Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 7. Sláva Sizikov

Sláva Sizikov byl hodný kluk a pocházel z malého městečka v oblasti Kuzbasu. Vynikal především skvělou pamětí. Tento dar však využíval dosti svérázně. Občas si počíhal na někoho z nás, například ve vestibulu fakulty, chytil dotyčného za knoflík, pevně ten knoflík držel a vykonával na své oběti intelektuální exekuci. Vychrlil totiž na odchyceného nešťastníka hromadu co nejpodrobnějších informací - například o karabině (vždycky šlo samozřejmě o zbraň). Sláva přesně věděl, kdo ji zkonstruoval, znal dopodrobna jeho životopis a s radostí detailně popisoval ty nejmenší součástky, její kalibr a všechno, co s tím souvisí. Já osobně jsem se bohužel několikrát stal obětí takovéhoto informačního teroru a vůbec jsem nechápal, k čemu konkrétně by se mi tyto informace mohly hodit. K vysvobození z této prekérní situace vedly dvě cesty: buď obětovat knoflík, nechat ho v Slávkově ruce a zdrhnout, nebo mu nabídnout cigaretu...



Tím vůbec nechci říct, že by si Slávka nikdy žádné cigarety pro sebe nekupoval. To samozřejmě ano, kupoval, ale výhradně jednou za měsíc, když zrovna dostal stipendium. Tehdy docházelo k jevu zcela opačnému. Sláva se s oblibou vtěsnal do jakékoli skupiny. Bylo mu zcela jedno, o čem se kolegové baví. Bez ohledu na to, o čem byla právě řeč, začal všem ty cigarety nabízet. Bylo jednodušší vzít si cigaretu, než vysvětlovat Slávovi, že člověk zrovna dokouřil a nemá chuť na další. To bylo v té chvíli Slávovi ukradené.

Následující vzpomínka se ale vůbec nebude týkat Slávových nikotinových příhod. Řeč bude zcela o něčem jiném. Sláva měl ve zvyku dávat svou aktovku pod polštář. Všichni z naší skupiny o tom moc dobře věděli. A tak v předvečer státního svátku 7. listopadu, jsme během vyučování (jaký to byl tenkrát předmět, to si už nepamatuju, ale nejspíš to byla fyziologie) preparovali žábu. Také už si nevzpomínám, koho jako prvního z nás dvou napadlo dát tuhle preparovanou žábu Slávovi do aktovky. Já i Žeňa Romašov jsme byli pro každou špatnost a ten nápad jsme jako správní darebáci ochotně zrealizovali. Žeňka vzal Slávu stranou, a aby odvedl jeho pozornost, ptal se ho na nějaké podrobnosti kolem mikroskopu nebo na něco podobného. Já jsem zatím nenápadně sebral milou žábu z pracovního stolu, zabalil jsem ji do nějakého papíru a strčil ji Slávovi do aktovky. O téhle naší lumpárně jsme s Žeňou nikomu neřekli, aby se ta informace nedostala ke Slávovi dříve, než jsme zamýšleli. Dobře jsme věděli, že Sláva hned po té hodině poběží do nového bytu, kde byl v podnájmu a nechá tam aktovku (doufali jsme, že pod polštářem). Potom vezme obvykle něco s sebou a na dva tři dny odjede do Leninsku nebo Prokopjovsku.

Když jsme po svátcích konečně přišli brzy ráno do školy, všem jsme začali vyprávět o žábě v aktovce. Vzbudilo to všeobecný zájem. Všichni netrpělivě čekali, kdy už Sláva konečně dorazí. On měl ale ještě jednu mimořádnou vlastnost. I když to měl do školy pár metrů, pravidelně chodil na vyučování minimálně o deset minut pozdě. To, že si dával svoje hodinky o půl hodiny napřed, mu moc nepomáhalo. Představte si, jak to celá skupina prožívala a jak na něj v tu chvíli všichni nadávali a proklínali jeho hloupý zvyk chodit všude pozdě. Připadalo nám to tehdy zábavnější, než týrání v nějaké mučírně.

Ten den Sláva přišel pozdě o celou dvouhodinovku, i když ne tak docela. Přišel až před koncem, ale přesto se rozhodl vejít do posluchárny. Vyučování skončilo, učitel odešel a do posluchárny vešel Sláva. Pohled na něj doháněl až k slzám. Ve tváři měl zmatenost a zoufalství. Celá skupina byla zaražená. Slávka si začal stěžovat: „Kluci, pronásleduje mě nějaký hnusný zápach. Doma jsem nic necítil, ale když jsem se dnes ráno vrátil do Kemerova, pořád cítím v nose nějaký smrad zatuchliny. Není moc silný, ale cítím ho pořád. Všichni jsme se starostlivě začali vyptávat, jak se měl o svátcích, co jedl, co pil a jak se cítí, a taky jestli cigaretový kouř dokáže ten zápach potlačit. Dotazů byla spousta. Cítili jsme, jak naše pozornost Slávovi imponuje, jak se snaží poctivě na všechno odpovídat a není mu divné, že nikdo neodchází na přestávku.

První to nevydržel Žeňa a zeptal se, odkud se ten smrad bere. Napověděl, že možná to bude z kapes nebo z tašky. Jak už víte, Sláva byl dost zvláštní, ale pálilo mu to. Z jeho tváře okamžitě zmizela dosavadní zmatenost a rozladění a objevilo se tam pořádné naštvání. „Ach, vy darebáci!“ Vrhnul se na tašku, a když ji otevřel, vytáhl páchnoucí balíček. Nejméně týden trvalo Slávovi, než zjistit, kdo to na něj narafičil. Žeňu i mne trápilo svědomí. Proto jsme na usmířenou pozvali Slávu do bufetu na „Žiguljovskoje“. Podařilo se nám ho obměkčit, zvlášť když jsme dávali najevo, že nám to je líto. Sláva byl spokojený s pohoštěním a odpustil nám se slovy, že nikdo kromě nás dvou není schopný takové lumpárny!

4 července 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202040370

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions