Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 51. Podařená kvítka


Za dob studií v institutu jsem velmi rád psal dopisy. Nedalo mi velkou práci napsat i několik dopisů za den. Když se moji rodiče přestěhovali do Frunze, psal jsem jim každý den. I když to ve skutečnosti není úplně pravda. Abych byl úplně upřímný, tak každý den jsem nepsal. Některé dny jsem totiž psával několik dopisů do zásoby, ale na každém dopisu bylo datum den za dnem přesně podle kalendáře.

Rodiče mě k tomu nikterak nenutili, bylo to moje přání. Je jasné, že se mi nedařilo psát každý den bůhví jak obsažné dopisy, ale stejně v nich určitá informační hodnota byla. Co jiného se asi dá říct, když jsem třeba na jednu stranu listu nahoru napsal „Milí rodiče...“ a na druhé straně dole jsem už jen doplnil datum a „Líbám Vás. Já“. Já jsem to v každém případě za informaci považoval. Tak například, a to se stalo nejednou, jsem poslal jenom obálku s čistým listem papíru. Zamýšlel jsem tím toto: Rodiče dostanou takovýto dopis a máma začne vrčet a hubovat. Báťa jí ale bude vysvětlovat: „Už to, že napsal adresu a hodil obálku do poštovní schránky, znamená, že na nás myslí, ale že je zaneprázdněný studiem a nemá čas ti, Šuro, psát všelijaké hlouposti. Raději mu zabal kuragu (sušené uzbecké meruňky) a nějaké místní sladkosti a já to zítra pošlu.“ Vzpomínám si, že právě po takových dopisech jsem pravidelně dostával zásilku a mimořádný finanční příspěvek, který býval zaslán telegraficky. To mi táta posílal ze svého „na přilepšenou“.

Psával jsem i strýčkům a tetičkám a samozřejmě také kamarádům. Obzvlášť rád jsem psal dopisy Péťovi Kozlovovi do Tomsku, kam po ukončení čtvrtého ročníku společně s Valerou Kajgorodovem přestoupili na fakultu vojenské medicíny Tomského lékařského institutu. Popisoval jsem život naší skupiny, rozebíral jsem svoje nejrůznější myšlenky a posílal jsem Petrovi výstřižky z novin „Kuzbass“. Péťa odpovídal na všechny moje dopisy a pokládal velmi zvídavé otázky. Každou událost nějak hodnotil. Jakpak bych tedy mohl před ním utajit tuhle příhodu ze života naší skupiny? Stalo se to někdy ke konci podzimu nebo na začátku zimy roku 1970. Nepamatuju si, z jakého důvodu seděla naše skupina v restauraci „Kuzbass“. Byli jsme tam prakticky všichni.


Nijak jsme se nelišili od ostatního publika. Byli jsme všichni tak nějak ve stejné „kondici“ a bujně jsme trsali, když hráli „Sem sorok“. „Konfetky – baranovy“ nás také nenechala jen tak v klidu. V tom vidím, jak hotelovými dveřmi vchází nějaká čtveřice a mezi nimi Džordže Marjanovič. V těch dobách byla tahle jugoslávská hvězda velmi populární v celém Sovětském svazu a samosebou také v Kemerovu. Říkalo se, že jeho žena z Kemerova pochází. Já jsem ho tedy konečně uviděl na vlastní oči a byl jsem nadšený. Ta čtveřice zasedla ke stolku zprava od pódia, kde probíhaly estrády. Byli úplně v rohu a přes sloupy na ně nebylo nijak zvlášť vidět. Já už jsem ale dal všem našim hlášku, že v hospodě je Marjanovič. Leňa i já jsme se vydali k jeho stolu. Proč asi? Kdo tam byl na nás zvědavý? O čem jsme s ním asi tak chtěli mluvit? Takovéhle otázky nás opravdu netrápily. Cestou Jevgenij sebral na cizím stole krabičku bonbónů a majitelům řekl jen: „To je pro Marjanoviče“. Ti se nezmohli na odpor a jen zírali.

Najednou mne moje nohy vynesly přímo doprostřed estrády na jeviště. Muzikanti z orchestru mě naštěstí znali, a tak mi dali mikrofon. Hned jsem do něj spustil: „Přátelé, prosím o pozornost. Mezi námi se nachází Džordže Marjanovič. Poprosíme ho, aby nám zazpíval.“ Sálem se roznesl bouřlivý potlesk, ba úplné ovace. Někdo začal skandovat: „Džordže, Džordže!“ Představte si, že Marjanovič vystoupal k mikrofonu a sál začal úplně burácet. Džordže počkal, až se sál uklidní a poděkoval všem za vřelé přijetí. Kategoricky však odmítl zpívat, protože byl unavený po příletu. Pozval všechny na koncert do filharmonického sálu a vrátil se zpátky na svoje místo v rohu. Jevgenij tam stál se zabavenou krabičku, prý co se dá dělat, neváží si nás. Nakonec jsme ale k tomu jeho stolku s Leňou došli. Vzal jsem od Žeňky ty bonbóny a podal jsem je Marjanovičovi, že prosím autogram. Džordže vyndavá propisku a ptá se, kam se má podepsat. Já mu podávám krabičku a on se směje: „Tak to je pro nás, nebo pro vás?“ A už se sám podepisuje do rohu krabičky. Až v té chvíli mi došlo, jaký jsem to hlupák! Omluvil jsem se, vyndal jsem z kapsy úplně novou žluťounkou jednorublovku. Podávám mu ji a on se mi na ni podepisuje!



Péťovi jsem vždycky všechno v dopisech líčil do nejmenších podrobností. Což teprve, když tentokrát bylo o čem psát. Petr mě zahrnul otázkami. Že už tušíte, na co se mě zaptal? „Kde máš ten autogram?“ Tohle byla otázka, která mi dala zabrat po celý následující den. Po večírku mě Jevgenij přemluvil, abychom jeli na kolej spolu, že ve dvou se to lépe táhne. Za dva rubly jsme jeli taxíkem z „Kuzbassu“ až na kolej. A když jsem ráno hledal ten rubl s autogramem, vypadal v důsledku toho pokoj hůř, než kdyby ho zasáhla japonská tsunami. Obrátili jsme s Žeňou celý náš pokoj vzhůru nohama, ale ten zatracený rubl jsme nemohli najít. Až pak nám došlo, že jsme ho dali tomu taxikáři, když jsme se včera vrátili z restaurace.


Toho řidiče taxi jsme skutečně našli. Ukázalo se, že je to normální chlapík. Rychle mu došlo, oč jde, ale kam dal ten rubl, to si zaboha nevzpomněl. Je možné, že ho vrátil nějakému pasažérovi při placení, nebo ho odevzdal do pokladny. Taky ho možná dal manželce, protože od té doby už uplynuly dva dny.


Měl jsem tehdy takový zvyk. Rád jsem kupoval v různých městech sady dopisních papírů. V takové sadě bylo dvanáct obálek, které mívaly nestandardní rozměry a nejrůznější barvy a tvary. K tomu bylo vždycky dvanáct listů papíru. Na tyhle obálky jsem kupoval umělecké známky, a tak ty dopisy vypadaly velmi efektně a dost se odlišovaly od těch obyčejných. Když jste si koupili celou sérii, nebo i bloček těch uměleckých známek, dostali jste je i s políčky čistého bílého papíru, které lepily stejně jako známka. Tahle čistá políčka byla oddělená od jednotlivých známek jemnou perforací.

Tak tedy jednou sedíme na přednášce a já jako obyčejně píšu dopis. Tenkrát jsem psal zrovna Petrovi. Pamatuju si, že obálka byla dlouhá a vypadala stejně jako obálky dnes. V těch dobách to ale byla neobvyklá délka. Obálka měla barvu pouštního písku. Když jsem vyndal známky, abych je nalepil, Vagram Agadžaňan, který seděl vedle, navrhnul: „Pojď, namalujeme nějakou známku sami, vidíš, jaká jsou tu široká políčka? Bez rozmýšlení jsem souhlasil. Začali jsme vymýšlet námět a tak jsme se do toho zabrali, až nás museli napomenout. Shodli jsme se na tématu „odpověď agresorovi“. Na pravou stranu Vagram namaloval egyptské pyramidy a Sfingu. Víte, Vagram dost slušně maloval a dělal i skvělé olejomalby.

Pokračuju v popisu známky. Na levé straně byl tank, z jehož hlavně jakoby vycházela střela. Nahoře byla zprava doleva vytažená ruka s ohromnou hlavní a nápis: „Odpověď agresorovi“. Takhle jsme si s Vagramem vyjádřili náš občanský protest proti útočné válce Izraele v roce 1967 proti sousedním zemím Sýrii, Egyptu a Libanonu. Vagram tam pochopitelně ještě dopsal „Pošta SSSR“ a nezapomněl připsat „10kop“, což byla tehdejší cena za doporučený dopis. Pro upřesnění ještě dodávám, že tu známku Vagram nakreslil kuličkovou pětibarevnou propiskou, která tehdy byla zrovna v módě.

Co myslíte, že bylo dál? Nalepil jsem tu známku na obálku s dopisem pro Petra Kozlova a po přednášce jsme odešli s Vagramem na poštu. Přistoupili jsme k okénku, kde se podávaly doporučené dopisy. Poštovní úřednice beze slov práskla na obálku dlouhé hranaté razítko, napsala číslo dopisu a kulatým poštovním razítkem oráží známku na obálce, kterou pak háže na hromadu k ostatním. Vypisuje nám stvrzenku a my slyšíme úřednické: „Další!“

Takhle jsme tedy padělali úřední ceniny! Pamatujete si, jak ve filmu „Podařená kvítka“ Kramorov říká: „Můj kamarád je taky studovaný! Má čtyři třídy vzdělání a rublík vám namaluje za půlhodinku tak, že bude od pravého k nerozeznání.“ Vagram měl v té době za sebou víc než pouhé čtyři třídy, ale poštovní známku stihl namalovat během přednášky tak, že to na hlavní poště neodhalili ani profesionálové.

P. S. Petr Kozlov ten dopis dostal! Známky si pochopitelně všimnul. Abych to upřesnil, o té známce věděla celá vojenská fakulta. Vždyť dopisy tam rozdával pomocný dozorce a ten byl velmi zvědavý a upovídaný. Roznášel po celé škole, že Kozlov dostal dopis s hlavní jako „odpověď agresorovi“.

Říká se, že nyní by měla ta známka s razítkem a obálkou nevyčíslitelnou hodnotu.

29 srpen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202060406

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions