Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 50. "Polární záře"

Žora Černobaj a Kolja Kozlov pocházeli z Krasnojarského kraje. Z města Kropotkina přijeli vykonat přijímací zkoušku na KGMJ. V jejich rodném městě se nacházela významná železniční zastávka „Kavkazskaja“, přes kterou projížděly vlaky na trase Novokuzněck – Soči. Do Kemerova tenhle vlak nezajížděl, ale projížděl zastávku „Topki“, která byla kousek od města.


Proč se o tom tak podrobně rozepisuju? Tady to máte. Žorovi i Koljovi příbuzní, stejně jako můj „báťa“, měli za to, že studenti věčně hladoví. Každý měsíc jim oběma posílali tolik jídla, že ho kluci za tu dobu nemohli vůbec sníst. Kromě sebe tak zvládali tak nakrmit ještě půlku koleje. Co tam bývalo dobrot! Uzeniny, pochopitelně vepřové sádlo, salámy, uzené slepice, báječné voňavé domácí máslo a to nejlepší kubáňské domácí víno. Jenom půl kufru zabíraly perníky vlastní výroby. Na tyhle zásilky čekali nejenom Kolja a Žora, ale i další studenti, kteří rádi ujídali ze zásob kamarádů. Přicestovalo vždycky tolik různých přepravek a nůší, že nás, mě, Žeňku a Kosťu Romašova, kluci obvykle prosili, abychom jim s tím pomohli. Jedenkrát to příbuzní Kozlova i Černobaje dost přehnali a poslali skoro dvakrát víc „dárků“ než obyčejně. Já i Kosťa jsme šli pomáhat. Bylo to 31. prosince a vlak měl do stanice „Topki“ dorazit ve čtyři odpoledne. Měli jsme naplánováno, že za tři hodiny budeme zpátky na koleji a oslavíme tam konec starého roku a nový přivítáme, jak se sluší a patří u svátečního stolu, zavaleného dary pohostinné Kubáně. Jak se říká: „Člověk míní, Pán Bůh mění.“


Vlak měl zpoždění. Průšvih byl ten, že jste se nijak nedozvěděli, jak bude dlouhé. Možná si někdo vzpomene, jaký mívali na nádraží v Topkách chaos. Byla to hrůza. Jak jen jsme na Žoru a Kolju nadávali! Ti chudáci v tom byli nevinně, a ještě se provinile omlouvali. Čas letěl a venku už se snášela mrazivá přednovoroční noc. My jsme ještě ani nesplnili to, co nám Romašov starší přikázal. Měl jsem za úkol koupit dvě lahve šampaňského a Kosťa dvě lahve vodky. A ještě k tomu to musela být „Stoličnaja“. Navrch pak Žeňův oblíbený oplatkový dort. Žeňa nás dokonce zafinancoval dopředu. V Kemerovu by to nebyl žádný problém, ale čas běží a my tvrdneme v Topkách, kde se dá těžko něco lepšího sehnat.

Do ubohého obchůdku u zastávky jsme vpadli doslova tři minuty před zavřením. Chtěli jsme šampaňské, vodku a dort. Na pultech nic takového nebylo. Měli jsme ale kliku. Prodavačka, tlustá tetka ve špinavé, kdysi bílé zástěře navlečené na kabát, nám radostně říká: „Máme!“ A vyndává všechno, co potřebujeme z podpultu. Vykládala nám, že to přivezla pro nějakou známou, která nepřišla. Je fakt, že po nás ta prodavačka chtěla dvojnásobek ceny. Ještě štěstí, že Žeňa počítal s tím, že to koupíme v restauraci, kde jsou ceny vyšší.

A tak konečně ve 20.30 dorazil vlak. Konduktéři nás už znali, vždyť také dostávali od příbuzných něco na zub. Všechny pytle a krabice nám vytáhli na plošinu u dveří, takže jsme si to mohli rychle rozebrat. V té chvíli přijel z Kemerova taxík a přivezl na vlak nějakého chlápka. Taxikář hledal pasažéry na cestu zpátky. Kde se vzali, tu se vzali... Najednou měl několik zákazníků. Čekala nás ale ještě jedna rána. Horečnatě jsme nakládaly ty vaky a krabičky do auta, a když jsme to všechno naložili, ukázalo se, že zůstalo jenom jedno volné místo vedle řidiče. Málem se strhla rvačka o to, kdo z nás pojede. Protože jsme ale byli kamarádi, neservali jsme se jako koně, ale losovali jsme. Řidič byl naštvaný, protože taky spěchal slavit. Navíc za pět minut měl odjíždět poslední příměstský vlak nebo nějaký jiný spoj do Kemerova.


Losování vyhrál Žora. Rozdělali jsme jeden uzel a přišlo nám pod ruku sádlo. Tak jsme ho vzali s sebou. Ještě jsme ukořistili sáčky se šampaňským a vodkou. Žora na nás sice dost naléhal, abychom to poslali s ním, ale my jsme se nedali. Všechny zbylé peníze jsme nechali Žorovi na taxi a sami, prakticky načerno, jsme odjeli do Kemerova hned po něm. On si jel taxíkem a my jsme se kodrcali ve vlaku. Přesto jsme už ve 22.30 odrazili na konečnou „trojky“ u továrny, která vyráběla elektrická svítidla. Kolja Kozlov, Kosťa Romašov a já jsme se odtud ještě potřebovali dopravit na kolej č.1 v Kirovském obvodě. Tam nás měla čekat veselá společnost a bohatý stůl. Žora nám slíbil, že až přijedeme, všechny dobroty už budou vyloženy na stole.

Měli jsme hodinu čtyřicet na to, abychom to stihli do půlnoci. Doufali jsme, že se to dá zvládnout. Běžely minuty a tramvaj nikde. Na zastávce čekalo jen asi 15 lidí. Někteří z nich ale jeli do „Rudniku“, jiní zase do čtvrti „Tretij Osobyj“. My museli prakticky až na konečnou. V téhle chvíli musel Žora škytat jak zjednaný. V předvečer Nového roku jsme na Kolju a Žoru nadávali jak špačci. Konečně ve 23.30 přijela tramvaj a my měli šanci, že když se požene jako Ferrari, tak to možná do půlnoci můžeme stihnout. A tramvaj se opravdu řítila, doslova letěla. Vagon se houpal a nemilosrdně skřípal. Všichni pasažéři si pochopitelně přáli té tramvaji nějak pomoct. Já jsem se o něčem bavil s Koljou a nevšimli jsme si, že Kosťa odešel k oknu a chvíli dýchal na výklenek. Když led na něm roztál, Kolja se přitiskl k otvoru a na jeho tváři se objevil tak smutný úsměv, že když jsme to uviděli, bylo nám Kosti až k slzám líto. Později jsme se ho vyptávali, o čem přemýšlel. Přiznal se nám, že si vzpomněl na rodný kout v Kyrgyzii a na to městečko, kdy byl cukrovar a kde žili Koljovi rodiče. Vzpomněl si na hodnou mámu a na vůni domácího stolu.


Koljův pohled náhodně padl na hodiny a on začal na celé kolo křičet: „Za minutu je nový rok, přestaňte pořád skuhrat a otvírejte flašky!“ Kosťa i já jsme začali zmrzlými prsty i s pomocí zubů otevírat šampaňské a vodku. Bylo zajímavé, že úplně cizí muž a žena vyndali svou láhev a začali ji také otvírat. Kolja nespouštěl zrak z ciferníku a vykřikoval: „Zbývá čtyřicet sekund... Třicet pět!“ Kde se vzala, tu se vzala, objevila se litrová sklenice, tak jsme ji naplnili vodkou a šampaňským „Polární záře“ a Kolja už začal odpočítávat: „Deset, devět,..tři, dva... Ať žije nový rok!“ My jsme s tou sklenicí jako opravdoví husaři začali obcházet pasažéry. Nejprve jsme se pochopitelně věnovali dámám a nabízeli jsme jim hlt „Záře“ s přáním Nového roku. Ve vagónu bylo všehovšudy asi deset lidí. Dva z nich odmítli, že jedou do práce do závodu „Progress“ a že si to vynahradí, až projdou vrátnicí. Představte si, že se v tramvajovém voze hned udělalo tepleji. Kosťa skočil i za řidičkou a ta si také s radostí dala hlt od srdce a popřála nám do mikrofonu. Načali jsme i Žeňkův oblíbený dort a užasli jsme. Měl také název „polární záře“. Snad osud?

Dort i sádlo se skvěle hodily na zajedení alkoholu. Ochutnali jsme všichni společně. Cizí nás chválili a Kolja Kozlov si pořádně přihnul a začal zpívat Mendelsohnův Svatební pochod: „Tá – tá - tatá, tá – tá -tatá...“ Všem bylo veselo. Litrovou sklenici jsme naplnili dvakrát a dvakrát jsme ji také kolektivně vyzunkli. Ve chvíli, kdy už jsme byli připraveni též kolektivně zapět „Oj, moroz, moroz..“, průvodčí ohlásila: „Zastávka Dom kultury“. Na té následující jsme měli vystupovat. Na „DK“ vystoupili všichni kromě těch, kteří jeli do Progressu a nás třech. Stejně jsme si ten kuplet neodpustili! „Oj, moroz, moroz...“ si s námi prozpěvovala přes rádio i průvodčí.



Na kolej jsme přišli celí rozjuchaní a spokojení až celých dvacet minut po půlnoci. Prakticky jsme si ani nesedali ke stolu a hned jsme vyrazili tam, odkud se nesly hlasy Obodzinského a Magomajeva (populární zpěváci). Kolem nás se seběhla celá společnost a my jsme s patřičnou dávkou fantazie a spoustou detailů vyprávěli, jak jsme v tramvaji vítali Nový rok, jak nás ledové bublinky lechtaly na patře jako jehličky a jak báječně to chutnalo, když jsme pití zajídali sádlem a dortem! Všichni nám záviděli. Byli jsme středem pozornosti a dokázali jsme dokonce odpustit Žorovi a Žeňkovi, kteří se z nějakého důvodu před námi cítili provinile a všelijak si nás chtěli udobřit.

24 srpen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202060400

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions