Žertovné eseje DAREBÁCI
"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius
Obsah
Eseje 69. Portréty
Milí přátelé, chci se s vámi podělit o své vzpomínky na některé naše učitele. Jestliže se ponoříme do hlubin svých mozkových závitů, jistě si vzpomeneme na mnohé. Ale teď to zkusím jen tak namátkou bez velkého paměťového úsilí.
První obraz, který se mi vybavuje, je samozřejmě Timofej Fadějevič Ryžkov, přezdívaný Faraday. Byl svéráznou osobností a jeho dokonalá znalost oboru byla omračující. Tohle však některým studentům docházelo až později a některým to bohužel nedošlo vůbec. Přede mnou vyvstává následující obraz: ohromný silný muž v zářivě bílém a strašlivě dlouhém plášti, kterému se říkalo chirurgický, protože byl vzadu uvázaný na kličky. Ty kličky také výmluvně svědčily o povaze Ryžkova, protože vždycky trčely na různé strany. Podle mého mínění ty obrovské kličky byly stejně strašné, jako majitel pláště sám.
Dnes chápu, že Ryžkov byl báječný šoumen, odpusťte mi to slovo, ale od prvních přednášek šokoval studenty tím, že v pěsti dokázal rozdrtit obratel a rozdrtit ho na písek. Nebo když si bral žebro a zavázal na něm uzel! To překonávalo veškerou fantazii. Avšak obratel a žebro nebyly pouhými anatomickými preparáty, byly to kosti zvířat. Obratel byl před drcením upečen v laboratorní troubě a žebro bylo předem namočeno v kyselině! A s jakou pýchou hovořil o anatomických preparátech! Tehdy jsem tomu nepřikládal význam, a až nyní chápu hloubku jeho slov. „Tyto naše preparáty, to jsou ostatky dříve žijících lidí, kteří pokračují ve službě dalším generacím.
Neznevažovat!
Chovejte se k nim ohleduplně a s úctou.“ Dál následoval řev a pokračování: „Tak vy nerozumíte? Vy můžete tak leda jít k cirkusu a dělat Hamleta!“ Pokud měl student plášť ušmudlaný, příliš krátký, nebo nylonový, řval: „S tím můžete tak do pivnice nebo prodávat pirožky!“ Hrůza si vzpomenout na jeho hrozivé obočí a trsy chlupů, které mu čouhaly z nosních dírek. A což teprve ten orlí nos! Ale běda, kdyby se někomu z jeho skupin, které měl na starosti, stalo nějaké příkoří! Vždycky se bral za toho, komu bylo ublíženo, ať za tou lumpárnou byl kdokoli.
Jevgenij Dmitrijevič Logačov byl náš první rektor. Byl to také jmenovec mého přítele Ženi Romašova a zasloužil se o to, aby Žeňu přijali na fakultu. Vždycky se elegantně oblékal, byl dokonale zdvořilý a dobrosrdečný, a navíc to byl krásný chlap. Se studenty jednal nanejvýš demokraticky, ale jen úplný hlupák nebo hulvát si mohl u něj zkusit narušit disciplínu.
Pěl úplné ódy na mouchy bzučivky (Calliphoridae) – čeledi dvoukřídlého hmyzu. Bzučivky mají zpravidla zelené nebo modré zbarvení s kovovým nádechem. Tento hmyzí druh by si zasloužil pomník! Už v době první světové války byla objevena nečekaná vlastnost, kterou mají larvy těchto much pomnožené v hnisavých ranách. Ukázalo se, že larvy zelených a modrých much, nejenomže odstraňují tyto tkáně a malé kousky kostí, ale svými výměšky zabraňují rozšíření patogenních bakterií. Kromě toho dále vyměšují látku, která napomáhá hojení ran. Jenom kolik raněných mohou tyto mouchy zachránit! Vždyť válka je ten nejvulgárnější projev lidské existence. Tržné infikované rány, rozdrcené kosti, nedostatek vody, mnohačetné obvazy, zavšivení atd. A tyhle mouchy se speciálně pouští na hnisající rány a dělají tam zázraky. Kladou tam vajíčka, objevují se larvy, které jsou užitečné zejména při nedostatku peroxidu vodíku a bez antibiotik čistí rány a s velkým potěšením a neutuchajícím apetitem žerou rozpadající se tkáně a všechny hnisavé části, přičemž naprosto opovrhují tkání nově dorůstající.
Není jasné, z jakéhosi důvodu Logačov často hlučně a evidentně s gustem smrkal do obrovitého nádherně bílého kapesníku. Vypadalo to, že jich měl vždycky u sebe alespoň tucet. Když jsem tohle všechno o jeho oblíbených mouchách poslouchal na přednáškách, měl jsem přímo před očima živé obrazy. Představoval jsem si to tak živě, až mi běhal mráz po zádech.
Faina Samsonovna Golubkovová vedla v pátém ročníku v naší skupině praktika z rentgenologie. Kurz trval dva týdny a probíhal někdy kolem sedmého listopadu, tedy v době státního svátku. Pod dojmem toho, že jsem o Faině Samsonově slyšel jen to nejlepší, osmělil jsem se, a ještě před začátkem kurzu jsem zašel za ní na katedru a poprosil ji, zda by mě mohla uvolnit z výuky. Nabídl jsem, že mě může ihned přezkoušet z jakéhokoli plánovaného tématu. Pilně jsem se učil ze sešitu Žory Černobaje, který měl hotové zápisky z jejího předmětu již z dřívějška. Také jsem ty znalosti z jeho sešitu hned předvedl, když jsem ze sebe vysypal citát: „Rentgenologové, to jsou kronikáři. Jsou to předčitatelé, čtoucí stíny pod paprsky rentgenu. Podle zobrazení na snímku může dobrý rentgenolog určit stáří člověka a najít patologické změny dokonce i v endokrynním systému.“ Až později mi Žora řekl, že onen citát byla vlastní slovy Fainy Samsonovny. Golubkovová se tehdy po mém vystoupení ironicky ušklíbla a zeptala se, jaký že to mám důvod k absenci. Odpověděl jsem jí po pravdě, že chci odletět domů do Frunze. A tak mi to tedy Faina Samsonovna dovolila. Avšak s tou podmínkou, že mi podepíše index až po mém návratu do školy. A tak to taky potom proběhlo.
Klaudie Tichonovna Somovová přednášela stomatologii. Na naší fakultě neučila, proto čerpám ze vzpomínek studentů příslušného oboru. Tak třeba Kosťa Romašov, ten ne že ji neměl rád, on ji doslova nenáviděl za její manýry s podsouváním různých zubních preparátů. Navíc ještě Klaudie Tichonovna nutila ubohé studenty, aby zavřeli oči, a dávala jim do rukou preparáty opravdových lidských zubů. Studenti museli určovat druh zubu, a říct, jestli pochází z pravé nebo levé strany čelisti. A museli se učit, učit a učit... Vyučující nepustila k pacientovi nikoho, kdo od léta nedokázal popsat a určit kterýkoli zub naprosto přesně. Až s odstupem času a dlouholeté práci posílá Konstantin Dmitrijevič Romašov Klaudii Tichonovně Somovové nebeskou poklonu za skvělou a užitečnou výuku.
Určitě také nemohu vynechat velmi svéráznou osobnost Borise Fedoroviče Golubjova. Přestože měl nehezkou přezdívku „Krkavec“, studenti ho měli velmi rádi a říkali mu tak proto, že se mu často chtělo na přednáškách říhat. No, a tahle indispozice ho občas přepadla před očima celé posluchárny. Měl prostě smůlu. Pokud vím, přezdívali mu tak za jeho zády ještě dlouho před tím, než náš se náš ročník objevil na fakultě. Zdá se, že o svém přízvisku věděl a vůbec nijak se ho to nedotýkalo.
"Согласны ли Вы, чтобы по примеру кафедр анатомии и патологической
A historka s karafou plnou lihoviny se odehrávala u zkoušky tak pravidelně, až se z ní stala téměř tradice. Kluci ze sedmé skupiny zašli ještě dál. Víťa Kubasov a Šura Popovič byli neúnavně vynalézaví ve vymýšlení nových nápadů. Jednou se rozhodli uspořádat referendum. Plebiscit měl rozhodnout v otázce, která zněla takto: „Souhlasíte s tím, aby na základě koexistence kateder anatomie a patologické anatomie, dále pak kateder fyziologie a patologické fyziologie, byla přejmenována katedra filosofie na katedru patologické filosofie, jelikož tam pracuje jistý Boris Fedorovič Golubov?“ Odpovědi měly tři varianty: „Souhlasím. Ano!“ „Souhlasím, Ne!“ a „A co když...?“
2 říjen 2011
© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070483
Оценить
Эссе
Общая статистика
Положительных оценок: 0
Отрицательных оценок: 0
Всего: 0
k obsahu ↑
