Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 59. Plov na Issyk – Kulu


Issyk-Kul je perlou Kyrgyzie, a nejenom té. V dřívějších dobách to byla perla celého Sovětského svazu a město Čolpon-Ata bylo hlavním střediskem severního pobřeží tohoto překrásného horského jezera. Když jsem byl studentem, poštěstilo se mi strávit každé léto u tohoto jezera tři až čtyři týdny. Moji rodiče mi tam několikrát zařídili rekreaci, abych se zregeneroval po uplynulém školním roce a nabral nové síly k dalšímu studiu. Pobývali tam se mnou i kamarádi. Moji rodiče totiž pomáhali i jim, aby si kluci mohli na Issyk-Kulu odpočinout. Jezdil se mnou Marik Golubkov, Sáša Salmajer a Péťa Kozlov.



Dnes si chci zavzpomínat, jak jsme tam v létě roku 1971 strávili s Petrem nezapomenutelné týdny. Bylo to právě ten rok, kdy jsem se vrátil do Frunze po vojenském cvičení. Petr tehdy dokončil v Tomsku pátý ročník na vojenské fakultě, a poté jel na praxi k tankové divizi do Atbašahu. To bylo asi padesát kilometrů od Frunze. Schválně si vybral tohle místo, aby mohl ihned, jak tam skončí, přijet mně. Od nás jsme se pak chtěli společně vydat na Issyk-Kul.

Alexandra Michailovna, moje maminka, nám zajistila na 21 dní pobyt v Čolpon-Atě v dobrém rekreačním středisku. Čas na zotavenou ubíhal neuvěřitelně rychle. Koupali jsme se, opalovali a chytali jsme „čebačky“. To jsou takové menší rybky, které měří 10 – 15 centimetrů, a sušené na vzduchu chutnají moc dobře. Stačí jen pár dnů v průvanu. Každý den jsme nalovili plný kbelík. Na noc jsme ryby nasolili a ráno, když jsme je opláchli vodou, věšeli jsme je na lešení na balkoně, aby se usušily. Měli jsme celý balkon ověšený rybami.



Na Issyk-Kulu se stmívalo brzy, večery byly dlouhé a my jsme chodili tancovat a seznamovali se s děvčaty. Rekreační zařízení, ve kterém jsme tenkrát pobývali, stálo na jednom břehu zálivu. Na protějším břehu bylo vidět další takový areál. Tonul v zeleni a ty stavby byly kapitální, cihlové a krásné. Mě i Péťu to místo přitahovalo jako magnet. Toužili jsme po tom, abychom se tam mohli podívat. Navíc nás lákalo to, že tam byla báječná pláž, která byla stále prázdná. Na to, abychom pěšky obcházeli záliv až k bráně toho protějšího rekreačního areálu, jsme byli líní. Asi tak desátý den jsme se rozhodli, že ten záliv prostě přeplaveme a podíváme se, co je to za nádheru, ta zotavovna v Čolpon-Atě, kde jsem ještě nikdy nebyl. Ještě musím dodat, že jsem měl v té době nové japonské nylonové plavky. Byly temně modré s širokým bílým pruhem a kapsičkou na zip. Měly tvar šortek a byly těsně na tělo. Všichni mi je záviděli a já se v nich pochopitelně předváděl. V kapsičce jsem nosil malou železnou zásobu drobných.





Začali jsme plavat. Bez problémů jsme ten záliv zvládli a vylezli na břeh. Nikde nikdo. Popošli jsme asi padesát metrů nádhernou alejí. Kolem dokola byly neuvěřitelně krásné růže. Uviděli jsme obchůdek. Nakoukli jsme tam a jenom jsme s úžasem civěli. Byl tam takový výběr zboží, jaký jsme vůbec nikdy ani Péťa, ani já v sovětských obchodech neviděli. A tak jsme tam koupili... Co myslíte? Šest krabiček amerických cigaret „Philip Morris“ v takovém rýhovaném hnědém umělohmotném obalu. Prodavačka se dost podivila. „Odkud jste, kluci?“ My jsme po pravdě přiznali, že jsme připlavali z protějšího břehu a hned poplaveme zpátky pro peníze, no a potom se vrátíme a nakoupíme všechno... Poprosili jsme ji, ať nám dá něco, čím bychom si mohli přivázat nakoupené cigarety k hlavě. Dala nám každému široký obvaz. Krabičky jsme si dali na temeno a obvázali, a když jsme doplavali zpátky, měli jsme samou radostí pusu od ucha k uchu. Bratrsky jsme si rozdělili úlovek – tři krabičky každému. Peťka šel na to chytře. Ani ta cigára nenačal a hned si je pěkně schoval, prý že se s nimi bude předvádět na vojenské fakultě. Zato já, domýšlivec a vejtaha, jsem ty „morrisky" nabízel děvčatům na tanečních večírcích. Péťovi jsem dával taky, i když jsem přitom skuhral, ale Péťa neměl žádné zábrany. Poslouchal sice moje vrčení, ale cigarety si ode mne vzal a v klidu kouřil.




Tohle všechno se odehrálo až později, ale ten den, kdy jsme přeplavali záliv poprvé, jsme vzali na pokoji všechny své peníze a plavali nazpátek. Pročpak? Co jsme asi chtěli koupit? To jsme nevěděli, a ani jsme o tom nepřemýšleli. Sotva jsme vylezli na pláž, přistoupili k nám tři pořízci a důrazně nás požádali, abychom je následovali. Řekli to takovým způsobem, že jsme to bohužel nemohli odmítnout. Oba jsme se polekali a začali jsme tušit, že jsme se do něčeho namočili. Ještě jsme ale nevěděli do čeho. Přivedli nás do jakési budovy a tam nás od sebe oddělili. Byli jsme každý v jiné místnosti, kde s námi s každým zvlášť „besedovali“, dá-li se to tak nazvat. Podle všeho to byl velmi delikátní výslech. Nebudu zabíhat do podrobností, ale řeknu, že to trvalo více než dvě hodiny. Ke konci nám oběma oznámili, že máme štěstí, že jsme vypovídali stejně. Navíc, což se ukázalo jako ještě důležitější, v zotavovně nebyl v tu dobu žádný host, a ani v tomto roce tam žádné návštěvy neočekávali. Sdělili nám, že se nacházíme v rekreačním zařízení Ústředního výboru komunistické strany Kyrgyzie a propustili nás. Vrátili nám naše doklady. Jak jen se u nich ocitly? Vždyť jsme je přece odevzdali při registraci na recepci v naší ubytovně! Nazpět jsme byli odvezeni autem. Ten den jsme ani já, ani Péťa nešli tancovat. Probírali jsme, co se stalo, a došli jsme k závěru, že si snad žádné následky neponeseme. V každém případě jsme v to velmi doufali. Cestou dlouhých deduktivních úvah jsme také dospěli k názoru, že nás udala ta prodavačka. Byla to asi nastrčená „práskačka“.

Už následující den jsme oba byli v centru pozornosti. Přicházeli k nám známí i neznámí lidé a ptali se na naše včerejší dobrodružství. Odkud se všechno dozvěděli? Ze začátku jsme to nemohli pochopit, ale potom se vyjasnilo, že včera, když jsme oba seděli v pokoji a rokovali o tom, co se přihodilo, zaměstnanci recepce svolali všechny rekreanty na schůzi a všem oznámili, co se stalo, a že je zakázáno plavat k režimním objektům. Nevysvětlili však, o jaké režimní objekty se jedná, což vzbudilo u rekreantů nezdravý zájem o rekreační zařízení na protějším břehu. My jsme ovšem nepatřili k zaměstnancům recepce, a tak jsme s chutí a se spoustou podrobností vyprávěli o tom, kam jsme doplavali a co jsme tam viděli. O něčem takovém se nikomu ani nezdálo. Ale o tom, že jsme tam plavali ten den ještě jednou, jsme mlčeli jako hrob a nikomu jsme neřekli ani slovo. A ty americké cigarety, které jsem některým nabízel, byly důkazem pravdivosti našich slov. Dá se říct, že do konce pobytu jsme měli zajištěnou nebývalou popularitu jak mezi rekreanty, tak i mezi zaměstnanci rekreačního zařízení.

Asi tak tři dny před odjezdem jsme se rozhodli, že uvaříme na břehu Issyk-Kulu plov. Podnítil nás k tomu Tadžik Ergaš ze sousedního pokoje. Pochlubil se nám, že si s sebou přivezl druhy koření, které se používajípři vaření plovu: tedy ziru( římský kmín) a barbaris (dřišťál). Našel se u něj i pytlíček s názvem koření „Devzera“. Náš soused nám navrhnul, že nám s vařením plovu pomůže, a vyjmenoval všechno, co k tomu ještě potřebujeme. Pro skopové jsme se spolu s Ergašem vydali na trh do Čoplon-Aty. Ergaš tam vybral překrásný kousek masa a k tomu ještě přikoupil „kurďuk“. To je velmi tučná část beraního zadku, která dodá plovu potřebný omastek a specifickou vůni skopového. Doufali jsme, že všechno ostatní seženeme díky své popularitě v kuchyni naší zotavovny. Vypůjčili jsme si tam kazan(uzbecký kotlík tvaru polokoule) i kumgan (konvice na horkou vodu), kuchyňskou cibuli, mrkev, sůl, odpěňovačku a jiné nádobí.

Celý proces vaření plovu zabere asi tak dvě hodiny. V podvečer kolem páté jsme začali rozkládat na břehu u pláže náš bivak. Ergaš i já jsme krájeli cibuli a mrkev. Péťa nosil dříví a připravoval oheň. Odněkud z hospodářské části přinesl čtyři škvárobetonové tvárnice, ze kterých jsme dali dohromady ohniště. Kolem nás se začali scházet diváci. Byli příliš zvědaví a lezli až k nám. Některé jsme museli odhánět téměř násilím. Namalovali jsme kolem sebe kruh a za něj naši dobrovolní pomocníci už nikoho nepouštěli. Vaření probíhalo normálně, diváci nám radili a my jsme je posílali i s těmi radami ještě dál, než k šípku... Všechno bylo veselé a pěkné.

Ne, tohle nemůžu nechat jen tak, a musím popsat celý proces vaření plovu. Vždyť je to hotová poesie! Tak jsme tedy rozdělali oheň, nalili jsme do kazanu vodu a začali jsme ji odpařovat. Přitom se celý kazan rozehříval na potřebnou teplotu. Když se voda začala vařit, vyšplouchli jsme ji odpěňovačkou a zbytek jsme nechali, aby se odpařil. Jako první jsme hodili do kazanu na kostičky nakrájený „kurďuk", který se hned hlučně začal škvařit, prskat a vytékal z něho žlutý beraní tuk. Ten se rozpaloval a začal se z něj zvedat bělavý kouř. V tu chvíli Ergaš hodil do tuku celou oloupanou cibuli a vysvětlil nám, že pokud by se objevila nějaká hořkost, cibule ji do sebe pojme. Dívali jsme se, jak ta cibule poskakuje v rozpáleném tuku a barví se dočerna. Ergaš ji odstranil z kazanu, a pak přišla na řadu nakrájená cibule. Všechnu jsme vrhli do omastku, a za pomalého míchání odpěňovačkou jsme ji začali smažit. V téhle chvíli se nesmí člověk zapomenout, protože cibule by se mohla připálit. Má být pěkně sklovitá. Na takovou cibuli jsme nasypali mrkev nakrájenou na kolečka. Ta se musí restovat tak dlouho, dokud nezíská zlato-žlutou barvu. Proto ji musíme také stále míchat.

A pak došlo na skopové. Nařezali jsme ho samozřejmě i s kostí na velké kusy a hodili na rozpálený tuk. Kolem se rozlinula báječná vůně. Lidí v publiku přibývalo, a jak říká jeden současný humorista, vášně narůstaly. Mezi diváky se už začala tvořit fronta na hotový plov. Nás se nikdo ani nezeptal! Několik chlapů odběhlo do obchodu a za půl hodiny přitáhli bednu „Muškátu fialového“ (v těchto dobách se v Kyrgyzii prodávalo takové báječné silné šestnáctistupňové víno, které mělo neuvěřitelné chuťové kvality. Skopové v kazanu zbělelo, to znamená, že na povrchu masa koagulovaly bílkoviny a člověk si mohl být jistý, že maso bude šťavnaté a chutné. Oheň pod kotlíkem jsme zmenšili na minimum, a v tu chvíli jsme do kazanu opatrně nalili vodu tak, aby nevystříkla a přidali jsme sůl (plov se solí dvakrát, poprvé, když se vaří „zirvak“, to je to, co jsme právě udělali, a podruhé, když se rýže zalívá vodou). Ještě jsme tam nasypali směs koření. Po tom všem „zirvak“ ještě hodinu bublal, až se voda postupně vyvařila a všechno pěkně zhoustlo. Vůně byla stále silnější a silnější. Část diváků nevydržela to aromatické trýznění a za hrubého nadávání odešla. Ta statečnější polovina zůstala a dopila půlku lahví muškátu. Všem se udělalo krásně. A pak přišel moment, kdy se do kazanu měla přidat rýže. Ta v tu dobu byla namočená ve velmi slané vodě. O rýži je potřeba říct, že bychom se jí měli dotýkat rukama co nejméně, abychom nepoškodili povrchovou slupku, která drží lepek v zrnech a nedovoluje mu, aby se vyplavil do vody. Takže když je „zirvak“ hotový, nandá se na něj vrstva rýže a zalije se vodou asi tak na dva prsty nad rýži. Ještě jednou se to všechno osolí a pod kazanem se rozdělá velký oheň, aby obsah vařil klokotem. Odpěňovačkou se pak rýže odhrnuje od stěn směrem ke středu.

Voda rychle přichází do varu. Poklepeme odpěňovačkou po povrchu rýže, abychom určili sluchem, kdy je třeba ji přikrýt, aby došla. Ten zvuk při poklepu nesmí být čvachtavý. Pak rychle zmenšíme plameny, až zůstanou jenom žhavé uhlíky. Do rýže propícháme speciálním vrbovým klacíkem na několika místech hluboké díry. To abychom vytvořili kanálky pro odchod páry. Rýži ještě posypeme „zirou“1 a barbarisem2 a vložíme do ní několik celých hlaviček česneku. Na podzim, když dozrají kdoule, se mohou také spolu s česnekem zanořit do rýže. Všechno se to přikryje talířem a navrch se dá ještě na půl hodinky poklička.

Když jsme to oznámili veřejnosti, že se blíží finále, několik žen odběhlo do svých pokojů a přinesly horu vinných hroznů a láhev koňaku. My jsme začali v kumganu vařit zelený čaj č. 95. Napětí mezi diváky vzrostlo na maximum, a abychom odvrátili hladovou bouři, navrhli jsme následující postup: my, jako hlavní aktéři, si naložíme každý velkou sběračku. Zbylý plov nasypeme na společný talíř a pohostíme všechny diváky. Návrh byl přijat s ovacemi. Potom Ergaš vyndal z rýže maso, všechno ho nakrájel na malé kousíčky a promíchal s rýží. Nandal každému z nás sběračku plovu, a to co zbylo, navršil jako krásný kopec na jídelní podnos. Ještě to ozdobil paličkami propařeného česneku a s půvabnou východní úklonou to postavil před diváky. Na celé pobřeží zaznělo hromové: „Hurá!“ Někdo už dříve přinesl fotoaparát a někteří se začali s tím podnosem fotografovat. Na nás se na chvíli zapomnělo, a tak jsme alespoň v klidu pojedli. Plov chutnal báječně. Zapíjeli jsme ho zeleným čajem.

Našemu publiku nakonec došlo, k čemu tam ten plov je, a všichni se pustili do jídla. Měli jsme jenom tři lžičky, ale ukázalo se, že to není žádný problém. Jedlo se rukama a dost rychle! Za čtvrt hodiny byl plov už jen vzpomínkou. A tak nakonec došlo i na koňak a muškát. Ženy, které to přinesly, prosazovaly, že ten koňak je jenom pro nás. Chtěly, aby se společně snědly jen hrozny a dopil muškát. Rozhořelo se bujné veselí a všichni se po té hostině šli koupat do jezera, přestože noční koupání bylo výslovně zakázáno. Hlásala o tom tabule na přístavní hrázi. Když jsme za několik dní odjížděli, sám ředitel rekreačního zařízení mi vrátil doklady a Petrovi vojenskou knížku. Byl to už starý pán. Popřál nám hodně úspěchů a dodal, že si od nás konečně odpočine. Copak jsme jen udělali špatného?

20 září 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202060449

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions