Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 26. Pivovar

To, jak těžce dobývá pracující lid svůj vezdejší chléb, jsem zjistil ještě před začátkem studia v prvním ročníku institutu. Ale nejprve hezky popořadě.

Už jsem psal, že jsem byl ještě s několika podobnými šťastlivci přijat na medicínu v předstihu. Tenkrát nás k sobě pozval prorektor I. V. Kopytin, aby nám ten dobrý skutek oznámil. Nevzpomínám si na všechny, kteří tenkrát byli v jeho pracovně, ale přece jen mi někteří uvízli v paměti. Jeden z nich byl vysoký, statný, mladý muž s upřímnou laskavou tváří. Byl ukázněný a klidný. Seznámili jsme se až později. Jmenoval se Anatolij Lopatin. Ten druhý byl štíhlý, vysoký, černovlasý hezoun a na první pohled bylo zřejmé, že pochází z Kavkazu. Dá se říct, že byl až hubený. Měl menší obličej a vněm výrazné a veliké černé oči. Jeho nos připomínal jatagan tureckého janičáře. Ilgam Riza Ogly Gasanov byl nejenom pouhý krasavec, ale velmi přitažlivý mladý muž.

Tahle naše skupinka dostala nabídku odpracovat si místo obvyklé brigády v kolchozu několik týdnů na vojenské katedře. A právě tam jsme se s Ilgamem spřátelili. Je pravda, že byl vznětlivý a prudký, ale mezi přáteli se choval jinak. To byl naopak velmi pozorný a starostlivý. Na vojenskou katedru také přijel pracovat Arkadij Bljacher, se kterým jsem se seznámil už na zkoušce z ruského jazyka. Ten měl protekci, protože plukovník Pjatov byl jejich rodinný přítel. Arkadij měl lepit a opravovat plakáty, což jak se sám chlubil, opravdu nebylo složité. Mně a Ilgamovi navrhli, abychom dali dohromady střechu nad garážemi katedry, které stály mezi hlavní budovou a morfologickým pavilonem, zrovna u plotu vojenských kasáren. A tenhle úkol byl podstatně horší, než všem známá pohádka „jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co...“

Ani já, ani Ilgam jsme netušili, co máme dělat a jak. Nikdy jsem nic nestavěl a Ilgam jakbysmet. Nebudu vás unavovat podrobnostmi, jen vám řeknu, že práci jsme dokončili v termínu. O kvalitě naší zedničiny a pokrývačských pokusů si můžete udělat představu sami, když vám prozradím, že střecha ještě týž rok nevydržela nápor prvního sněhu! Tehdy na nás přilítli učitelé z vojenské katedry a řvali, že jsme měli velké štěstí, že ve chvíli, kdy se střecha provalila, tam auto plukovníka Fedotova naštěstí nestálo! To bychom to asi pěkně slízli. Co tak asi čekali tihle taktikové a stratégové při lékařské fakultě, když poručili sedmnáctiletým klukům (mně tehdy bylo sedmnáct a Ilgamovi jednadvacet) postavit střechu nad garáží samotného náčelníka vojenské katedry? Vem je čert, ty zelené hlavy. S odstupem času vidíme, že v celé naší zemi to probíhalo podobně a vládl obdobný nepořádek.

Teď ale o něčem jiném. Vždyť jsem chtěl vlastně psát historku o těžkém životě pracujícího lidu! S tou střechou u garáže to nejspíš ani jinak dopadnout nemohlo. Měl jsem s Ilgamem během té stavby ještě bokovku v pivovaru. Velmi dobře si pamatuju na jednu příhodu. Ilgam tehdy přišel a říká: „Do pivovaru přivezli vagon cukru a je potřeba ho vyložit. Jdeme na to?“ Jistě nečekal, že odmítnu. Já jsem bez rozmýšlení přikývnul stejně, jako na tu stavbu garáže. Mohli jsme to přece odmítnout a jet do kolchozu kopat brambory s ostatními studenty!

Tak jsme tedy příští ráno nastoupili do pivovaru, který se nacházel na nábřeží v Kirovské čtvrti. Vyzvedli nás u vrátnice a dovezli do skladu. Úkol byl následující: přemístit pod střechu vagón, přesněji řečeno dvacet tun kubánského cukru, který z nádraží do pivovaru přiveze na čtyři otočky náklaďák. Takže jsme měli vyložit auto, a pytle s cukrem složit pod střechu skladu. Každý desátý jsme museli zvážit. Kubánský cukr přivezli v dost nestandardních pytlích – od osmdesáti do sto dvaceti kilogramů. Jak se asi určovala průměrná váha pytle? Na rozdíl od stavby na vojenské katedře jsme tady měli svého vedoucího skladníka. Kulhal a byl napůl opilý, protože nepřetržitě nasával kalné nezralé pivo. Naštěstí ale věděl co a jak. Ilgama poslal nahoru na náklaďák, aby naklápěl pytle a nakládal je klukům na ramena. Mě poslal do skladu. Měl jsem za úkol rovnat pytle a stavět je podél stěny. Tuhle práci jsme s Ilgamem zvládali.


Pytle nosili studenti z chemické průmyslovky, která se nacházela blízko budovy sanitárně – hygienické fakulty. Bylo vidět, že kluci tu nepracují poprvé. Rychle vyložili první auto, a než přijelo další, zaběhli na provozovnu a přinesli asi desetilitrový džbán kalného, ještě nevyzrálého piva. Toho samého, jaké pil skladník. Popíjeli ho s chutí. Nabídli také nám. Mně ta břečka od začátku vůbec nechutnala, ale Ilgam vypil celý půllitr a do konce směny se mu zvedal žaludek. Tohle mladé pivo bylo pěkný utrejch. Přestože se nám smáli kluci i skladník a přemlouvali nás, že prý je to zdravé, už jsme to s Ilgamem znovu nezkoušeli.

Když jsme vyložili druhé auto s cukrem, chtěl jsem se vytáhnout a sám přenést aspoň jeden pytel do skladu. Všichni mě od toho zrazovali. Byl jsem pro ně jen „muší váha“. Kluci i skladník říkali, že je to těžké a že je potřeba vědět, jak pytel chytit a jak ho nést. Já jsem však paličatě trval na svém. Ilgam mi vybral jeden menší pytel a velmi pečlivě mi ho položil na ramena. Vyprávěl mi potom, že jsem stál na místě s pytlem na zádech a zlehka jsem se kýval. Problém byl v tom, že jsem nemohl vůbec pohnout ani jednou nohou. V ten moment, kdy jsem se pokusil udělat krok, jsem upadl, a pytel přistál hned vedle mě a rupnul! Půlka cukru se vysypala. Tak jsem dostal od skladníka košťátko a kýbl. Dal všem pauzu a já zametl dvůr a odnášel cukr do zvláštní bedny ve skladu.



Zrovna přijelo poslední auto s cukrem. Už jsme byli slušně unavení, ale práce bylo ještě tak na hodinu, rozhodně ne méně. Ani nevím proč, ale zas jsem si zatoužil něco dokázat, a přece jen sám dopravit pytel do skladu. Rozčiloval jsem se a křičel jsem, že jsem snad taky chlap a něco vydržím! Všichni se smáli, vždyť jsem tehdy vážil padesát kilo. Pak se ale poradili a dovolili mi donést ještě jeden pytel ke kontrolní váze. Stála asi dva metry od auta. Tak jsem si znovu stoupl ke korbě a Ilgam mi opatrně naložil pytel na ramena.

Víte, vůbec jsem se nerozmýšlel a hned jsem udělal dva malé kroky. Posunul jsem se o půl metru blíž k váze. Pak jsem zase ztuhnul. Usilovně jsem se snažil, abych neztratil rovnováhu. Popoháněl mě smích a pokřiky diváků, kteří už uzavírali sázky, jestli donesu či nedonesu. Podařilo se mi udělat ještě tři nebo čtyři kroky, a když jsem byl tak půl metru od váhy, znovu jsem ztuhnul. Pak přišel prudký výpad, snad krok, dva, a to mě hodilo někam na druhou stranu. Tak jsem sebou trhnul směrem k váze a znovu jsem byl na zemi! Zřítil jsem se na beton a pytel žuchnul na váhu! Všichni mě oslavovali jako hrdinu a zvedali na mou počest sklenice s tou břečkou. Následně se ukázalo, že jsem tu váhu zdemoloval, takže zbytek nákladu už kluci vážit nemuseli!

Ještě jedenkrát jsme s Ilgamem přišli do pivovaru, ale nosit pytle už mi nedovolili. Ani já osobně jsem se k tomu nedral, jelikož jsem už sám na sobě dobře pocítil, jak těžce dobývají dělníci svůj vezdejší chléb. Měl jsem nefalšovanou radost, že se můžu „učit na doktora“.

16 července 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202050372

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions