Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 71. Zimní zkouškové období

Co se mělo stát, stalo se. A právě v našem Kemerovském státním lékařském institutu (jiný ani tehdy nebyl). Já jsem tedy neslyšel, že by něco takového, jako u nás v Kemerově, někdo zažil. Zkrátka na jedné škole se sešli dva učitelé stejného jména. Normálně by si toho možná ani nikdo nevšiml. Jen si pomyslete, na katedře filosofie pracuje Boris Fjodorovič Golubjov a na katedře histologie Igor Viktorovič Golubjov. Ke vší smůle měli oba kladný vztah k alkoholu. Boris Fjodorovič už je dávno v penzi, ale Igor Fjodorovič stále učí na katedře histologie.



Zůstává záhadou, jak se dostala informace o našem pokusu zkorumpovat u zkoušky Borise Fjodoroviče karafou vodky i k jeho jmenovci Igoru Viktorovičovi. My, studenti lékařské fakulty jsme iniciovali takový rituál u služebně staršího Goljubova – filosofa. Zato služebně mladší Goljubov – historik se o něm zřejmě dozvěděl náhodou. Staršímu Goljubovovi – filosofovi zřejmě ve slabé chvilce unikla nějaká zmínka... Všechna čest, mladší kolega Goljubov - historik tenhle rituál převzal se vší důstojností. O tom mohou vyprávět absolventi mnoha ročníků různých fakult.

Wikipedie říká, že histologie je část biologie, která studuje stavbu tkání živých organismů. Obyčejně se to provádí tak, že se tkáň rozřeže na tenké plátky a ty se pak zkoumají pod mikroskopem. Na rozdíl od anatomie vysvětluje histologie stavbu organismu na úrovni tkání.


Lena Socharjovová studovala na pediatrické fakultě už ve třetím ročníku. Před námi bylo zimní zkouškové období. Vypadá to legračně, ale měli jsme před sebou pouhopouhou jednu zkoušku. Kdo ji udělal, měl před sebou dva týdny bez starostí a strastí. Prostě báječné dlouhé prázdniny. Lena vůbec nestudovala špatně. Ba co víc, učila se velmi dobře. Měla skvělou paměť a všechny předměty zvládala lehce a bez velkého úsilí. To se týkalo teorie. Při studiu takových předmětů, jako je histologie, však učitelé nutili studenty kreslit řezy nejrůznějších lidských tkání. Někdo prostě má talent na malování a někdo ho nemá. A co má pak dělat ten, který potřebnou schopností nedisponuje? Přece kvůli tomu neopustí milovanou školu! Jak je to možné klást na jednu misku vah snahu o léčení lidí a na druhou umění kreslit?

Studenti jsou ale národ superkoumáků a tohle dilema, že někdo prostě neumí kreslit, řešili různě. V každém případě se s tím museli sami nějak vypořádat. Někdo poprosil kamarády, aby to za něj nakreslili, jiný to zas od někoho okopíroval. Lena nikoho neprosila, kreslila sama, jak uměla nejlépe. Šlo jí to věru špatně. Vždyť nejdřív se člověk musel kouknout do mikroskopu a zapamatovat si, co uviděl, a nakonec vše namalovat. Jí se to bohužel vůbec nedařilo. Zdálo se jí, že pod mikroskopem je všechno fialové, a ona nedokázala rozlišit buněčné jádro od protoplazmy. Co si počít? I to se stává. Možná by se nad tím dalo i mávnout rukou, ale sešit s kresbami histologických preparátů podepsaný učitelem, který předmět vedl, bylo bohužel třeba předložit u zkoušky.

Ve skupině, kde byla Lena Socharjovová, vyučovala histologii mladá, ba mladinká asistentka Tamara Grigorjevna Pavlovová. Vcelku to nebyla špatná učitelka, ale Lenu zkrátka z nějakého důvodu neměla ráda. To album s kreslenými preparáty jí prostě nepodepsala, a basta. Lena v tom nehledala žádnou zvláštní příčinu. Ani třeba to, že si chce Pavlovová na někoho došlápnout, nebo že skutečně nemůže s čistým svědomím podepsat takový sešit, protože je prostě hrozný.

Lenin budoucí muž to komentoval jednoznačně: „Podívej se na sebe do zrcadla a podívej se na ni. Vždyť ona na tebe zcela banálně žárlí!“ Možná právě v tomhle byl zakopaný pes. Ať už to bylo tak nebo onak, další den už byla zkouška a podpis v sešitě v nedohlednu. Proto se Lena rozhodla k zoufalému kroku. Tehdy jí asi úplně nedocházelo, do jaké propasti by se mohla zřítit. Bylo štěstí, že to byl její jediný prohřešek podobného rázu. Lena padělala podpis Tamary Grigorijevny Pavlovové ve svém sešitě. Povedlo se jí to báječně – padělek i originál byly jeden jako druhý. Po tomhle kousku s klidem odešla na zkoušku z histologie.

Zkoušejícím Leniny skupiny byl docent Igor Viktorovič Golubjov. Všechno probíhalo jako obyčejně. Karafa na stole už byla načatá a Golubjov měl v souvislosti s tím výbornou náladu. Tím spíš, že Jelena si vytáhla lehkou otázku. Vždycky, když je člověk dobře připravený, vytáhne si něco lehkého. To je takový divný zákon schválnosti, který ale funguje. Lena odpovídala nejen správně, ale i kultivovaně. To bylo z tváře Golubjova patrné, dokonce se i usmíval. Taková karafa u zkoušejícího dělá divy. Ani jednou ji během zkoušení Igor Viktorovič nepřerušil, poděkoval a do indexu zapsal „výborně“. Když v tom ho něco popadlo, a požádal Lenu, aby mu předložila sešit s preparáty. Lena dosud neznala pocit, kdy člověku spadne srdce do kalhot. V té chvíli něco takového zažila poprvé. Po těle jí přeběhla nepříjemná slabost. S třesoucíma se rukama podala examinátorovi své album a v jednom kuse ho hypnotizovala očima. Ten s úsměvem a zjevně ponořen do svých myšlenek otevírá album a Lena s hrůzou pozoruje, že Golubjov přímo před jejíma očima vystřízliví. Také je ale možné, že se jí to v tom strachu jenom zdálo. Pozorně prohlédl obrázky a oznámil: „To album zabavuju. Vůbec nechápu, jak něco takového mohl někdo podepsat. Nedá se nic dělat, musím dát začínajícím učitelům lekci!“

Lena se vypotácela ze zkušební místnosti tak, že jí nohy sotva nesly. Studenti se kolem ní shlukli s tradičním: „Tak za kolik?“ Když jim řekla, že za jedna, vzbudilo to u nich krajní údiv. Vypadala tak maximálně na čtyřku se dvěma mínusy!!!

Pro všechny studenty znamenaly prázdniny jednu velkou radost, zato Lena se celé dva týdny třásla a očekávala, zda ji pozvou nebo nepozvou na děkanát, aby s ní zúčtovali. Mezitím čas běžel. Prázdniny skončily a začal jarní semestr. Nikdo nikam Lenu nepředvolával a její album pravděpodobně zmizelo na katedře histologie. Až dnes, po mnoha letech, se jí někdy honí hlavou myšlenky: „Jak jsem tehdy mohla být tak hloupá!“ Ani ona sama si neuměla odpovědět, zda si vyčítá, že padělala podpis, nebo že se dva týdny zbytečně třásla.

Námět mi laskavě poskytla Jelena Žuk.

13 říjen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070499

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions