byly mrtvoly. Nedá se říct, že by se Naďa s Natašou bály, ale bylo jim nepříjemné samotné vědomí takového sousedství. Taky je pronásledoval zápach skutečného formalínu. Holky se však ani tak nebály učebních preparátů (rozuměj mrtvol), ale potkanů. Jen si představte! Ve školní budově lékařského institutu, kde se nachází sanitárně – hygienická fakulta, běhali po nocích potkani! Tyhle ocasaté a strašlivé potvory se ničeho nebály a lezly, kam se jim zachtělo. Jednou zaběhl potkan do světničky k děvčatům a zalezl do koše na papíry. Není jasné, co tam ta myš dělala, ale šustění papíru v noci sílilo a ozývalo se i tenounké pískání. Dívky to pochopitelně vzbudilo a začaly se vzájemně přesvědčovat, která z nich je statečnější.


Zdlouhavá výměna názorů nijak neplašila potkana v košíku, protože ten stále šustil v papírech a pištěl. Z názorové přestřelky vyplynulo, že zbabělejší je Naděžda. Ale Nataša odmítala všechny patřičné argumenty a trvala na opaku. A pak najednou Naďa vykřikla: „Umřít dvakrát není možné, ale jedna smrt je jistota!“ A rychle skočila z postele, popadla nějaký hadr správcové, hodila ho na koš a ten celý pak vyhodila na chodbu. Do postele se Naďa vracela jen s obtížemi, nohy jí tuhly a srdce se jí svíralo. Nataša přivítala Naďu jako hrdinku. Zlíbala jí a v té chvíli jimi začal cloumat hysterický smích. Smály se dlouho, až se zalykaly. Zajisté mají pravdu ti, kteří říkají, že smích snímá z člověka stres. V každém případě to dívky pocítily na vlastní kůži.



To první zimní zkouškové období bylo krátké. Pouhé dvě zkoušky a diferencovaný zápočet z anatomie, který dívky získaly, jako by se nic nestalo. O tom, že bydlely v té budově, věděli jen ti nejbližší. Konspirace však fungovala natolik kvalitně, že major Stierlitz mohl spokojeně odpočívat. Když holky udělaly zkoušky na jedničky, odjely domů do Prokopjovsku, pryč od těch dvou hrůzných týdnů.

Námět laskavě poskytla Naděžda Svěšinkovová.

15 říjen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070503

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions