Žertovné eseje DAREBÁCI
"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius
Obsah
Eseje 66. Paříž, Paříž...
Má manželka Nataša mi navrhla, abychom moje narozeniny oslavili v tomto roce v Paříži. Já jsem samo sebou souhlasil. Jednak jsme už dávno v Paříži nebyli, a jednak je slovo manželky pro mne zákonem!
Vybrali jsme si hotel Marriott na Elysejských polích. V Paříži se nachází celkem čtyři hotely toho jména, ale v tomto na Champs-Élysées jsme bydleli, když jsme byli v Paříži naposled. Hotel se nám líbil, pokoje byly báječné, obsluha skvělá, jídlo v restauraci vynikající. A tak jsme se rozhodli, že nebudeme složitě vybírat, abychom nepřebrali. Jak jsme si řekli, tak jsme udělali a 23. září jsme přiletěli do Paříže.
Buď pozdravena, Paříž! Je pravdou, že za těch 12 let, které uběhly od našeho prvního příjezdu do tohoto města nad Seinou, se mnohé změnilo, ale bohužel nikoliv k lepšímu. Ne, nebudu vás strašit a psát o nějakých nepříjemných věcech. Starosti jsou starosti. Chci jen podotknout, co je zjevné na první pohled. A sice, že v Paříži přibylo lidí, ale zdaleka ne Francouzů. A náš milovaný Montmartre, neboli „Mon – Mon“, jak ho nazývá hrdina jednoho známého filmu, jsme s Natašou nepoznávali. Když jsme přijeli v roce 1999 do Paříže poprvé, bydleli jsme v hotelu na Montmartru. Jaký jen byl tehdy kouzelný! Ty úzké, křivolaké a čisté uličky, maličké obchůdky, které lákaly a přitahovaly až tak, že jsme se v nich jednou s Natašou úplně zamotali.
A co teprve bazilika Sacré-Cœur na Montmartru? Pamatujete si na film „Okno do Paříže“? To překrásné schodiště, kde tak ráda sedávala a sedává zamilovaná mládež? Dnes je to místo zavaleno odpadky. A vůbec celý Montmartre se proměnil v něco po čertech divného. Stále častěji slyšíte „Salom“, než „Bon jour“. A kolik přibylo v ulicích Paříže žebráků! I když se tu objevovali i dříve, byli to alespoň Francouzi.
Vzpomínám si, jak jsme se tehdy při naší první návštěvě smáli, když jsme uviděli na rohu Elysejských polí a ulice Boutie žebráka, vedle kterého stála z poloviny vyprázdněná láhev šampaňského, a on sám cosi prozpěvoval zvonivým hlasem. V dnešní době je tam žebrajících lidí daleko víc, a často jsou to lidé tmavší pleti, kteří navíc přemýšlejí po svém a na ulicích otravují turisty a snaží se je alespoň nějak obelstít.
Pokaždé, když jsme v Paříži, zajdeme na náměstí k „Opeře“. Zašli jsme tam i tentokrát. Za „Operou“ je skvělý obchodní dům „Galerie Lafayette“. Je jasné, že si Nataša nemohla v Paříži nechat ujít nákupy. Když jsme obcházeli „Pařížskou operu“ z levé strany, šla proti nám cikánka. Najednou se sklonila a jakoby zvedla něco z asfaltu. Natáhla k nám ruku s prstenem ze žlutého kovu a anglicky, všimněte si - nikoli francouzsky, se nás ptá: „To je zlato, viďte?“ Aniž bychom se s Natašou předem domluvili, rozchechtali jsme se na celé kolo. A cikánka na nás zase anglicky: „Slut!“, což se dá přeložit jako „čubka“. A ještě dodala něco nesrozumitelného. Proč jsme se tak smáli? Protože doslova pár minut předtím jsem říkal Nataše, že asi vůbec nevypadáme jako „kavky“, protože jsme v Paříži už druhý den, a zatím se nás nikdo nepokusil obalamutit. Tak jsme to v té chvíli asi zakřikli. A druhý den to samé. Tentokrát však z pravé strany „Pařížské opery“. Stejná cikánka a úplně stejný trik s prstenem. To nás opět rozesmálo. Chudák cikánka. Asi jí to pěkně zamotalo hlavu. Přišla o svůj lovecký instinkt a předvedla nanicovatou paměť. Ale dost už o smutných věcech.
Na 25. září jsme si s Natašou naplánovali bohatý kulturní program. Chystali jsme se, že se projdeme pěšky po Elysejských polích a uděláme si procházku po Tuilerijských zahradách. Poté jsme chtěli zajít do Louvru a vše zakončit návštěvou chrámu Notre - Dame a projížďkou po Seině. Můžete mi říct, proč se nám celý den honil hlavou známý otřepaný vtip, ve kterém probíhá dialog mezi Avdoťjí Nikitičnou a Veronikou Mavrikievnou, kterým není jasné, zda je řeč o koupání v Seině, nebo o zcela jiné, erotické záležitosti odehrávající se v seně... Přehrávali jsme si ho ten den mnohokrát, jako gramofonovou desku.
Z hotelu jsme vyšli v 8.30. Město zelo prázdnotou. V ulicích kromě domovníků nikdo nebyl. Počasí bylo překrásné, slunce jasně svítilo. Nijak jsme nespěchali a pomalu jsme kráčeli po Elysejských polích, když v tom se směrem od Vítězného oblouku rozlehl řev motorů a kolem nás proletělo několik kabrioletů značek Ferrari a Peugeot. A potom zas a zas. Na bezpečnostních pásech uprostřed bulváru se tlačili paparazzi a fotografovali ta auta. Až později, když jsme došli na náměstí Concorde, jsme zjistili, že takové závody bývají v Paříži o víkendu pravidelně. Takže než jsme dorazili do Tuilerií, měli jsme za sebou silný zážitek.
Málem bych zapomněl, cestou jsme ještě potkali dámskou „černo – bílou“ patrolu. Čokoládová policistka byla moc pěkná a ta evropská svou hruškovitou postavou spíš připomínala Američanku. Ta dvojice vypadala tak legračně a zábavně, že jsem zatoužil vyfotografovat si ta děvčata na památku. Nataša mi ale připomněla, abych nejprve požádal o svolení. Někde slyšela, že policisté ve Francii mohou klidně zastřelit toho, kdo se jim nebude líbit. Já jsem se samozřejmě vylekal a raději jsem je gestem požádal o souhlas. Ta „hruškovitá“ se směšně zašklebila a chystala se zapózovat, ale ta sympatická afrofrancouzka ukázala kategorické gesto, které znamenalo jednoznačné „ne“. Obrátila se k nám zády, a tak jsme šli dál.
Zahrady Tuilerie jsou nádherné. A koncem září je tam k vidění neuvěřitelná změť barev. Fotografovali jsme se, procházeli a s otevřenými ústy jsme žasli nad květinami, stromy i sochami. A při té příležitosti se mi začalo chtít na záchod. Ne, nelekejte se, na velkou ne, jenom na malou. Vedle byla menší kavárna. Ještě neměla otevřeno, ale už tam byl nějaký pohyb. Bylo zarážející, že v 9.20 bylo na ulicích ještě pusto. I v parku bylo úplně prázdno, jen tu a tam proběhl pomalým klusem nějaký běžec, prchající před infarktem. Neviděli jsme nikoho, koho bychom se mohli zeptat. Přesto jsem v té kavárně našel jednu živou duši. Ta paní rozestavovala venku stoly a židle. Vykašlal jsem se na delikátnost a pomocí gest a mezinárodního slova „toaleta“ jsem se jí začal ptát, kde že je ono místo. Ukázala směrem ke vchodu do parku. Vzpomněl jsem si, že skutečně zprava u vchodu do parku byly tabulky s postavičkami dámy a pána. Opustil jsem Natalku, která obdivovala společenského krkavce, a vrhl jsem se ke vchodu do parku. Divil jsem se těm běžcům, proč se tak ženou bez pádného důvodu. Jen silná motivace může lámat rekordy. Určitě jsem tehdy nějaký svůj osobní rekord v běhu překonal, ale ve finiši mě čekala ještě jedna rána. Záchod tam sice byl, ale otevírali ho až v 10 hodin. Chudáci Francouzi! Kolik nezasloužených hrubých slov se sneslo z mých úst na jejich hlavu. Nehodlám vám je na tomto místě opakovat, protože jsem tehdy nebyl nijak originální a vyjadřoval jsem své rozčilení ne právě normativní slovní zásobou. Cestou zpátky k Natalce už jsem neužíval běhu, ale nepřestával jsem nadávat na lajdácké Francouze, kteří nemyslí na základní lidskou potřebu. V té chvíli jsem s údivem zjistil, že nutkání je to tam a já už nemám k nadávání důvod. Prostě se mi přestalo chtít. Bylo to něco velmi zvláštního. Před chvílí se mi chtělo, až jsem skřípal zuby, a najednou to přešlo. Už jsem to ale nenechal náhodě a záchod jsem pro jistotu vyhledal. Nebylo to ale v Tuilerijských zahradách, ale v Louvru. Dnes se mohu každého zkušeně dotazovat: „Byl jste na záchodě v Louvru?“
Je to samozřejmě velká hloupost, ale takové životní situace se stávají. Naše dojmy z návštěvy Louvru vyprávět nebudu. Nemám bohužel takovou slovní zásobu, abych vyjádřil všechny pocity nadšení až ostýchavosti z krásy, kterou jsme tam viděli. Celí unavení jsme šli k blízkému přístavišti, abychom se projeli říčním parníkem. Chtěli jsme si také trochu odpočinout od spousty dojmů a od fyzické únavy. Vždyť kromě chození od exponátu k exponátu, od obrazu k obrazu, jsem navíc měl za sebou běh po Tuileriích, jak si jistě vzpomínáte.
Cestou k přístavišti jsme nemohli minout „Most zamilovaných“. Tím spíš, že jsem to naplánoval už dřív a vzal jsem s sebou nevelký zámeček. Ten jsme přidělali a zaklapli, jak se to obvykle na takových místech dělá. Pak jsme se s Natalkou políbili a pokračovali dále k přístavišti. Věřte nevěřte, po této rituální proceduře naše únava zmizela jako mávnutím proutku. Čile jsme se nalodili, vystoupili na horní palubu a spokojeně jsme strávili čas na lodi povídáním a rozebíráním toho, kdo z těch dvou měl vlastně pravdu a zda to bylo v Seině nebo v seně. Avdoťja Nikitična nebo Veronika Mavrikievna?
Den už pomalu končil a u chrámu Notre – Dame postával dav turistů. Fotografovali se tam Japonci. Ne, to není moje věta, tak to říkával strejda Míša Zadornov, a mně se jen příhodně vybavila. Únava a přemíra dojmů stejně vykonaly své, a když jsme vyšli z chrámu, rozhodli jsme se s Natašou, že dá-li Bůh, a my se ještě jednou do Paříže vrátíme, tak zajdeme do Notre – Dame hned ráno, dokud nebudeme zahlceni předchozími dojmy.
Den v předvečer mých narozenin se opravdu vydařil. Zbývalo ještě prověřit restauraci, kam jsme si naplánovali jít na slavnostní večeři o den později. Chtěli jsme si tam udělat generálku, protože jsme docela obyčejně dostali hlad. Měli jsme pořádnou chuť k jídlu a asi to na nás bylo dost vidět. Můžete mi prosím vás vysvětlit, proč jsem si na zkušební večeři vzal krásný oblek, který jsem měl připravený až na následující sváteční den? Natalka na mě trochu vrčela, ale mile a vůbec ne přísně, což bych za normálních okolností nepředpokládal. Moje žena už má totiž se mnou jisté zkušenosti. Asi před třemi, čtyřmi lety jsme se sebrali a letěli do Hongkongu, a v Kyjevě v době čekání na navazující let, když všechny kufry s věcmi byly odbaveny, podařilo se mi v kavárně upustit croissant do šálku s kávou. Je neuvěřitelné, jak z takového malého hrnečku mohlo vystříknout takové množství mastné tekutiny, kterou jsem předtím vylepšil - dal jsem si do kávy trojitou porci šlehačky. Jen si to představte. Máte letět ještě šestnáct hodin přes Amsterodam a já jsem měl mastné skvrny od levého ramene k pravému stehnu v jedné lince, jak po střelbě z kulometu. To tedy byla situace! Chudák Nataša, jak jen mi tehdy nadávala a vyhrožovala, že už nikam s takovým nešikovným darebákem nikam nepojede. Ale tehdy to dopadlo dobře. Všichni chápali situaci a různým způsobem dávali najevo porozumění. Obzvlášť mi byla příjemná pozornost letušek. Ačkoliv jsme cestovali v business class, kde má péče o pasažéry vysokou úroveň, já měl péči přímo mimořádnou!
V pařížské restauraci jsme si dali pro začátek „tatarák“ z lososa. Byl velmi dobrý a slupli jsme ho natošup. Když mi ale přinesli argentinskou svíčkovou s nějakou neuvěřitelně dobrou omáčkou, tak se stalo něco, co bylo snad řízeno osudem. Před očima číšníka i své ženy jsem upustil z vidličky kus hovězího. Vlna rozstříknuté omáčky byla samozřejmě trochu menší, než tsunami ve Fukušimě, ale úplně to stačilo, aby moje sako i kalhoty vypadaly příšerně. „Och!“ Jedním hlasem vydechli Nataša i číšník a vrhli se ke mně s ubrouskem. V této chvíli je třeba uznat, že jsem si počínal podle pravidel společenského chování. Zadržel jsem je rozhodným gestem a vysvětlil jim, že podle etikety ignorujeme, když si někdo, kdo sedí poblíž, vylije na sebe omáčku. Posypal jsem všechny skvrny solí. Můžete si představit, jak to asi vypadalo, když jsem celý posolený dojídal hovězí.
Bylo to maso „vagu“ a bylo opravdu vynikající! Natálka mlčela, ale já jsem cítil, že na pokoji dostanu co proto. Natahoval jsem večeři, jak se dalo. Číšník pochopil, že tady už nic nezmůže, a tak nám vesele nosil jídla a vyměňoval příbory. Večeře skončila v dobrém. Zavěšeni jeden do druhého jsme prošli přes halu k výtahům. Až na pokoji mi Natalka vytmavila, že kdybych neměl zítra ty narozeniny, řekla by mi od plic, co si o mně myslí. Tím byl incident smeten ze stolu.
Následující den jsem sice povečeřel ve vycházkovém obleku, ale ten byl také pěkný. Celý narozeninový den jsem už přežil bez zvláštních příhod. Dvacátého sedmého září v sedm ráno už jsme jeli na letiště a s sebou jsme si vezli jeden kaštan, který jsme našli na Elysejských polích. Dodrželi jsme naši tradici, přivézt si z každé návštěvy Paříže kaštan. Sladká Paříži! Těšíme se na nové setkání.
29 září 2011
© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070457
Оценить
Эссе
Общая статистика
Положительных оценок: 0
Отрицательных оценок: 0
Всего: 0
k obsahu ↑
