Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 44. Ať žije sport!

Říkejte si, co chcete, ale sport zaujímal v institutu významné místo. Byl to paradox. Tělesnou výchovu nikdo neměl rád, ale sportem se zabývali mnozí z nás, a ti ostatní alespoň chodili fandit. Například já. Šíleně se mi nechtělo chodit na tělocvik, ale kdybych měl počítat čas věnovaný sportování, tak v oddílu zápasu „sambo“ jsem ho strávil dvakrát víc. Zato jsem mohl ve volných chvilkách říct, že jsem se dokázal regulérně uvolnit z tělocviku. V naší skupině byl na tom podobně Voloďa Bobkov, který si přinesl potvrzení z letiště, že tam skáče s padákem. Rád opakovaně pronášel: „Pokud se vám napoprvé skok s padákem nevydařil, je jasné, že parašutismus nebyl stvořen pro vás.“ Měl zkrátka rád černý humor. Kolju Kovalčuka z tělocviku uvolnila vojenská katedra, protože dobře střílel. Vagram Agadžaňan a Voloďa Kardašov byli zapsáni v reprezentačním volejbalovém družstvu naší školy. Celkem nás bylo pět z patnácti. Kromě nás ale mnozí moji kamarádi ještě pěstovali nějaký další sport, a proto si pamatuju mnoho zajímavých historek.

Když se to vezme kolem a kolem, tak ke sportu kromě patřičných výsledků patří ještě spousta přidružených akcí a dění kolem. Tak například v reprezentačním družstvu těžké atletiky, kde trénoval i můj kamarád a bohatýr od Donu Tolik Lopatin, se stala jedna příhoda. Nejprve však všechno popořádku. Trenér družstva našeho institutu Valentin Michajlovič Kalinin, vyučující na katedře tělesné výchovy, byl „závodícím“ trenérem, protože byl zároveň členem družstva. Rád s oblibou říkal: „Vzpírání je všemocné!“

V družstvu trénoval i jeden z mých prvních známých na škole – Žora Černobaj z Kubáně. Znáte ho z vyprávění v mé druhé eseji „Minikolej“. Tam jsem se o tom nezmiňoval, ale kdykoli Žora přicházel ze záchodu, Kolja Kozlov nebo Žeňka Romašov se ho často ptali: „Tak co, vzpěrači? Udělal si rekord v trhu? Co mísa, nepraskla?“ Všichni se smáli a Žora všechny dobromyslně častoval oslovením: „Vy pitomci...“ Já jsem se zpočátku styděl, ale pak jsem se taky začal zajímat o jeho „rekordy“.

V družstvu bylo několik lidí, které jsem znal jen trochu: Jaša Kucenko, Kim, An, Serjoža Markov nebo Voloďa Těrechov. Jednou jelo celé družstvo naší školy na přebor lékařských fakult Sibiře a Uralu v těžké atletice. Žora Černobaj soutěžil ve 2. váhové kategorii. Ve střední váze dva vzpěrači: Voloďa Těrechov a Tolik Lopatin. V nejvyšší váhové kategorii jsme ale nikoho neměli, a v téhle situaci se začalo odvíjet to „dění kolem“.

Pro družstvo je výhodné, aby soutěžilo ve všech váhových kategoriích, a tak V. M. Kalinin ukázal na Tolika Lopatina: „Musíš jíst tak, abys za tři dny přibral pět kilo. Pak budeš v nejtěžší váze.“ Chudák Tolik! Měl smůlu, protože vážil jen o kilo víc, než jeho kolega Těrechov! A tak to začalo. Cesta vlakem do Čeljabinsku trvala dva dny a Tolika celou dobu jízdy vykrmovali jako prase na porážku. I potom, na místě ho celé tři dny před závodem cpali jídlem.

Když jsem přijel na Ukrajinu, naučil jsem se tam vykrmovat krůty na zabití. Pták se nejprve zavře do těsné klece, aby nemohl mávat křídly a shazovat nabraný tuk. Potom se krůtě násilím nacpe do krku voňavý hrášek, bobkový list, a pár dní se ještě pokračuje v přikrmování chlebem namočeným v mléce. Když pak takhle krmenou krůtu zabijete, její maso má voňavé aroma a je báječně šťavnaté. Ale to se jedná o krůtu! Tolik však nebyl žádná krmná drůbež! Navíc byl velmi sympatický a bezvadný kamarád. A oni toho chudáka cpali jako tu krůtu! Ještě tři hodiny před soutěží ho přinutili sníst dvě polévky, tři hlavní jídla, a na to všechno ještě dvě sklenice kompotu. Když se pak borci odebrali k vážení, Tolik (ne nadarmo byl donský kozák), vzal s sebou ještě třílitrovou plechovku svého oblíbeného meruňkového kompotu. Neudělal to proto, že by snad s ní chtěl předvádět cvičení místo činky, ani aby jí vzal s sebou na váhu a vážil víc. Sebral ji proto, aby se mohl ještě dokrmit, kdyby váha ukázala málo. Tahle situace nastala – váha ukázal jen 87 kg! Chyběly přesně tři kilogramy a do oficiálního vážení zbývalo čtyřicet minut. Tady došlo k prvnímu Tolikovu vítězství nad sebou samým, když pomalu doušek po doušku dopíjel meruňkový kompot. Jestliže si jindy při pití kompotu lebedil, tak teď do sebe doslova násilím ládoval poslední doušky. Pak se pomalými kroky plavně přesunul k vážení. Bál se, že kdyby udělal prudký pohyb, vyklopil by ten kompot před sebe.

O všech rozhodčích se říká, že jsou to darebáci a dělají zbytečné problémy před závody i v jejich průběhu. Tolik bohužel padl právě na takového rozhodčího, který byl navíc i sadista. Začal Tolika totiž nutit, aby si sundal boty! Co byste řekli na takovouhle fintu? V tom musely být nějaké místní intriky ze strany protivníků. Povězte sami, jak by si asi mohl sundat boty, když se bál jenom pohnout? V té chvíli zachránil situaci Žora. Měl jsem toho kluka rád, protože měl dobrou duši, a všem jsem to také říkal. Černobaj stabilizoval Tolika do pololehu, aby se vyhnul i nejmenšímu tlaku na břicho, a sám mu sundal boty. Když se pak náš kozák postavil na váhu, měl přesně devadesát kilo, a bylo potřeba aspoň o chlup víc! Jen si tu situaci představte. Tady se opět vyznamenal Žora. Vzal sklenici s vodou a vylil pár deci na Tolika! Rozhodčí zaznamenal potřebnou váhovou kategorii a všichni z Kemerova křičeli: „Hurá!“ Všechno ostatní už bylo jenom věcí techniky a kluci dosáhli ve svých kategoriích náležitých úspěchů. Tolik získal první cenu, Žora druhou a Těrechin třetí, což celkově znamenalo pro družstvo mediků z Kemerova čestné třetí místo mezi lékařskými fakultami Sibiře a Uralu. Byli to pašáci!

Mohli jsme mít ale dvě první ceny a celkové druhé místo! Tady zase do hry zasáhl náš Žora Černobaj. O své prvenství bohužel přišel kvůli počtu pokusů s činkou. Právě o jeho prvním pokusu v trhu bych vám rád vyprávěl. Po všech těch peripetiích s Tolikem byl Žora lehce povzbuzený svým důvtipem, Tolikovou vděčností a ještě pochvalou trenéra Kalinina. A tahle euforie se Žorovi nepěkně vymstila. Došlo na disciplínu v trhu. To byla Žorova silná stránka. Techniku znal a ovládal na jedničku oba způsoby: nůžky i dřep. Tenkrát mu to ale bohužel nevyšlo. Teď vám popíšu postupně všechny úkony. Startovní váha byla jako pro děti – pouhých 115 kilo. Žora velmi hezky, až trochu teatrálně, zvládl technicky začátek celého pohybu a přešel do dřepu. Kalinin se až rozzářil, jak byl spokojený. V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Žora zavadí špičkami bot o nějakou škvíru mezi prkny pódia a padá dopředu přímo na břicho! Sálem zaznělo: „Ááách!“ Činka se vlivem silného trhu dostala příliš dozadu, padá Žorovi na záda a přitiskne ho v kříži. Žorovo břicho je rozplácnuté skoro přes celé pódium. Nejdůležitější je, že Žoru nic nebolí. Nemůže ale bohužel sám vstát. Žerď činky se octla mezi jeho mohutnými zády a ještě mohutnějšími půlkami zadnice. Když lidé v sále viděli, jak se Žora oklepal a nic ho nebolí, začali se chechtat. Ze zajetí ho museli vysvobodit až asistenti a celý sál ho pak vyprovázel bouřlivým aplausem.

Tolik Lopatin od mládí, přesněji řečeno od té chvíle, kdy jsem ho poznal, budil dojem klidného chlapce, který není žádný dobrodruh a umí se ovládat. Avšak jak se lidově říká, i mistr tesař se někdy utne. Došlo k tomu, že Tolik ukázal i svou skrytou tvář. Stalo se to v prvním ročníku před letním zkouškovým obdobím. Naše školní reprezentace odjela na oblastní přebor vysokých škol. Tenkrát Tolik závodil ve skoku do výšky, tedy ve své nejoblíbenější disciplíně. Vyprávěl, že už jeho učitelka v mateřské školce říkala: „Všechny děti mají v zadku šídlo, ale Lopatin tam má pružinu!“ Naše škola tenkrát neměla nikoho, kdo by skákal o tyči, a tak došlo k tomu, že trenér navrhnul Tolikovi, aby to zkusil. Ten nejspíš vůbec netušil, o co jde, a tak s tím souhlasil a vydal se na start. Schválně si představte člověka, který vezme poprvé v životě tyč a jde skákat. Tolik směle vykročil ke startovnímu místu, vzal do ruky tyč a rozběhl se. Odpich... a tyč strne v přísné vertikále! Navrchu, ve výšce čtyř a půl metru, visí náš „drobeček“ se svými téměř 190 centimetry výšky a bezmála metrákem živé váhy. Tribuny burácejí smíchem. Tolik sebou zahanbením škubne a... tyč se trochu nakloní... Rozpřažené ruce a přistání za laťkou! Rozhodčí započítali první pokus na třech metrech. Kamarádi přiběhli k Tolikovi s gratulacemi a tiskli mu ruku. Trenér ho chválil. Další výška byla tři a půl metru. V tu chvíli se ale Tolik zasekl a řekl své kategorické „ne!“ Žádné trenérovo přemlouvání nepomohlo. Kdo Tolika zná, tak ví, že je jak z křemene. Co řekl, za tím si vždycky stál. Někdo moudrý se dal slyšet, že jestli chcete vytvořit družstvo, které by vyhrálo ve skocích do výšky, musíte hledat hocha, který dokáže skočit do výšky sedm stop, a ne sedm hochů, z nichž každý skočí do výšky jen stopu. Na tuhle sentenci jsem si vzpomněl a líbila se mi natolik, že jsem jí použil jako epitaf poslední historky.

Budete se smát, ale právě takový hoch bylo Tolik Lopatin. On to uměl a hlavně chtěl! Chtěl skákat a chtěl vítězit. Známou tezi – „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“ – pokládal za menševickou propagandu bezmocnosti a neschopnosti dokončit započaté dílo. Tolik uměl dovést svůj boj do vítězného konce. Jak jenom toužil po vítězství! Prahnul po prvenství bez ohledu na cokoliv. Posuďte sami. Student druhého ročníku lékařské fakulty Lopatin má před sebou poslední tři večery před zkouškou z anatomie u znamenitého a obávaného „Faradaye“. A tehdy dopoledne padl naTolika los, že půjde do obchodu pro chléb. Bydlel totiž tehdy s Vagramem a vždy losovali, co kdo bude dělat. Osud tomu chtěl, že Tolik po cestě do krámu potkal Voloďu Kardašova. Ten měl také zkouškové období, ale víc ho zajímaly všelijaké soutěže. Byl hotový chodící plakát. Právě Voloďa řekl Tolikovi, že v tělocvičně školy č. 54 probíhá „Skokanský den“, přesněji řečeno přebor ve skocích do výšky, uspořádaný pro širokou veřejnost Kuzbasu. „Skvělé! Nebylo úplně marné, že jsem se vydal pro chlebíček“, pomyslel si Tolik (Tahle věta se pak u nás používala jako okřídlené rčení). Řekl si, že do zkoušky zbývají ještě celé tři dny, takže si může jeden večer dát pauzu.

Domů neběžel, ale doslova letěl na perutích. Před vchodem se ale uklidnil. Vagram čekal na chléb, měl už nakrájený salám, kterým hodlal obložit chléb s máslem. V nádobě na čaj vařila voda. A když pak do sebe ládovali chleby s máslem a „Doktorským salámem“, Tolik se jen tak mezi řečí zeptal Vagrama na radu: „Tak co, Vargamčíku, nemám si dát pohov?“ A vypráví mu o „Skokanském dni“. Vagram si také dával rád před zkouškou pauzu a chodil se mnou do „bani,“ takže bez rozmýšlení zareagoval: „Jen běž, ale bez vítězství se nevracej.“ Tolik z toho přestal žvýkat. Vždyť před skákáním nesmí být přecpaný. Hbitě hází do tašky červené tričko a poslouchá Vagramovo žertování: „A vezmi si žlutý trenky!“ Tolik se diví, proč by si měl brát žluté, když má bílé, a k tomu bílé ponožky. Vagram se uchechtává a slibuje, že to prozradí až po závodech. Tolik si bere tenisky a sportovní dres a svižně odchází. Je to jen kousek cesty.

Tolik ani nevěděl, jak tam došel. Nebylo to poprvé, co se chystal na takový závod. Znal také všechny potencionální soupeře. Dorazil včas. Jura Lobastov i Kolja Těpljakov z Novokuzněcké politechniky se už rozcvičovali. Kardaš seděl s pivem na lavici fanoušků a přátelsky mával rukama, prý piva je dost, dej si! Kardaš je Kardaš, ten už jiný nebude.

Jura i Kolja byli prima kluci. Byli dobrosrdeční, a tak se jim Tolik přiznal, že už mu ta anatomie lezla krkem. Rozhodl se, že si dá pauzu a trochu se protáhne. Pak začal závod. Tolik byl ve formě a první tři výšky – 170, 175 a 180 skočil na první pokus, lehce a s velkou rezervou. Kardaš už na lavici neasistoval, nejspíš měl za lubem ještě něco jiného než pivo. Zvedají laťku na 185, a to je Tolikův osobní rekord. Zvládl to hned na první pokus. Jura Lobastov i Kolja Těpljakov těch 185 skočili taky, ale až napodruhé nebo napotřetí.

Následovalo 190 centimetrů. Tolik mi potom řekl, že si ani neuvědomil, že je to o 7 centimetrů výš, než sám měří a že by to mohl být jeho nový „osobák“. Vždyť se přišel jen povyrazit a ne trhat rekordy. Rozběhl se, skočil a uslyšel Kardašův nadšený výkřik: „Dal to!“ Kolja byl také úspěšný, ale až napodruhé. Zato Jura těch 190cm ne a ne překonat. Před laťkou na 195 centimetrech se asi všem borcům roztřásla kolena, takže nikdo z nich tu výšku nepokořil. Nakonec tedy na počet pokusů zvítězil Tolik. Vždyť jsem vám o něm přece říkal, že je kozák! Donský udatný kozák!

„Tak co, odreagoval ses?“ Ptali se hned kluci. Co ještě dodat? Už asi nic. Uvědomte si, že tenkrát ještě technika skoku vysokého nebyla tak vypracovaná. Místo dnešního flopu se skákalo tak, že se skokan odrazil a nějak se převalil okolo laťky. Voloďa Kardašov vyžadoval, aby se na počest Tolikova vítězství uspořádal mejdan. Tolik se z toho vykroutil jen s obtížemi. Když se pak vrátil domů, oznámil spolubydlícímu, že úkol byl splněn a vítězství bylo dosaženo, tak ať tedy Vagram pěkně vyklopí, proč doporučoval vzít si žluté trenýrky. Vagram se jen dlouze smál a vyprávěl anekdotu o Čapajevovi a Péťovi, kdy měl Čapajev na sobě červenou košili a žluté rajtky. Pak se chechtali oba.

Námět této historky laskavě poskytl A. G. Lopatin.

16 srpen 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202060361

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions