Oleg Sedyšev
Oleg Sedyšev

• Žertovné eseje

• Návštěvní kniha

• Kontakty


Žertovné eseje DAREBÁCI

"Všichni mrtví, s výjimkou těch, kteří jsou naživu, a ti z nich pamatoval."Konfucius

Obsah

Eseje 2. Minikolej

Po mém nástupu na medicínu se moji rodiče snažili, aby mi našli dobré bydlení. Z Kedrovky to totiž bylo do Kemerova docela daleko a každodenní dojíždění by mi zabralo spoustu času. Dnes už si nepamatuju, jak to přesně bylo, ale seznámili mě se čtyřmi mladíky. Tři z nich už byli ve druhém ročníku – byli to

Žora Černobaj, Kolja Kozlov a Vadim Severin. Ten poslední, Žeňa Romašov, začínal studovat spolu s ostatními třemi, ale z důvodu nemoci požádal o přerušení. Musel pak studovat ve stejném ročníku se mnou. Nejzajímavější na tom bylo to, že jsme se s Žeňou nakonec octli i ve stejné studijní skupině č. 218.

Tihle hoši si pronajali v soukromém domě dvě místnosti a souhlasili s tím, že se uskromní a poskytnou mi střechu nad hlavou. Teprve později jsem pochopil, že pro studenta je lepší, když bydlí sám. Tehdy mi ale imponovalo, že mě „druháci“ budou zasvěcovat do tajů života i do studia na institutu. Já bych chtěl ale napsat o něčem jiném. Hoši měli mezi sebou úmluvu, že se budou stravovat doma. Když jsem se k nim přidal, rozdělili jsme si dny a ujednali jsme sumu, za kterou budou všichni popořadě nakupovat potraviny. Na mě vyšla středa. O víkendech už každý jedl, kde chtěl a co chtěl. Tak já jsem například jezdil do Kedrovky k rodičům. Nejlepší byly dny, kdy vařil Žora Černobaj. On sám měl jídlo velmi rád a tak nás rozmazloval. Dovedl ukuchtit „bliny“ pro celou naši komunitu, a dokonce stihl ještě některé naplnit báječným mletým masem. Taky pekl pirožky s játrovým salámem, nebo vařil pravý ruský boršč. Já jsem dvě nebo tři středy po sobě smažil kopec brambor na „sádle“ (syrový nasolený česnekový bůček). Dělal jsem, co jsem uměl, ale i když mě kluci chválili, cítil jsem, že se už příliš opakuju.



Měl jsem a stále mám velmi rád českého spisovatele Jaroslava Haška. Kdo ho četl, jistě si vzpomene, jak se Švejk rozhodl udělat nadporučíku Lukášovi „horizontální radost“ a uvařit mu slepičí polévku. Pod dojmem tohoto příběhu jsem se rozhodl uvařit klukům právě slepičí polévku. Koupil jsem v obchodě slepici. Schválně jsem vzal větší. Sehnal jsem vaječné nudle, v té době to bylo nedostatkové zboží. Můžu upřímně říct, že jsem se snažil, jak jsem mohl. No a výsledek se dostavil. Když přišli kluci domů, z kuchyně, která tehdy byla v suterénu, se linula taková vůně, že to hochy úplně vyvedlo z míry. Mnuli si ruce, prý hned nandávej. Sešli dolů do kuchyně a usadili se kolem kulatého stolu. Všichni jedli s chutí a říkali si o přídavek. Byl jsem v sedmém nebi. Vyprávěl jsem klukům o Švejkově „horizontální radosti“. Zkrátka všechno probíhalo báječně.

Pak ale nastala chvíle, kdy jsem vyndal z kastrolu slepici a nakázal Žorovi, aby ji rovným dílem rozdělil. Žora byl totiž nejspravedlivější z nás všech. Nakrmený Žora, který byl potěšený, že jsem mu projevil důvěru, začal trhat slepici na kusy. A tady se stalo to, co se stalo. Z hrudníku slepice vypadl rozvařený papírový pytlík. Ten papír byl solidní. Takový balicí papír se už dnes nevidí. Pojal jsem podezření, že to kluky pěkně rozladí, a protože všichni upřeně zírali na ten divný papírový balík, raději jsem se nenápadně začal přesouvat blíže ke schodům vedoucím nahoru. Udělal jsem dobře, že jsem včas provedl ten manévr. Žora rozbalil sáček a z něho vypadla neoškubaná slepičí hlava, pařáty i s drápy a ještě vnitřnosti (játra, žaludek a srdce). Nečekal jsem, jak se situace vyvine, a jako střela jsem vyletěl nahoru, zabouchl dveře a stihl jsem je ještě zavřít na zástrčku.

Z kuchyně se ozýval křik a nadávky. Já jsem seděl za zavřenými dveřmi a domlouval jsem klukům. Prosil jsem je, ať se uklidní, připomínal jsem jim, jak mě chválili, jak chtěli přidat, vždyť to bylo tak dobré! Jen si to představte – hlava a pařáty! A když se to vezme kolem a kolem, slepice bez hlavy po světě neběhají! Říkal jsem to zbytečně. Když jsem mluvil o přídavku, chvíli se zdálo, že se situace uklidnila, když ale kluci slyšeli slova o hlavě a pařátech, vybuchli zlostí znovu. V té chvíli se mi povedl skvělý taktický tah. Poprosil jsem je o odpuštění a řekl jsem, že otevírám dveře a spouštím se k nim, vydán na milost a nemilost. To jsem taky udělal. Kluci mi tedy odpustili. Pravda – Žora, ten syčák, navrhnul, abych místo slepičího masa dostal hlavu s pařáty, protože slepice bez hlavy přece neběhají! Ostatní ho naštěstí zchladili a večer skončil v klidné a přátelské atmosféře. Bavili jsme se o tom, co se stalo, a každý se snažil to vyprávění nějak vytříbit, aby to vyznělo co nejsměšněji. Nakonec všechno dobře dopadlo, ale už za měsíc jsem se od kluků odstěhoval. Na společný život je pět lidí až moc.

4 července 2011

© Copyright: Oleg Sedyšev, 2012
Copyright Registrace №21202040343

Понравилось

Не понравилось

Оценить

Эссе

Общая статистика

Положительных оценок: 0

Отрицательных оценок: 0

Всего: 0

k obsahu ↑


Copyright © 2001-2024
www.syedyshev.cz
All rights reserved
Contacts and Questions