Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 64. Pocit hrdosti

V Kemerovu začaly jezdit trolejbusy. První vůz vyjel na svou trasu z náměstí Sovětů 25. srpna 1970. Celé město se radovalo. Já i Vagram jsme měli taky radost. Jak jinak, vždyť tím pádem mělo být méně problémů s dopravou. A že jich bylo v Kemerovu více než dost! Ale mám-li být upřímný, tehdy jsme o podobných věcech moc nepřemýšleli. Nejspíš nás to ani nenapadlo, protože studium a všední studentské dny představovaly pro nás uzavřený svět. Největším studentským problémem jsou peníze. Já ani Vagram jsme si vůbec nemohli stěžovat, že bychom trpěli nějakou nouzí, ale peněz nikdy není nazbyt. Tak jsem se tedy vydal na výzvědy. Dnes se tomu důležitě říká monitoring.

Zjistil jsem, že trolejbusová základna se nachází na okraji města, ale vedení sídlí v tramvajovém depu, které bylo u „Karbolitu“ (chemické továrny) a neslo název „Řízení elektrodopravy“. Hlavní ovšem bylo to, že jsem zjistil, že v depu potřebují myče trolejbusů. Mzda byla úkolová a byla závislá na počtu umytých vozů. Za ruční mytí se platilo dost dobře. Mohli jsme pracovat od 18.00 do 1.30 v noci. V tu pozdní hodinu rozvážel trolejbus, který měl zrovna službu, řidiče i další zaměstnance do jejich domovů. Na kádrovém oddělení mi řekli, že za 10 – 15 služeb do měsíce můžeme dostat i dvě stě rublů na ruku!



O výsledky pátrání jsem se podělil s Vagramem. Nebylo o čem dlouho přemýšlet. Rozhodli jsme se, že to vyzkoušíme, a pak se uvidí. Když jsme se šli přihlásit, čekalo nás ještě jedno překvapení, o kterém jsme neměli ani tušení. Už když jsem tam přišel na výzvědy, tak mi na kádrovém řekli, že musíme přinést tři fotografie. Jednu z těch fotek jsme potřebovali na vystavení průkazky, že jsme zaměstnanci Kemerovského tramvajového a trolejbusového depa. Tyhle legitimace nám umožňovaly jezdit po městě tramvají a trolejbusem bezplatně! To nám samozřejmě dělalo dobře, ale netěšila nás jenom ekonomická stránka věci. Cítili jsme především morální uspokojení ve chvíli, když jsme s naší skupinou nastoupili do tramvaje nebo trolejbusu a říkali průvodčímu: „Služební“. No, a když nás požádali, abychom předložili průkazku, důležitě jsme ji vytahovali z kapsy a jako policajti jsme otevírali knížečku a ukazovali ji průvodčímu nebo kontrolorovi. Trochu nás rozlaďovalo pouze to, že ty průkazky nebyly červené, ale tmavě šedé. Dnes bývá taková barva na autech a má název „mokrý asfalt“. Ale kdyby byly červené... Já dokonce ani nevím, co pro nás tehdy bylo důležitější. Dost možná, že nám udělal větší radost ten pocit důležitosti. Tenkrát jsme byly stále ještě děti, sice velké, ale přeci jen děti.

Ještě bych málem zapomněl na jednu věc. Kromě průkazek jsme dostali také pytel s pracovním oděvem. Byly v něm gumové holínky, montérky x/b-komplet z nepromokavého plátna, pogumované zástěry a nepromokavé rukavice. Každý z nás vyfasoval stěrku na podlahu a deset metrů hadrů z pytloviny. Hned nás ale upozornili, že se může odepsat pouze pytlovina, všechno ostatní bude potřeba odevzdat při ukončení pracovní smlouvy. Moje babička bydlela na Jagunovce ve svém domku, a tak jsem jí tu pytlovinu, svou i Vagramovu, hned odvezl, když už vlastně byla odepsaná. Och, jak mě i Vagrama za to chválila! Říkala, že pytlovinou se myjí podlahy daleko lépe, než nějakým jiným hadrem. Darovala nám dokonce třílitrovou láhev domácího pivka, ale my jsme ji nevypili hned. To tedy ne! Rozdělili jsme ten mok na šest dílů a rozlili ho do půllitrovek, které jsme si pak po jedné brali s sebou do práce v depu. V době svačiny jsme vždycky jednu vytáhli a vypili. Musím říct, že ty svačiny v práci jsme si prvotřídně užívali. Našli jsme si za tímto účelem v jednom z hangárů pojízdnou plošinu asi tak pět, šest metrů vysokou, a tam na samém vršku jsme prostírali „hodovní“ tabuli. Měli jsme apartní ubrus z gázy, kterou jsme vyžebrali na jednom nemocničním oddělení. Na gázu jsme vyložili všechny dobroty a servírovali jsme je, jak se dalo. Nejvíc mrzutostí nám dělaly skládací pohárky. Pivo se z nich ještě dalo pít, ale čaj páchl po umělé hmotě, a po třetím, čtvrtém použití se ten plast zdeformoval a tekutina se začala vylívat. Tak jsme ty pohárky vyměnili za plechové hrnečky. Přesný čas na svačinu nikdo v práci nestanovil. Sledovali jsme, kdy budeme mít mezi návraty trolejbusů nějaké okno, a pak jsme si udělali pauzu mezi mytím. Obyčejně to bylo asi v deset nebo v jedenáct večer.

Vrátím se ale k samotné práci. První den jsme přišli do zaměstnání o hodinu dřív. Potřebovali jsme zjistit, jak se dostaneme do depa a jak dlouho nám to bude trvat. Museli jsme také převzít své skříňky na převlečení. Každý dostal dvě, jednu na pracovní úbor a jednu na vlastní oblečení. A když už jsme přišli dřív, vedoucí směny nás vzala na prohlídku depa interním trolejbusem. Udělala to bohužel ke škodě dopravního podniku. Stáli jsme jí totiž za zády a dívali se, jak se řídí trolejbus. Později jsme po nocích pořádali s Vagramem závody po depu, za což jsme dostávali od vedoucích pravidelně vynadáno. Ale vedoucími byly z nějakých důvodů ženy v letech, a měly nás za děti. Brblaly, hlídaly, hrozily, že jsme darebáci a že to na nás poví na vedení, ale to bylo tak všechno. A my jsme řádili dál.

První den jsme ve dvou umyli jen deset vozů, což bylo podle mistrové málo. Podepisovala nám výkaz, což byl dokument, ve kterém jsme uváděli čísla umytých trolejbusů, datum, čas, a také svá příjmení pro potřeby účtárny. Mistrové to tedy nestačilo, ale my jsme byli totálně zmožení. Vždyť, jak se ukázalo, trolejbus má obrovskou venkovní plochu, kterou jsme museli umýt. Navíc vnitřek trolejbusu potřeboval přinejmenším zamést. Úklid vnitřních prostor nás ale bavil, protože jsme prakticky každý den něco nacházeli. Byly to drobné mince, rozsypané pod sedadly, někdy dokonce i papírové peníze, třeba rubl či třírublovka. Jednou jsme dokonce našli i peněženku s více než sto rublíky. Také jsme našli náprsní tašku s nějakými papíry a průkazem totožnosti. Na druhý den jsme ji odvezli na policii. Představte si, že ten roztržitý člověk nám přijel do depa osobně poděkovat! Policisté mu nejspíš řekli, kdo a kde to našel. Dokonce přivezl i koňak, jak Vagram dodal: „Gruzínský! Co se dá dělat, alespoň něco.“ To je ta odvěká řevnivost mezi Armény a Gruzíny.

To, že nás mistrová vzala na obhlídku depa a tím nás i naučila řídit trolejbus, nám přišlo náramně vhod. Potom, co jsme si doma oddechli a pořádně se prospali, vzpomněli jsme si, že nám mistrová ukázala trolejbusovou mycí linku. Byla na ni dost hrdá a ještě prozradila, že linka je připravena ke spuštění, ale zatím se nesmí používat, protože ji doposud neschválila vstupní kontrolní komise.

První měsíc nám přidělovali práci přes den, protože myčů bylo málo. Rozhodli jsme se, že opět přijdeme trochu dřív a prozkoumáme, co je za tou neschválenou myčkou. Jak jsme rozhodli, tak jsme udělali. Mistrová nás začala chválit za to, že jsme přišli dříve, abychom mohli umýt víc trolejbusů. Myslela si, že se v nás probudil pocit odpovědnosti. Pravda je ale ta, že si myslela, že budeme umývat ručně, a my jsme zatím hledali možnosti, jak umývat víc a pracovat méně!

Mistrová měla pravdu, když během prohlídky říkala, že myčka je plně funkční. To byla skvělá představa. Trolejbus vjede do myčky a projíždí mezi ohromnými kartáči, které myjí zároveň předek i boční strany trolejbusu a navíc ještě i část zadní. Je pravda, že vzadu zůstávaly šmouhy, ale ty se daly lehko odstranit.

Během téhle směny jsme umyli už jedenadvacet trolejbusů. Vagram to bez uzardění hodlal oznámit mistrové, a na otázku: „Kolik?“ odpověděl: „Očko.“ Chudák mistrová tomu nerozuměla a jí jsem jí musel vysvětlovat, že „očko“ znamená v oblíbené karetní hře „jednadvacet“ a že jsme zrovna tohle číslo napsali do výkazu. Mistrová se samozřejmě šla přesvědčit o kvalitě mytí (předchozí směnu nás nekontrolovala), než nám výkaz podepsala. Zarazil ji ten dvojnásobný nárůst umytých vozů. S kontrolou byla spokojená a pochválila nás. No, a my jsme se tou chválou pěkně nafoukli a oznámili jsme jí, že hodláme zvýšit své pracovní úsilí a zavazujeme se, že časem umyjeme půl stovky trolejbusů za směnu. Mistrová se uchechtla, prý že si troufáme, čímž nás definitivně popíchla k činu.

Teď jsme už nebyli tak unavení, jako poprvé, a za směnu jsme první měsíc v průměru umyli dvacet pět trolejbusů. Vydělali jsme slušné peníze. Dostali jsme každý dvě stě padesát rublů na ruku. Byli jsme spokojení. Osvojili jsme si určitý algoritmus činností. Jestliže jsme se na začátku snažili dobře umýt celý trolejbus, a pak se teprve vrhnout na další, později jsme změnili taktiku. Moc dobře jsme věděli, že dříve či později to na nás někdo práskne a zjistí se, že využíváme automatickou myčku. Měli jsme takový systém, že když se trolejbusy vrátily ze své trasy, rychle jsme je prohnali myčkou, a pak jsme je přivezli na místo ručního mytí, kde jsme čistili vnitřky a umývali šmouhy na zadní části. Během směny jsme měli stále více volného času, a tak jsme začali pořádat závody na pozemku depa. Ten prostor byl obrovský, a my jsme měli několik tras, po kterých jsme se proháněli. Já i Vagram jsme ze začátku jezdili klidně, ale později jsme začali závodit. Je prostě zázrak, že jsme nerozbili ani jeden vůz.

No, a druhý měsíc jsme si vydělali každý celkem tři sta padesát rublů na ruku a třetí měsíc skoro čtyři stovky. Ty peníze nám bez problémů vypláceli. Když jsme si však přišli pro výplatu za čtvrtý měsíc a čekali, že dostaneme každý pět set rublů, protože jsme myli v průměru čtyřicet vozů za směnu, dali nám jen dvě stě padesát. Začali jsme samozřejmě protestovat, a tak nás povolali do mzdové účtárny, kde nám prostě vysvětlili, že je fyzicky nemožné ručně umýt takové množství vozů. Ukázali nám metodický materiál z ministerstva, uváděli nějaké normy a závěrem oznámili, že používáme myčku, a v tom případě je cena práce zcela jiná, a podle toho také dostáváme plat. Já i Vagram jsme si připadali okradení a dali jsme okamžitě výpověď. Když jsme podepisovali propouštěcí list a odevzdávali pracovní oděv, ukázalo se, že Vagram ztratil pogumovanou zástěru a já zase nepromokavé rukavice. Ceny těch ztracených věcí nám samozřejmě odečetli z výplaty. Zase jsme se urazili a rozhodli jsme se, že nevrátíme průkazky, na které můžeme bezplatně cestovat po městě. Řekli jsme, že se ztratily. Za to už nám žádné peníze nestrhli, jen nás požádali, abychom napsali zprávu o ztrátě.


Já i Vagram jsme dál pokračovali ve „studiích na doktora“ a oba nás hřál pocit hrdosti z toho, že díky nám byla uvedena do chodu automatická myčka v trolejbusovém depu města Kemerova a že naši následovníci to budou mít daleko lehčí. Oko kemerovských pasažérů i návštěvníků města pak jistě potěšil pohled na čisté trolejbusy.


21 září 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070451

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions