Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 63. Krupicová kaše

Musím se s vámi, drazí čtenáři, podělit o další vzpomínku ze studentského života. Bude kraťoučká. Farmakologie je důležitá věda, a pro lékaře je nemyslitelné, aby se v ní neorientoval.

Na katedře farmakologie fungovalo pravidlo, že pokud dostal student na nějaké hodině čtyřku, byla mu zadána nějaká doplňková práce navíc, např. musel se nechat vyzkoušet z daného tématu v době mimo vyučování, napsat referát na zadané téma apod. Takové doplňkové úkoly se nazývaly „otrabotki“. Mně i Žeňovi se zadařilo takovou čtyřku schytat. Už si teď nepamatuju, co jsme probírali, ale to v tuto chvíli není podstatné, protože řeč bude o něčem jiném. Já i Jevgenij jsme seděli v knihovně v hlavní budově a poctivě jsme se připravovali. Věděli jsme, že při náhradním zkoušení se učitelé rádi ptají i na starou látku, a tak jsme studovali nejvyšší jednorázové a nejvyšší denní dávky preparátů.


/

V té chvíli přišel do knihovny Žora Černobaj, náš dobrý kamarád a přítel. „Proč se tady, vy siamská dvojčata, drtíte?“ Uslyšel asi naši slovní přestřelku. Snažil jsem se totiž Jevgenije přesvědčit, že nejvyšší jednorázová dávka nemůže být vyšší než nejvyšší celodenní. Vždyť je jednorázová a to znamená ce – lo – den - ní!!!
Žeňka byl na mě naštvaný a vyhrožoval, že mě zmydlí. Projevoval lítost nad tím, že se dal do kupy při přípravě na zkoušení zrovna se mnou. Žora nás rázně napomenul. Požádal, abychom se hádali potichu, jinak by nás z čítárny taky mohli vyhodit. Vysvětloval Žeňkovi, že mám pravdu, že nejvyšší jednorázová dávka může být stejně velká, jako nejvyšší denní, ale v žádném případě nemůže být větší. Co se týče výšky dávek, Jevgenij se Žorou souhlasil, ale kategoricky odmítal, že snad já bych mohl mít pravdu. Žeňa byl Žeňa!

Když ale Žora zjistil, že ten den má přezkušovat Sapožkov, prozradil nám, že máme šanci na opravu známky i bez zkoušení. Ukázalo se, že Sapožkov má milý zvyk. Před každým opravným zkoušením navrhuje všem, kdo k němu přijdou, aby vyprávěli anekdotu. Pokud ten vtip Sapožkov ještě neslyšel, student projde bez zkoušení. Něco podobného pochopitelně nepřicházelo v úvahu ani při zápočtech, ani při zkouškách, ale když je to jen „otrabotka“? Sapožkov sbíral anekdoty pouze při opravném zkoušení. Ale nedej Bůh, aby někdo zkusil přijít se starým omletým vtipem!



Mně i Žeňovi se ta myšlenka zalíbila a oba jsme si začali horečně vybavovat poslední anekdoty a vyprávět si je navzájem. Kolem nás se už vytvořil hlouček asi deseti lidí, a služba v čítárně nás dokonce napomenula za hlučný smích. Vybírali jsme žertovné historky, se kterými by se dalo jít na „otrabotku“. Celá ta velká skupina se nakonec rozhodla pro dva reprezentativní vzorky. Já vám je teď převyprávím, jenom prosím, abyste ten výběr nehodnotili přísně. Vždyť tehdy, před více než čtyřiceti lety byly ty vtipy úplně svěží.

Takže první vtip: Váňa je ve školce a ptá se Máši: „Mášo, jsi žhavá žena? „Jistě, jsem.“ Odpovídá Máša. „Seděla jsem na nočníku a šla z něj pára.“ A druhý vtip: Muž v restauraci si objednává u číšníka: „Velkého panáka a krupicovou kaši.“ Číšník se diví, ale přinese to. Muž vypije skleničku, zají vodku kaší a opakuje stejnou objednávku. Číšník mu vyhoví. Ale když si muž objednává už potřetí to samé, číšník to už nevydrží a říká: „Poprvé vidím, že někdo pije vodku a zajídá to krupicovou kaší.“ Muž na to logicky odpoví: „A není snad úplně jedno, po čem budu zvracet?“

Navrhnul jsem Žeňovi, aby si vybral z těch dvou anekdot. On si vybrat nechtěl a dával přednost losování. Takže na něj vyšel vtip s nočníkem a na mě vtip s kaší. Blížila se chvíle naší zkoušky, a tak jsme se tam s Jevgenijem vydali. Ostatní nám popřáli mnoho zdaru. Všechno probíhalo tak, jak nám Žora sliboval. V posluchárně jsme se sešli tři „čtyřkaři“ – já, Žeňa a ještě jeden prima kluk, školní tanečník Mucha (promiňte, jméno si nepamatuji). Sapožkov se zeptal, zda bude někdo z nás vyprávět anekdotu. A hned nás také upozornil, abychom si to dobře rozmysleli, protože kdo neřekne nic nového, toho prý bude pěkně dusit. Já i Žeňa jsme souhlasili. Začal jsem vyprávět jako první. Chechtali se všichni – i my čtyřkaři, i Sapožkov, který mne pochválil. Navrhl Jevgenijovi, aby se také předvedl. Zase jsme se všichni smáli, ale ten všivák Sapožkov nám pokazil naše představení. Povídá, že Žeňka přišel se svou anekdotou o pár hodin pozdě, že mu ji, zrovna vyprávěl někdo jiný. „Kdo?“ Zeptal se Žeňka a z výrazu tváře se dalo vyčíst, že by to s tím „vypravěčem“ mohlo špatně dopadnout, že by mu přinejmenším narazil ten nočník na hlavu. Sapožkov byl jako z křemene. Ne a ne říct, kdo mu tu anekdotu vyprávěl. Náladu měl ale dobrou a opravil čtyřku Žeňkovi i Muchovi. Ten měl velkou radost a děkoval nám za pomoc. Nijak jsme se nezdráhali, když nás pozval na pivo do školního bufetu. Pak jsme se vydali hledat Žoru Černobaje, abychom ho také vzali na pivo, když nám tak dobře poradil, jak si můžeme šikovně opravit známku.

21 září 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202070450

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions