Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 46. Komsomol

„Nerozloučím se s komsomolem, budu věčně mladý...“ Tahle slova písně se rozhodně netýkala mé osoby. Řeknu vám upřímně, že si nepamatuju, jak došlo k tomu, že jsem ve škole nevstoupil do komsomolu. Vždyť tehdy tam museli všichni povinně! Zkrátka prostě to tak bylo. Když jsem pak přijel do institutu a měl jsem předložit u zápisu všechny doklady, popravdě jsem kolonku „členství v VLKSM“ prostě proškrtnul. Slečna, která ty dokumenty kontrolovala, mi řekla, že budu mít s přijetím stoprocentně problémy. Poradila mi, abych urychleně vstoupil do komsomolu.

Nehodlal jsem to dlouho odkládat a rozhodl jsem se, že se po cestě z Kirovské čtvrti domů do Kedrovky zastavím v Rudniku na okresním výboru VLKSM, který byl hned vedle Domu kultury horníků. Alespoň jsem ho nemusel dlouho hledat. Měl jsem ale smůlu. Když jsem zašel dovnitř, tak kam jsem se podíval, všude byly kanceláře zavřené. Šel jsem ode dveří ke dveřím, nejdřív v přízemí, pak jsem vylezl i do prvního patra. A tam zrovna myla podlahu nějaká uklízečka. Povídá mi: „Všichni mají dovolenou, milánku!“ Stál jsem tam jako solný sloup. Když jsem tam šel, myslel jsem si, že vstoupit do komsomolu bude obyčejná formalita. To jsem se ale pořádně spletl. Hned se objevily nějaké komplikace. Ukázalo se, že uklízečka je dobrosrdečná. Všimla si, jak jsem zbledl a úplně ztuhnul. Říká mi: „Copak tak nutně potřebuješ, milánku? Teď je tady asi jen náš „třetí“. Možná, že by ti mohl nějak pomoct.“ Ukázala mi na dveře jedné pracovny. Nezmohl jsem se ani na „děkuju“ a hned sem vyrazil za tím „třetím“. Až pak jsem zjistil, že jde o třetího tajemníka, který odpovídá za ideologickou práci na okrese. Přijímání nových členů do jeho kompetencí bohužel nespadalo. To měl na starosti „druhý“!

Když jsem vešel v doprovodu sekretářky do jeho pracovny, úplně jsem užasl. Místnost byla jen o něco menší, než slavnostní sál v institutu. V té velké místnosti se úplně ztrácel takový neduživý subtilní človíček. Existují tři druhy mužů: mladý chlap, zralý chlap a muž neurčitého věku. Tak ten „třetí“ byl z té poslední kategorie. Nejprve mě vyslechl a řekl, že je mu líto, ale všichni mají dovolenou a on s tím nemůže nic dělat. Ještě jsem se ani nestihl zvednout a odejít a on vykřikl: „Už to mám! Vím, jak ti můžu pomoct!“ Komsomolci aplikovali demokracii už těch dávných dobách. Vyznačovalo se to tím, že „třetí“ mě požádal, abych mi tykal, a sám mi tykal taktéž. Tak mi tedy řekl, že mi nadiktuje žádost a já ji slovo od slova napíšu. On se pak postará, abych byl narychlo přijat do komsomolu. Ještě dodal, že zasedání obvodního výboru je hned následující den a on že přidá řešení mého přijetí na pořad jednání, jehož plán měl před sebou. Doplnil bod 3 – přijetí O. P. Sedyševa do VLKSM.

Hned mi začal diktovat a já jako diktát napsal: „...a když probíhal v naší škole nábor do komsomolu, nikdo to se mnou nijak neprojednával. Tehdy jsem ještě nerozuměl, proč je potřeba vstoupit do komsomolu. Tahle otázka mě ale pořád znepokojovala, a proto jsem přijel za tajemníkem okresního výboru VMKSM soudruhem „FIO“ (familia, imja, otčestvo- jeho „fio“ si opravdu nepamatuju), do Rudniku, a až po rozhovoru s ním jsem pochopil, co znamená VLKSM...“

Tenhle soudruh mě poprosil, abych zítra na zasedání okresního výboru tuhle žádost doslova zopakoval. Co mi zbývalo? Tak jsem to slíbil. Zasedání se mělo konat další den v jedenáct hodin. Přijel jsem už v deset a bloumal jsem po chodbě i venku před vchodem. V tu chvíli se mne zmocnila nuda, pochybnosti a vztek na sebe samého. Asi za pět až deset minut přišly dvě dívky a přijela volha s jedním pasažérem, prý až z kraje, jak mi prozradila včerejší uklízečka. Teď už jsem jí nezapomněl poděkovat, a tak se na mě nalepila. „To jsou naše instruktorky“, řekla o těch dvou děvčatech.

Zasedání okresního výboru se konalo v přízemí. Ta místnost byla stejně ohromná, jako kancelář „třetího“. Na dveřích byl nápis „Zasedací sál“. Pamatoval jsem si, že moje žádost byla v pořadí třetí, takže jsem se připravil na dlouhé čekání. To mi také potvrdila i uklízečka. Říkala, že to bývá dlouhé a trefně poznamenala: „Vždyť stejně nemají co na práci!“

Nakonec to ale bylo jinak. Doslova pouhých deset minut po začátku přišla jedna z dívek a zavolala na mě: „Ty jsi Sedyšev? Jdeme!“ V sále byl obrovský dlouhý stůl. Na jednom konci seděla čtveřice zasedajících a já stojím na druhém konci, dobrých deset metrů od nich. Ta dívka, která mě přivedla, přečetla mou žádost a pán, který přijel volhou, se mě zeptal: „Skutečně to s tebou nikdo neprobíral?“ Já na to: Ne, nikdo.“ „Tak to budeš mít problém. Tohle budeme řešit v září. Dejte to do zápisu,“ řekl ten „krajský“ tomu „třetímu“. Zaznělo: „Budeme hlasovat? Jednomyslně!“ Dodal jízlivě směrem ke mně: „Gratuluju.“ „Třetí“ ještě šeptnul, abych na něj počkal na chodbě. Vyšel za nějakých deset minut. Zamířili jsme spolu do jeho pracovny v prvním patře, kde měl připravený hotový rudý komsomolský průkaz, který už byl podepsaný a orazítkovaný!!!

Řekl mi, že jsem pašák a delikátně mě vyprovodil až k samému vchodu okresního úřadu. V tu chvíli mi blesklo hlavou, že to tam musí být pořádné klubko zmijí, ale nebylo kdy o tom přemýšlet. Pospíchal jsem do Kirovské čtvrti k zápisu.



Později jsem se dozvěděl, že na okresním výboru VLKSM v Rudniku toho „druhého“ odvolali. Ta dívenka, která mě večer předtím varovala a doporučila mi, abych si urychleně svůj problém vyřešil, se dost divila, když uviděla v mých rukou komsomolský průkaz s dnešním datem vydání! Pak jsem v dotaznících vyplnil všechny položky a odevzdal jsem dokumenty. Vůbec nikdo si nevšiml, že datum u podpisu na dotazníku a datum vstupu do komsomolu je stejné. A víte proč? Protože to ve skutečnosti nikoho nezajímalo!

Ta historka by jistě nebyla úplná, kdybych jen velmi stručně nedodal, jak jsem z komsomolu zase vystoupil. Bylo to jednoduché. Když jsem přijel do městečka Čaša v Kargopolském okrese v Kurganské oblasti, měl jsem tam k dispozici velikánský starý kupecký dům s báječnými kamny. Tak právě do těch kamen jsem hodil svůj komsomolský průkaz. Nezkontroloval jsem bohužel, jestli shořel úplně. Došlo pak k něčemu příšernému a pro tu dobu příznačnému.

Operace v nemocnici se obvykle protahovaly a já chodil domů pozdě. Proto jsem poprosil felčara ze záchranky, aby mi zatopil v kamnech. Chtěl jsem mít doma teplo, až se vrátím. Představte si, že ten hajzl, ta zrůda, jakýsi Voloďa Ostanin, uviděl v kamnech ohořelý průkaz! Mohl tam být z něho tak maximálně růžek! Určitě tam nebylo ani jméno, prostě nic, podle čeho by se dalo určit, co to vlastně bylo. Tak ten zmetek šel na obvodní výbor krasnopolského komsomolu a odevzdal tam svůj nález! Neřekl mi ani slovo a já se všechno dozvěděl až na výboru. Krátce řečeno, nějak jsem se z toho vykroutil, ale mohl to být pořádný průšvih! Jak jsem se vykroutil, to už je, jak říká známý herec Kaněvskij, úplně jiná historie.

21 srpen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202060367

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu