Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 32. Zkoušky

Zkoušky a samé zkoušky! Jaký to čas? Co emocí a adrenalinu dokážou vyvolat u ubohých zkoušených! A když je má člověk za sebou, zkouškový blázinec se rychle stane hlubokou minulostí. Rozumí se samo sebou, že každý má na tohle období jiné vzpomínky. Někdo dobré, někdo ne moc dobré. Ty méně příjemné se z paměti příliš často nevynořují. Paměť má totiž báječnou vlastnost, že ve větší míře a lépe uchovává to dobré. Takže asi není možné vytěsnit vzpomínku na zkoušku z propedeutiky vnitřních onemocnění, kde jednou z mých otázek byla léčba chronické bronchitidy.

Pamatuju si, jak jsem všechno dopodrobna rozebral, jak jsem před zkoušejícím (tuším, že to byl A. S. Chasis) horoval pro léčbu „sulfonamidy“, jak jsem propagoval léčbu placebem a alternativní léčbu chronického kašle, atd. Sám učitel, určitě to byl A. S. Chasis, řekl: „Výborně.“ A poté se zeptal: „No a jak se léčíš ty sám, když se nachladíš? Ale to předchozí vynechej.“ Měl tím na mysli to, co jsem mu před chvílí tak hezky vyložil. Osmělil jsem se a povídám, že beru v obchodě „percovku“ – ostrou pálenku, tu se dvěma papričkami na nálepce. Pak jdu do „bani“ v Jarní ulici a šup rovnou do páry. Bývám tam alespoň dvě hodiny. Dubové metly a „percovka“ dělají zázraky a za pár hodin sice nejsem úplně fit, ale jdu se ještě domů pořádně prospat. A ráno už jsem zdravý jako rybička. V tomhle místě už to učitel nevydržel a skočil mi do řeči: „Taková báječná metoda!“ A proč si mě tedy tak dlouho balamutil nějakou terapií a léky na odkašlávání?“ No, nejsou ty vzpomínky krásné?

Už dříve jsem psal historku o zkoušce z farmakologie, na kterou jsem se připravoval společně s Vagramem o té příšerné noci plné učení. Dnes už je to dávná minulost. A zůstaly jen vzpomínky. Zpočátku jsem v nich měl zmatek. Pak se mi z nich ale vynořila mladá, sympatická zachránkyně. Co sympatická! Byla drobounká a krásná, ale hlavně mi pomohla, abych vůbec tu zkoušku udělal.

A právě tenhle obrázek mé spasitelky Taťány Krylovové se mi vryl do paměti. A když jsem začal psát své žertovné eseje, zjistil jsem, že i Taťána Krylovová vzpomíná na tutéž zkoušku. Nevzpomíná ale na to, jak podlehla citu studentské solidarity a vysvětlila nám naše otázky rychle a srozumitelně tak, že jsme zkoušku udělali docela dobře. V Tánině paměti se zachovala tahle zkouška v emocionální rovině. Utkvělo jí, jak jsem k ní po zkoušce zašel, děkoval a daroval jí tabulku čokolády. Vyprávěla mi: „Čokoláda byla moc dobrá, byl to „Zolotoj jakor“.“ To hlavní, co si ale pamatuje, je skutečnost, že do té doby jí nikdo čokoládu nedaroval. Ani nevíte, jak příjemné bylo zjištění, že gesto, které už se mi dávno vykouřilo z hlavy, zanechalo takovou silnou citovou vzpomínku. Ribotův zákon o zvratu v paměti se tentokrát nepotvrdil.

Jaké dojmy z té zkoušky měla třetí zúčastněná osoba, totiž Vagram, to nevím. Ale jeho kamarád Tolik Lopatin se se mnou podělil o jiné vzpomínky a vyprávěl mi příhodu o zkoušce z porodnictví. Ljubov Alexandrovna Rešetová byla pýchou lékařské fakulty. Nenašli byste žádného medika, který by ji neznal. Studenti jí říkali nesmrtelná „Baba Ljuba“.

Tolik Lopatin a Slava Sizikov už neumějí pořádně vysvětlit, jakými cestami je osud svedl u společné zkoušky. Na to, jak ta zkouška probíhala na začátku, si také pamatují. Ale jak to nakonec dopadlo, na to Tolik vzpomínal asi takto: Sláva byl zkoušený a vypadalo to, že na všechny otázky odpovídá dobře. Ještě padla poslední otázka, a sice antikoncepční prostředky. Sláva všechno pěkně odříkal jako básničku a „Baba Ljuba“ dodává: „Tak, a ještě poslední otázka. Řekni, po jakou dobu může být nasazený pesar. Když odpovíš správně, dostaneš jedničku.“ Sláva na to nepříliš jistě: „No, tak na pět nebo šest hodin.“ Baba Ljuba: „No, a kdyby to bylo na dva až tři dny?“ Na to Sláva prohodil jakoby žertem: „A jak ta dáma bude čurat?“!!! A bylo vymalováno! Jinak celkem zdrženlivá „Baba Ljuba“ seřvala Slávu „na tři doby“ a vyhodila ho ze třídy. Ještě dlouho se pak nemohla uklidnit. Chudák Tolik, který šel hned po Slávovi, dostal stejnou otázku, a jakže to tedy je. Jak že bude ta dáma čurat? Tohle Tolik věděl a dostal tehdy jedničku. Sláva ji pak dostal taky, ale až na druhý pokus. Porodnictví je někdy veselá záležitost.

Nezkoumal jsem, proč se studenti při přípravě ke zkouškám sdružovali do párů. Pokud pomineme fakt, že to zřejmě přinášelo vzájemné pohodlí, dá se říct, že členové dvojice hledají jeden u druhého vzájemnou podporu. Bylo pravidlem, že ve dvojicích studovali vždy jedinci stejného pohlaví. Tak např. já a Vagram – muži. Sláva Sizikov a Valera Kajgorodov - to samé. Světa Titovová a Marina Emich – holky. Ale před zkouškou z anatomie se dal dohromady ještě jeden pár, a to Dmitrij Mcheidze a Larisa Mirkinovová. Protože Dimka bydlel v podnájmu a Larisa byla místní – z Kemerova, připravovali se na zkoušku u ní doma. Všichni, kteří znali Larisu a Dimku, mají za to, že se oba opravdu věnovali intenzivním přípravám na zkoušku, protože ji oba zvládli. Jiné, snad pikantnější vzpomínky se v tomto kontextu nedochovaly. S tím se asi nedá nic dělat, protože vzpomínky jsou to, co dokáže uchovávat naše paměť.

23 července 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202050406

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions