Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 60. Spekulace! Je to byznys, nebo ne?

Někteří moji známí se diví, že jsem zanechal své lékařské praxe a dal se na podnikání. Voloďa Fajnzilberg říká, že od psychiatrie se neodchází. Je to diagnóza na celý život. Ale já jsem přesto odešel a začal se věnovat byznysu. A navíc velmi specifickému. Polygrafie, nebo jinak řečeno tiskařina, to je ten obor, ve kterém jsem začal podnikat po odchodu z medicíny. A to je setsakra specifický byznys. Bylo to ve složitých devadesátých letech. Ale když přemýšlím pečlivěji, ukazuje se, že jsem projevoval podnikatelské schopnosti už za studií. Je samozřejmě jasné, že tenkrát slovo byznys nebylo zrovna užívané, a nejrůznější komerční aktivity sovětských občanů byly nazývány prostě spekulací. V občanském zákoníku SSSR byl odpovídající článek se spoustou bodů a podbodů, kde bylo co nejpodrobněji řečeno, za co a kolik. Bylo štěstí, že jsem se tehdy neoctl v zorném poli všudypřítomné státní policie a jen o něco méně bdělého oddělení pro boj s rozkrádáním socialistického majetku a spekulací.
Ano, byl jsem spekulant. Přiznávám se vám, že se za to vůbec nestydím, ba spíše naopak. Chtěl jsem žít trochu lépe a nechtěl jsem počítat kopějky na konci měsíce nebo před výplatou stipendia. Už tehdy jsem pochopil, že peníze nám umožňují svobodnou volbu. No, a když jsem se dostal do komerční sféry, nebo sovětskou terminologií řečeno do sféry spekulace, pochopil jsem, že je to navíc těžká práce. Budu vám teď vyprávět o svých podnikatelských začátcích. Můžete si pak sami udělat úsudek o tom, zda je to lehké, či nikoliv.


Jednou jsem letěl na prázdniny do Frunze přes Alma-Atu a uslyšel jsem na tamním letišti rozhovor dvou lidí. Jeden z nich vezl z Alma-Aty do Karagandy kbelík višní. Koupil je za tři ruble, ale v Karagandě se platí za kilo višní pět rublů. Rozdíl v ceně višní v těch dvou městech mě okamžitě zaujal. A když jsem přijel k rodičům do Frunze a dostal se na místní tržiště, uviděl jsem, že višně stály dva a půl rublu kbelík. Rozhodnutí padlo okamžitě. Ale ještě mě trápil jeden problém: Kolikpak asi skutečně stojí višně v Karagandě? Tenkrát jsem ani netušil, že právě řeším otázky marketingu. Naštěstí byla na letišti ve Frunze zrovna linka, která přiletěla z Karagandy a já jsem odjel k tomu letadlu, abych si promluvil s těmi, co přistáli. Nákup višní v jednom místě a prodej v jiném nazývala sovětská vláda jedním slovem - „spekulace“. Co všechno se však za tím krátkým slovem skrývá, o tom se mi tehdy, po ukončení druhého ročníku medicíny, ani nesnilo.



Rozhodl jsem se, že si tu cestu projdu od začátku do konce. A taky že jsem to udělal. Musel jsem platit úplatky všem, se kterými jsem přišel do styku: taxikářům, pokladním na letišti, nakladačům tam i tam, na tržišti za místo, okrskářům apod. Karaganda bylo v těch dobách hornické město a sto kbelíků višní zmizelo na trhu za pouhý den obchodování. Bylo dost těžké všechno zorganizovat, propojit a kontrolovat, ale bylo to výhodné, protože výnos pokrýval všechny nemalé náklady a ještě přinášel slušný zisk. Období, kdy dozrávaly višně, nebylo moc dlouhé a já jsem stíhal jen dvě nebo tři cesty za sezónu. Ale i tak jsem toho měl až nad hlavu.

Tak jsem vám poctivě vyložil, jak jsem bojoval s neobratností státní moci v zásobování horníků ovocem. Vždyť to tak ve skutečnosti bylo. S  toutéž neobratností sovětské moci jsem bojoval ještě jednou. Angažoval jsem se v  problematice zabezpečení kemerovských studentek medicíny módními klipsy v podobě kopretinek, macešek, nebo růžiček. Už si ani nevzpomínám, jak vypadaly. Zato si jasně vybavuji, že jsem jich bral ve Frunze stovku za půlrublík a stovku po sedmdesáti kopějkách za kus. Čím se od sebe lišily, to už si nepamatuji. Iglam Gasanov ode mne hned skupoval všechny najednou a platil mi za ty levnější rubl a půl, za ty dražší dva ruble. Za aktovku jsem dostal pětadvacet rublů, a přitom jsem ji koupil ve Frunze za dvanáct. A málem bych zapomněl, po prázdninách jsem s sebou přivážel i pár mohérových šál pro pány i dámy.



Na bleším trhu, který byl za malou špinavou říčkou Iskitimkou, jsem se pravidelně setkával se Sášou Kraktovským. Ten se z nějakého důvodu specializoval na kožešinové čepice. Ach, vzpomínám si, že měl jednu skvělou čepici z něrpy (tuleň bajkalský), ale chtít ji od známého, to nepřipadalo v úvahu. O čem asi přemýšlel úřad státního zásobování, když přerozděloval zboží? A jak ho asi distribuoval, když ve Střední Asii nikdo nekupoval mohérové šály a na Sibiři za dámskou šálu dávali 200 plnohodnotných sovětských rublů? Ten úřad nepřemýšlel samozřejmě o ničem, a proto se spolu se sovětskou vládou a jejím zákoníkem octl tam, kde se teď nachází. O co tehdy vlastně šlo? Byla to spekulace, nebo byznys? Co myslíte vy?

20 září 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202060454

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions