Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 55. Jsme jedenáctí! No a co?


„Bez minulosti není budoucnost“ – říká ledově přísloví. S tím je těžké nesouhlasit, jako je těžké nesouhlasit s jistotou, o které není pochyb. V roce tisícím devítistém sedmdesátém druhém po narození Krista ukončil studium v Kemerovském lékařském institutu 11. ročník začínajících lékařů. Nebyli jsme ani první, ani pátí, dokonce ani desátí. Byli jsme jedenáctí. No a co?

Mně se to slovní spojení zalíbilo tak, že jsem z něj utvořil nadpis eseje. Ukázalo se, že je to už padesátý pátý esej v pořadí. K dnešnímu dni už je v návštěvní knize sto padesát pět ohlasů. Uklidněte se, nebudu vám vtloukat do hlavy statistiku. Jsou to prostě jen dvě výchozí čísla, která nám umožňují říct, proč, jak a kvůli čemu jsem s tím začal a proč v tom pokračuju.

Povahou jsem workoholik a lze dodat, že notorický. Mívám jen třikrát během roku větší volno. Bývá to na jaře, kdy se projevuje avitaminóza a já jezdím s manželkou tam, kde je hodně vitamínů a slunce. Pak je to v září, což je měsíc, kdy jsem se narodil. Opět se vydáváme za ovocem z nové úrody, nejlépe k moři. Slavíme tam moje narozeniny. Potom ještě odpočíváme v prosinci. To má narozeniny manželka, je zima a to je důvod odletět alespoň na týden, deset dní zase někam, kde je teplo. Po zbývající dobu roku včetně víkendů pracuji. Až na to, že zrovna v červnu mi udělali pětinásobný by-pass srdce a lékař mi přísně omezil mou pracovní zátěž. Napadlo mě, že bych mohl začít psát své studentské vzpomínky. Pohltilo mě to stejně jako práce a já cítím, že i v této činnosti se stávám také notorikem.

Jeden z absolventů z roku 1972, Voloďa Fajnzilberg, psychiatr, nazval tento způsob rehabilitace „writerizací“ (z anglického write – psát) a rozhodl se vybudovat na základě mé nové zábavy vědecky podloženou metodu. Což, jestli to udělá a já budu mít následovníky, kteří budou rehabilitovat obdobným způsobem, a navíc s pozitivními výsledky jako u mě, tak budu dvojnásobně šťastný. Takže budeme mít za to, že jsem odpověděl na vaši první otázku: „Proč to dělám?“

Druhá otázka - „jak?“ – bude obtížnější. Pokud mám být upřímný, tak o tom, jakou formou mám vyprávět své vzpomínky, jsem nijak nepřemýšlel. Vždyť já neměl ani ponětí, kolik takových vzpomínek bude. Jediné, co jsem si pro sebe stanovil hned na úplném začátku, bylo to, že mé vzpomínky budou ve své podstatě laskavé. A pokud mi to půjde, mohou být i lehce ironické. Ale ne, co to říkám? Ironie předpokládá skrytý smysl a já mezi řádky žádný skrytý smysl nevkládám. Přesněji bych to mohl vyjádřit asi takto: Přál jsem si, aby mé vzpomínky byly lehce humorné, nebo jednodušeji řečeno byly o samých veselých věcech.

Když jsem napsal prvních pět nebo deset vzpomínek, rozeslal jsem svým přátelům upozornění, že si je mohou přečíst na mých stránkách www.syedyshev.com. Poprosil jsem je také, aby napsali své ohlasy. Ty ohlasy mě zasáhly. Všechny byly velmi dobrosrdečné, a pokud byla nějaká kritika, tak se týkala jenom špatné korektury. Navíc jsem dostával návrhy, o čem bych ještě mohl napsat. Kdyby tak moji čtenáři věděli, že jsem vůbec žádnou korekturu nedělal... Z ohlasů jsem ale pochopil, že jsem na dobré cestě a že má cenu, se zamyslet, jak mám co dělat a jakou formu tomu propůjčit. Nejsem žádný literát a tohle je můj první literární pokus. Dnes nám naštěstí může na jakoukoliv otázku odpovědět internet. A tak jsem se po něm pobrouzdal a pochopil jsem, že píšu eseje. Nu, a samo slovo esej mi padlo do oka. Aniž bych se nějak zvlášť zamýšlel, přejmenoval jsem „Studentské historky“ na „Eseje o žertovných věcech“.

Líbily se mi ještě některé další znaky eseje, a abych nepokazil půvab originálu, budu citovat. Ti, kteří pročetli všechny mé eseje, si jistě vzpomněli na tuhle oblíbenou frázi Sergeje Ščerbinina. Takže: „Esej vyjadřuje individuální dojmy a úsudky týkající se něčeho konkrétního, nebo jsou to otázky, které nijak neaspirují na přesný nebo vyčerpávající výklad problému. ... Esej využívá subjektivně zabarvené líčení čehosi a může mít... čistě beletristický charakter.“ Tak a tady to máte, milí přátelé. Odpověděl jsem i na vaši druhou otázku: „Jak to dělám?“

Zůstává otázka poslední, a sice: „Proč?“ Na úplném začátku jsem to netušil. Můžu dokonce říct, že jsem si takovou otázku ani nekladl. Prostě jsem se do toho pustil a basta! Ne, přece jen to není úplně přesné. Na samém začátku jsem to dělal pro sebe, abych nějak zabil čas. Nechal jsem se propustit z Kijevského „Centra Srdce“ za jedenáct dní po operaci a dvacátý den jsem začal pracovat. Lékařka dala souhlas, ale s podmínkou, že nebudu v práci víc než dvě, tři hodiny a pak... Marš domů a provádět sestavu rehabilitačních cvičení. Když ale přišly ohlasy na mé vzpomínky, motivace se objevila sama a dostala své konkrétní zaměření. Abych nemlátil prázdnou slámu, uvedu několik ohlasů. Čtěte a snažte se porozumět.
04. 07. 2011 Světlana Titovová
Přečetla jsem to s velkou chutí a co je hlavní, všechno jsem si to živě představovala. Smála jsem se z celého srdce. Už dávno mi nebylo tak veselo. Píšeš velmi spisovně. Nechápu, proč Ti dali u přijímacích zkoušek trojku ze slohové práce. Doufám, že se brzy objeví pokračování tvých povídek. Zmocnila se mě celá řada pozitivních emocí. Netrpělivě čekám na pokračování!
04. 07. 2011 Viktor Kuzbasov
Poslechni, přečetl jsem si to skutečně s chutí. Jako bych se znovu vrátil do studentských let. Piš dál, prosím tě!
07. 07. 2011 Anton Nikolajevič Kazancev
Olegu Petroviči, takové skvělé a veselé historky! Čtu je s radostí a směju se při tom. Je jasné, že musíte prostě napsat knihu! Jsem nadšený!
10. 07. 2011 Ljubov Načevová (Rešetnikovová)
Velmi zajímavé! Jsi pašák, měl jsi skvělý nápad!
23. 07. 2011 Naděžda Svěčnikovová
Přečetla jsem všechno a můj zájem ještě vzrostl. Piš dál! Je pro mne zajímavé, že si pamatuješ na dívčí kvarteto „NASNANE“. Byly jsme populární od prvního do čtvrtého ročníku. Tehdy byly studentské festivaly a mívaly jsme vyprodáno. Jmenovaly jsme se Nataša, Světa, Naďa, Nelja...
28. 07. 2011 Larisa Kameněckaja
Buďte zdráv, Olegu, upřímně Vám závidím! Udržet v paměti tolik událostí, tak živě a jasně o nich vyprávět, tak vřele vytvořit obrazy kdysi tak mladých kamarádů... U všech vašich čtenářů bezpochyby ožívají vzpomínky a cítí se alespoň o čtyřicet let mladší. Je skvělé, že jste to všechno oživil. Vybavují se mi školní pavilony i učitelé i autobus č. 8... Na Jagunovce bydlela Vaše babička a já jsem tam žila s rodiči. Končili jsme lékařskou fakultu v roce 1973, tedy hned po vás. Valera Kafejev, L. Syrkašovová a D. Mcheidze, na které vzpomínáte, dokončovali 6. Ročník společně s námi. Jste určitě silný člověk, když jste se po aortokoronárním by – passu tak rychle vrátil do aktivního života. Vím moc dobře, o jakou operaci se jedná. S potěšením budu číst Vaše další vzpomínky, i když už třeba nebudou ze studentského života.
02. 08. 2011 Alexandr Slatvickij
S velkou chutí jsem si za včerejší večer přečetl Vaše „Studentské paměti“. Je to skvělé! Vrátil jsem se do Kemerova začátkem sedmdesátých let, i když to, co popisujete, se vztahuje spíš ke konci let šedesátých (je to poznat z kontextu historek). Známá jména, podobné situace, kouzlo a nezapomenutelnost našich mladých let s jejich radostmi i strastmi, nálezy i ztrátami. Anatolij Muchordov byl ve třetím ročníku naším vedoucím na bramborové brigádě v sovchoze Jelykajcvo. Zažili jsme tam také nějaké příhody. Jeho mladší bratr Ljoša byl můj spolužák. Larisa Markinová byla moje manželka. Jak je ten život zajímavě propletený. Hotový Brownův pohyb, který nemá nic společného, ani s logikou, ani s nějakým řízením. Přeji Vám pevné zdraví a hodně úspěchů. Objímám Vás!
Se srdečným pozdravem Váš Alexandr Slatvickij 05. 08. 2011 Boris Gorban
Dobrý večer, Olegu. Přečetl jsem všechny Vaše opusy... Je to krásné. Na studentská léta se prostě nedá zapomenout. Kde ještě někdy člověk potká takového unikátního docenta, jakým byl Goljubov, a jeho hegelovský pohled na svět...? Historka s karafou na zkoušce už patří mezi studentskou klasikou a určitě se nejednou opakovala. Neopakovatelná je pouze historka s autobusem č. 8, ve kterém jsem se v těch samých dobách nejednou kodrcal, když jsem si jezdil přivydělávat na středisko do Jagunovky. Žádného „poradce pro týl“ s velkými taškami jsem tam bohužel nepotkal... Krátce řečeno, bez humoru život nestojí za nic... Někdy se mě dokonce zmocňovala hrdost na náš KGMJ. Kolik znamenitých lidí a odborníků se odtud rozletělo do života. Udělal jste mi radost. Pište a buďte zdráv!
11. 08. 2011 Alexej Krasnov
„Olegu, děkuji za balzám, který léčí duši!“
19. 08. 2011 Jakov Kirš
Vážený Olegu, všechno bylo krásné a zajímavé. Četl jsem jak očarovaný nějakým fantastickým románem. Nemohl jsem jak se od toho odtrhnout, i když byly tři ráno a nad Berlínem začalo svítat. Zejména epizoda s jídelnou! Všechno bylo tak skutečné a výstižně popsané, až jsem si to úplně představoval. Proč jenom jsme byli v mládí pořád tak hladoví? Pozoruju blahobytný život studentů na západě, a to se vůbec nedá srovnat. Úprava povídek je prostě báječná a design je skvělý. Díky Olegu!
27. 08. 2011 Sergej Vladimirovič Černo
Buďte zdráv, Olegu Petroviči. Píše Vám Sergej Vladimirovič Černo – vedoucí CNJT Kemerovské lékařské akademie (absolvent 1997). Pracoval jsem asi deset let v nakladatelství Kem GMA, a když jsem předal práci profesionálce (Xenii Michjlovně Anosovové), přijal jsem tam neoficiální vedení organizačních záležitostí. V Kem GMA už dávno existuje tradice pravidelně vydávat v té či oné podobě vzpomínky (díla našich absolventů), spolupracovníků a další materiály, týkající se historie školy. Když jsem si přečetl „Eseje“, mohu Vás ujistit, že Vaše postřehy zaujmou důstojné místo v kronice Alma mater. Měl jsem tu smělost, že jsem umístil na stránkách lékařské fakulty malý odkaz na úplný text „Žertovných esejí“, a také jsem poslal dopis redaktorovi časopisu „Medik Kuzbassu“ Olze Petrovně Tarasovové.


04. 09. 2011 Oleg Sanin
Olegu, byl jsem na tvých stránkách!
Přijmi mou poklonu a hluboký dík za to, co děláš. Přečetl jsem velmi malou část, ale i ta mi stačila, abych se octnul tam... V těch dobách! Jako před očima jsem měl Gruzína na lyžích a na bruslích a taky ukazovátko v otvoru lebečním.

Jsem velmi rád, že eseje nečtou jenom moji spolužáci, kteří pochopitelně znají všechny hlavní aktéry i samotné situace, o kterých píšu, ale také absolventi jiných ročníků. Anton Kazancev je ve svých dvaceti letech ještě student dnes už Kemerovské státní lékařské akademie. Těší mě také, že eseje vyvolávají u čtenářů spoustu příjemných asociací. Představil jsem vám pouze každý desátý ohlas ze sto patnácti, které jsem k dnešnímu dni obdržel. S plným přesvědčením jsem si udělal vlastní závěr: Moje eseje se čtenářům líbí. A pokud lze brát v úvahu statistiku zhlédnutí mých webových stránek, a zejména stránky, kde jsou „Žertovné eseje“, tak je vidět, že jenom za srpen je navštívilo více než dva a půl tisíce lidí. A jakou mají reklamu?

Dnes mohu směle odpovědět i na třetí otázku: „Proč to dělám?“ Já píšu eseje na motivy studentských vzpomínek proto, aby se lidem žilo lehčeji, aby lehčeji zvládali obtíže a aby si uchovaly vzpomínky. Jeden za čtenářů mě nazval historiografem absolventů z roku 1972. Nejsem proti, ale chápu, že píšu historii jen pouhého segmentu toho života. Píšu ale s potěšením! Dělám to pro jedenáctý ročník absolventů! Pro všechny!



4 září 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202060440

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions